Úvod -> Cestopisy -> Nepál 2006
Podívat se na Everest
NEPÁL 2006
Do Nepálu jsme se vydali v dubnu 2006 ve třech.
Celou akci si vymyslel kolega z práce Pavel, který je geolog a již léta
toužil vidět Himaláje. Toto pohoří je pro kameníznalce opravdový ráj, na mnoha
místech nám Pavel ukázal zajímavé horniny (svory, ruly a mnohé další) i nerosty
(granáty, turmalíny a jiné) a u Jiri dokonce objevil ložisko grafitu. Jana,
třetí členka výpravy a další kolegyně z práce, ráda poznává cizí kraje a hlavně
umí výborně anglicky, takže vždy nejvíc zjistila a domluvila. No a poté, co můj
fotoaparát byl jistý čas jediný použitelný, jsem se stal hlavním fotografem
akce.
Dovolím si tedy na tomto místě ukázat skromný výběr
obrázků z Nepálu, země mezi Indií a Čínou, která je velká asi jako bývalé
Československo a zahrnuje rozdílné krajiny od nížin pod 500 metrů nad mořem
zvaných teraje se subtropickými vlhkými lesy a divokými velkými zvířaty jako
jsou nosorožci (například Čitvanský královský národní park, kam jsme se kvůli
složité politické situaci v Nepálu nedostali) až po Himaláje, místa
věčného sněhu s nejvyššími vrcholky světa. Je to i země obrovského
kulturního bohatství a pro nás obtížně pochopitelných tradic vycházejících
z působení hinduismu, buddhismu a řady dalších místních náboženství.
V době naší návštěvy jsme se stali svědky
významné revoluce. Nepál byl tradičně královstvím a král Gjánendra rok před
naší návštěvou zcela změnil politický systém země. Rozpustil parlament,
jmenoval vládu sám podle svých představ a začal vládnout absolutisticky, bez
ohledu na zájmy politických stran a dalších sil v zemi. Tím se ještě
vyhrotila složitá situace, protože zemi již skoro deset let zmítaly boje mezi
vládou a maoistickými povstalci, kteří násilně ovládají přes třetinu území
země. V Nepálu proto na mnoha místech běžně potkáváte policejní a armádní
jednotky ozbrojené samopaly a dalšími zbraněmi. Policejní režim není namířen
proti turistům, ale přesto není úplně příjemné procházet místy, na která míří
střelné zbraně… Jen co jsme odjeli z hlavního města Káthmándú do hor,
vypukly nepokoje a demonstrace proti královu způsobu vládnutí. Král a jeho
vláda zareagovali vyhlášením zákazu vycházení a policejními zásahy proti demonstracím,
při kterých podle novin zasahující jednotky použily i střelné zbraně a několik
lidí zastřelily. Po našem návratu z hor jsme zažili závěr tohoto
výjimečného stavu i vítězství opozice, když král slíbil obnovu parlamentu, a
následné mohutné oslavy v ulicích. Tyto události trochu narušily naše
plány, ale na druhou stranu účast při takovýchto jedinečných událostech se
nepřihodí každý den…
V dalším textu se objevuje řada místních názvů a nadmořských
výšek. Vycházím zpravidla z anglických přepisů těchto jmen, přičemž
některá jména jsou přepisována v různých pramenech různě. Snad se mi
podařilo aspoň používat jednotnou formu přepisu pro jednotlivé názvy. Ještě
složitější situace je s nadmořskými výškami, mapy se od sebe liší klidně o
více než 100 výškových metrů. Až na pár výjimek (Gokyo Ri, Cho Oyu) jsem použil
výšky uváděné v mapě Khumbu: Jiri to Everest 1 : 100 000
vydané společností Nepa Maps. I přes měsíční pobyt jsem zůstal povrchním
pozorovatelem nepálské reality. Pokud někdo objevíte chybný údaj nebo výklad,
který vás pobuřuje, klidně mě upozorněte a já ho opravím.
Na začátek zařazuji základní mapu Nepálu
s vyznačením chráněných území.
|
|
|
Mapa Nepálu |
Část první: přiblížení k horám
V Nepálu není zrovna hodně silnic.
V celých rozsáhlých oblastech jsou jedinými komunikacemi pěší cesty a
veškeré zboží do vesnic musí dopravovat nosiči. Ono je také těžké nějaké
silnice postavit, když většina země je velmi hornatá. V nadmořských
výškách kolem jednoho až tří tisíc metrů (tedy výš, než je naše republika) žije
významná část obyvatel, která se živí zemědělstvím. Na kopcích si lidé upravili
úzké terasy, na kterých pěstují obilí, zeleninu a další plodiny, ve vyšších
nadmořských výškách pak převládá pastevectví.
Do oblasti Everestu, kam jsme se vydali, se dá
dostat buď malým letadlem do Lukly, nebo autobusem po silnici do Jiri a pak
pěšky několikadenním pochodem přes řadu kopců a údolí po staré cestě, kterou se
k Everestu dostávaly i horolezecké expedice pokoušející se zdolat nejvyšší
vrcholy světa. Zvolili jsme druhou možnost, abychom se seznámili s tím,
jak vypadají středně vysoké hory a život v nich, a hlavně abychom si
postupně zvykali na nezvyklé nadmořské výšky.
Území mezi Jiri a Luklou ovládají maoističtí
povstalci. Pro turisty je zde bezpečno, jen musí zaplatit poměrně vysoký
poplatek za průchod. Přesto současný stav většinu turistů odrazuje a raději
letí letadlem do Lukly. Pro nás to mělo jistou výhodu, že trasa je
z dřívějších dob dobře připravena na turisty, takže v každé vesnici
se najde několik ubytoven, kde se dá přespat i najíst, a přitom jsme za šest
dnů pochodu potkali jen dva turisty – jednoho fajn Ira a jednoho nezodpovědného
Američana.
A co se takhle na nepálském venkově jí? Základním
jídlem je dal bhat, rýže zalitá jakousi čočkovou polévkou. Má dvě výhody:
dostáváte přidáno tak dlouho, dokud jen trochu můžete, a navíc chutná pokaždé
jinak podle toho, jak kuchař připraví onu čočkovou polévku (jednou byla i zcela
bez čočky). Ke snídani i jindy si Nepálci pečou placky zvané chapati. Momo je
malá kulatá placka z těsta, do které se zabalí náplň (brambory, sýr,
zelenina, kousky kuřete, …) a uvaří v páře nebo usmaží. Běžná porce je 8
kusů. Leckde mají i pečené brambory se zeleninou. Později
v turističtějších oblastech jsme ochutnali i omelety, toasty, sendviče,
zapékané nudle, sýrové rolky a další jídla. Překvapivě drahé, ale leckdy
vynikající bývají polévky. V oblasti Junbesi se pěstují jablka a místní
specialitou je jablečný koláč, který jsme si nenechali ujít. Zkrátka, hlady
jsme rozhodně netrpěli…
Cesta:
středa 29. března – před půlnocí odjezd autobusem do Frankfurtu nad
Mohanem
čtvrtek 30. března – let z Frankfurtu přes Řím do bangladéšské
Dháky (letíme s bangladéšskou společností Biman)
pátek 31. března – přílet do Dháky a přestup do letadla do Káthmándú,
přílet do Káthmándú
sobota 1. dubna – autobusem
z Káthmándú do Jiri
neděle 2. dubna – Jiri
(1955 m n. m.) – Tjose – Shivalaya (1770 m n. m.,
přechod řeky Khimti Khola) – sedlo Deorali (2710 m n. m.)
pondělí 3. dubna – Deorali –
Bhandar (2190 m n. m.) – Dokharpa – Kenja
(1630 m n. m., přechod řeky Likhu Khola) – Chhimbu (asi
2000 m n. m.)
úterý 4. dubna – Chhimbu – Sete –
Goyam – sedlo Lamjura La (3530 m n. m.) – Tragdobuk (asi
3100 m n. m.)
středa 5. dubna – Tragdobuk –
Junbesi (2680 m n. m., přechod řeky Junbesi Khola) – Khuntang
(Everest View) – Salung (2960 m n. m.) – Ringmu
(2720 m n. m., přechod řeky Dudhkhund Khola) – sedlo Taksindu La
(3071 m n. m.) – Taksindu (asi 2900 m n. m.)
čtvrtek 6. dubna – Taksindu –
Nunthala (2330 m n. m.) – Jubing (1680 m n. m.,
první přechod řeky Dudh Kosi, co teče z oblasti Everestu) – Khari Khola
(2040 m n. m.)
pátek 7. dubna – Khori Khola
(přechod řeky Khari Khola) – Bupsa – sedlo Khari La (asi
2900 m n. m.) – Paiya (přechod řeky Paiya Khola) – Surke
(2290 m n. m.)
sobota 8. dubna – Surke – Lukla
(2840 m n. m., letiště) – Chheplung
(2680 m n. m.) – Ghat – Phakding (2610 m n. m.) – Toktok –
Bengkar – Monjo (2840 m n. m.)
|
|
|
|
|
|
|
|
Do Jiri jsme jeli autobusem indické značky Tata.
Cesta dlouhá asi 200 km trvá skoro 12 hodin a vede kolem mnoha řek a přes
velké množství kopců. Silnice je široká tak na jedno auto, občas se
rozšiřuje, aby se auta mohla vyhnout. Před nepřehlednou zatáčkou řidič
nebrzdí, ale troubí. Na určitých místech probíhají policejní kontroly.
Cestující kromě turistů musí vystoupit na osobní prohlídku a jiní policisté
prohledají zavazadla, zda někdo neveze zbraně pro maoisty. Turisty policisté
zdraví slovem Hello. |
Krajina za Jiri: svahy jsou upraveny na terasy
drobných políček osázených obilím, zeleninou, kukuřicí a někdy brambory,
v nižších polohách u vody i rýží. |
Bhandar: první dvě stúpy, buddhistické svatyně,
které se tibetsky nazývají čorteny. Vypadají vždy podobně – spodek připomíná
polokouli, na ní je hranol s očima Buddhy namalovanými na všech čtyřech
stranách a stavba je zakončena špičkou různých tvarů. Čorten se najde ve většině vesnic s tibetským
vlivem, ale i na dalších význačných místech – v sedle, v místě s dobrým
rozhledem a tak různě. |
Muž v čepici sedící na zídce je maoista Niraj
vybírající poplatek za průchod. Neuměl anglicky, musela mu tlumočit
prodavačka z blízkého obchodu a asi neuměl moc psát, doklady o zaplacení
jsme si vyplňovali sami a on je jen podepsal. Poplatek je letos 5000 rupií za
osobu (asi 1700 Kč) a na rozdíl od loňska se o ceně nedá smlouvat. Kdyby to někdo nepoznal, tak já mám žluté triko. |
Nepálci jsou velmi hraví. Skoro u každé školy jsme
viděli fotbalové nebo volejbalové hřiště, často jedinou rovnou plochu
v celé vesnici. V Jiri měly děti stoly, na kterých hrají ping-pong.
V Káthmándú často děti i dospělí hráli líný tenis. Na obrázku je hra,
které trochu připomíná naše Člověče, nezlob se. Dospělí často hrají karty. |
A toto je snad nejoblíbenější hra. Viděli jsme ji
hrát na mnoha místech. Dva nebo více soupeřů cvrnkají hracími kolečky tak,
aby jiná kolečka spadla do děr v rozích hrací desky. Úspěšný hráč má
další tah, neúspěšný nechává hrát soupeře. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Rododendron (nebo správně česky pěnišník) je
nepálskou národní květinou. Hory plné kvetoucích rododendronů jsou prostě
úžasné a myslím, že tento zážitek překonává nevýhodu jarního počasí, totiž
občas horší viditelnost. S rododendrony jsme se setkávali celou cestu,
místy dokonce tvoří hlavní dřevinu nízkého lesa. Podle nadmořské výšky již
odkvétaly, byly v plném květu, nebo teprve rozkvétaly. V oblasti Everestu roste řada různých druhů
rododendronů, které jsou dobře popsané v knihách dostupných
v lepších nepálských knihkupectvích. My jsme rozlišovali jen rododendrony
červené, růžové, bílé a ty „úplně jiné“. |
Styl domů se liší oblast od oblasti. Přesto se mi
zdálo, že nejbohatší lidé si staví domy z pečlivě opracovaných kamenů,
uvnitř obložené prkny. Domy chudších lidí jsou z neopracovaných nasucho
složených kamenů bez vnitřního obkladu, takže někdy je z místnosti vidět
ven a v „pokoji“ celkem táhne. Jako obydlí nejchudších lidí, kteří ještě
dokáží postavit dům, vnímám dřevěné stavby zpravidla na krajích větších
vesnic či o samotě. Na snímku je část jedné z vesnic cestou
z Kenje do sedla Lamjura La. |
V oblastech s tibetským vlivem se nacházejí
zídky mani tvořené deskami s posvátným textem „Ó mani padmé hum“
(Klenote v květu lotosovém) psaným tibetským písmem, které nemá
charakteristickou průběžnou čáru nahoře jako písmo indické. Zídky jsou buď dlouhé, nebo vyskládané do tvaru,
který vidíte na obrázku. Zídky mani a čorteny (stúpy) se obcházejí zásadně
zleva! Tato zídka se nachází kousek pod sedlem Lamjura La,
kde nás přepadlo krupobití. Naštěstí jsme ho přečkali pod střechou místní
čajovny… |
Přes řeky vedou většinou ocelové visuté mosty, často
stavěné z mezinárodní pomoci. Po těchto mostech chodí nejen lidé, ale i
jaci a další zvířata. Když se přes most jde šikovně, ani se moc nehoupe.
Většinou je z něj nádherný pohled na překonávanou řeku a často bývá
ozdoben vlajícími barevnými praporky. Na praporcích jsou vytištěny modlitby,
které se přeříkávají za toho, kdo je vyvěsil, tím, jak vlají ve větru.
Praporky se najdou celkem všude: u domu, u vodopádu, na vrcholku kopce,
… Na snímku je most přes řeku Dudhkund Khola
u Ringma. |
Vesničané vedle pěstování zemědělských plodin často
chovají hospodářská zvířata. Místo chlívku se zvířata často ukrývají jen pod
jednoduchou stříšku z pletených rohoží. |
Před Jubingem jsme poprvé přešli řeku Dudh Kosi
tekoucí z hor od Everestu. Náš pochod se teď z východního směru stočí na sever
proti proudu této řeky. Sice ještě obejdeme řadu bočních údolí, ale už
nezadržitelně míříme k zasněženým vrcholkům, které se ukazují jen občas
po roztrhání oblačnosti. Everest měl být vidět již od Khuntangu, ale kvůli
oblačnému počasí jsme ho dosud ani nezahlédli. Také ze sedla Khari La, odkud
má být vidět dokonce 12 himalájských vrcholů, jsme viděli jen mraky. Nahoře
v horách si to ale ještě pořádně vynahradíme… |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Za všechny lesy v první části cesty aspoň tento
jeden. Je z chladného, na sever otočeného svahu nad řekou Paiya Khola. Na
jiných místech jsme viděli i nádherné jehličnaté lesy a bohužel neméně často
i čerstvé paseky či zbytky původních lesů. Počet obyvatel Nepálu narůstá a
s ním i tlak na přírodní prostředí, který se projevuje mj. kácením lesů.
Ze dřeva se zde staví domy, dřevem se topí a přírůstek je již nyní menší než
potřeba. |
|
|
|
Část druhá: hory, hory, hory
Jak už jsem psal, většina turistů se do oblasti
Everestu dostává letadlem do Lukly. Byl pro nás trochu šok, když jsme
pokračovali z Lukly na sever do hor v davech turistů, byli jsme
z předchozích dnů zvyklí, že jediní turisté, kteří se předhánějí
s domácími nosiči, jsme my. Letadla ale denně dopraví asi 300 turistů a
v den, co jsme přišli do Lukly, jich bylo ještě víc, protože den předtím
se nelétalo a bylo třeba přepravit lidi za dva dny. Když si vezmete, že na
každého turistu připadá nosič, na skupinu průvodce a veškeré zásobování obchodů
a lidí provádějí další nosiči, případně se věci dopravují na zádech jaků,
uznáte, že na úzkých pěšinách bylo občas dost narváno. Podle průvodce se na
jednom mostě pod Namche, hlavní šerpskou vesnicí, občas řídí provoz policejní
píšťalkou, aby ty davy tam i zpět vůbec prošly. Nám se to nestalo, takže nemohu
tuto zprávu potvrdit.
K Everestu se vydávají turisté roztodivného
založení. Celkem málo je těch, co si stejně jako my nesou své věci sami a
spoléhají se sami na sebe. Podle rozdávaných letáků jsou tito lidé
nezodpovědní, protože připravují místní nosiče a průvodce o práci a poškozují
nepálskou ekonomiku. No, myslím, že platbami za jídlo a ubytování jsme
podpořili důležitější střední vrstvy obyvatelstva. Nejpočetnější jsou turisté
cestující s trekingovými agenturami. Občas mají dokonce jednotné vybavení
zapůjčené agenturou, např. anglickou společností Exodus. Jejich výhodou je, že
se průvodci dobře vyznají v chodu hotelových kuchyní a často dostávají
jídlo dříve než neorganizovaní turisté. Některé party od cestovek byly fajn,
jiné nás docela štvaly a raději jsme si ke spaní vybírali místa, kde bylo méně
organizovaných turistů. Lidé putující k Everestu vůbec nemusí být zdatní.
Opakovaně jsme na cestě před Namche potkávali starší Japonku, kterou do Namche
vezli na koni, aby se tam vůbec dostala.
Okolí Everestu je od roku 1976 chráněno jako národní
park Sagarmatha a je zapsán na seznam přírodního dědictví Unesco. Pro turisty
to znamená, že za jednorázový vstup do tohoto území musí zaplatit 1000
nepálských rupií. Z těchto peněz i z peněz mezinárodní podpory a
vlastních zdrojů se pak platí údržba cest, zalesňování a další ochranářské
programy. Jednu lesní školku jsme viděli přímo z hlavní cesty.
Za Namche Bazarem se rozdělují dva hlavní směry.
Většina turistů putuje k základnímu táboru pod Mt. Everest a na horu Kala Patar,
ze které je Everest dobře vidět. My jsme se raději vydali podle řeky Dudh Kosi
k ledovci Ghozumbu, který vzniká pod další osmitisícovkou Cho Oyu (8153 m
n. m.) a ledovcovým jezerům kolem Gokya. Na Everest a další vrcholy je dobře
vidět z vrcholu Gokyo Ri a od pátého jezera. Ve výškách nad 3500 metrů už
je třeba postupovat opatrně, aby nepropukla horská nemoc. Znamená to, že za den
by nikdo neměl vystoupat o víc jak 400 metrů. Naše denní etapy se proto
zkrátily jen na několik málo hodin pochodu. Poté jsme zpravidla poobědvali,
natáhli se na postel (nelenošili jsme, ale aklimatizovali!) a odpoledne si pak
udělali vycházku po okolí – k řece, k nejbližšímu návrší a tak.
Původně jsme chtěli překonat sedlo Cho La vysoké asi 5400 m n. m. a dostat se
tak do vedlejšího údolí, co vede k základnímu táboru Everestu. Po příchodu
do Gokya, naší nejvýše položené vesnice na břehu třetího jezera, jsme však
podlehli vábení Gokya Ri a vystoupili na něj hned odpoledne. Denní výstup o 900
výškových metrů, který jsme si hned neuvědomili, odnesl Pavel náznakem horské
nemoci. Proto jsme raději druhý den volili odpočinkový výlet ke čtvrtému a
pátému jezeru, ze kterého se vyklubala jedna z nejnáročnějších horských
etap, když se nám u čtvrtého jezera ztratila pohodlná cesta, a další dny jsme
pak sestoupili s krátkým nahlédnutím do údolí k Everestu (Pangboche,
Tengboche) zpátky do Namche.
Měli jsme štěstí na pozorování některých zvířat. U
prvního čortenu za Namche před námi prchalo stádo tahrů himalájských, na prvním
jezeře jsme viděli párek pro nás exotických kachen a na třetím jezeře jsme
napočítal na hladině asi 30 vodních ptáků. Při výstupu na Gokyo Ri jsem po
svahu honil a fotografoval dva kusy velekura tibetského. Všudypřítomní byli
krkavcovití ptáci, o kterých jsme se nedokázali dohodnout, zda jsou to krkavci,
havrani, vrány nebo snad kavky. Často nám nad hlavou kroužili i dravci, ale
nezapomenutelným zážitkem pro nás byl průlet velkého dravce, nejspíš orla,
v naší těsné blízkosti. I jako milovník motýlů jsem si přišel na své. Od
nižších až po vysoké polohy jsem vídal od nás dobře známou babočku bodlákovou.
Další babočku jsme nazýval babočka kopřivová, ale pak jsem z moudré knihy
zjistil, že jde o podobný asijský druh. Často jsme vídali různé modrásky i
výrazně oranžové žluťásky. Jednou mi Pavel povídá: Hele, tady ti letí nějaký
bělásek. K mé velké radosti se z běláska vyklubal jasoň, motýl
patřící mezi otakárkovité, kterého se mi podařilo vyfotit. V nižších
horách mezi Jiri a Luklou jsme vídali i hodně exotické pestré obrovské motýly,
ale nikdy úplně zblízka.
Některé hory si s námi vysloveně zahrávaly.
Když jsme stoupali na Gokyo Ri, teprve se rozpouštěly mraky. Užívali jsme si
postupné odkrývání vzdálenějších hor, mezi kterými se najednou objevil i Mt.
Everest. Pak se o něco dál ještě vynořila další hora, o které mě napadlo, že to
by mohl být ten pravý Everest. Naštěstí mají Everest při pohledu Z Gokyo
Ri nakreslen ve všech návštěvních knihách, takže jsme snadno zjistili, že pravý
je ten první Everest. Ta druhá hora byla Makalu, další osmitisícovka
v sousedním národním parku Makalu – Barun. Nejzakletější ale byla
nepochybně osmitisícovka Cho Oyu. Viděli jsme na ni řadu dnů, jak jsme stoupali
údolím Dudh Kosi vzhůru do hor, ale stále se nám schovávala za oblačností,
která se před ní zarputile zdržovala. Mockrát jsme ji fotili hlavně cestou
k pátému jezeru, kdy jsme jí byli nejblíž, ale stále se nechtěla ukázat.
Až večer před naším návratem od Gokya se předvedla v plné kráse a tato
dobrá vůle jí vydržela ještě následující dopoledne, pak se opět schovala za
svůj mlžný závoj.
Jen pomalu jsme si uvědomovali, jaké jsme měli
štěstí na počasí. Cestou z Namche do Lukly jsme sice pořádně zmokli a
pršelo i další den, takže nelétala letadla (a třetí den, kdy bylo hezky, zase
nelétala kvůli stávce pilotů) a v Lukle jsme uvízli, ale v horách nad
námi napadlo za necelé dva dny necelých 80 cm sněhu, ve kterých se turisté
museli brodit.
Cesta:
neděle 9. dubna – Monjo – Jorsale –
Namche Bazar (3440 m n. m.), odpoledne aklimatizace v Namche
pondělí 10. dubna – Namche – Sanasa
– sedlo Mong La (asi 3900 m n. m.) – Phortse Tenga
(3680 m n. m.)
úterý 11. dubna – Phortse Tenga –
Dole (4200 m n. m.)
středa 12. dubna – Dole – Luza
(4360 m n. m.) – Machhermo (4470 m n. m.) –
Phangka (4480 m n. m.)
čtvrtek 13. dubna – Phangka – Gokyo
(4790 m n. m.), odpoledne bez batohů Gokyo Ri (5357 m n. m.)
pátek 14. dubna – bez batohů
k pátému jezeru (Ngozumba Tsho, 4990 m n. m.)a zpět
sobota 15. dubna – Gokyo – přechod
ledovce Ngozumba – Dragnag (4700 m n. m.) – Thore – Thare –
Phortse (3810 m n. m.)
neděle 16. dubna – Phortse –
Pangboche (3930 m n. m., přechod řeky Imja Khola) – Milingo
(3750 m n. m.) – Tengboche (3860 m n. m.) – Phunki
Tenga (3250 m n. m.) – Sanasa – Namche Bazar (3440
m n. m.)
pondělí 17. dubna – Namche –
Jorsale – Monjo – Bengkar – Toktok
úterý 18. dubna – Toktok – Phakding
– Ghat – Chheplung – Lukla (2840 m n. m.)
středa 19. dubna – máme letět do
Káthmándú, prší, kvůli počasí se nelétá
čtvrtek 20. dubna – kvůli stávce
pilotů se nelétá, malá vycházka do Chutangu
pátek 21. dubna – odlet vojenským
výsadkovým letadlem z Lukly do Káthmándú
|
|
|
|
|
|
|
|
Nejčastějším zvířetem v horách je bezesporu
jak. Spásá vysokohorské bylinné porosty a dává mléko, ze kterého se vyrábí
výborný jačí sýr. Využívá se i jačí trus, sušený se používá k topení.
Jak jsme si ověřili, špatně táhnoucí kamna krmená tímto palivem, dokáží
otrávit široké okolí příslušné lodge. Jak dobře slouží i jako nosič, na zádech unese
tolik, co dva až tři běžní šerpové, a k ovládání celé karavany jaků
s nákladem stačí dva až tři Šerpové, kteří umějí správně pískat. Jak je příbuzný posvátné krávy, takže se
v Nepálu nesmí zabíjet. Víra však nezakazuje použít maso z jaků,
kteří se sami zabijí jinak, například pádem ze skály. Je s podivem, že
jaků, kteří jsou na skalách velmi jistí, padá tolik, že řada restaurací může
trvale nabízet výborné jačí steaky. |
Hora Ama Dablam (6856 m n. m.) Výstup na tuto horu už není pro trekaře, ale pro
horolezce. K horolezectví v národním parku Sagarmatha se vyžaduje
zvláštní povolení (samozřejmě patřičně zaplacené), jak upozorňují cedule na
více místech kolem cest. |
Sám jsem si možná víc než Ama Dablam oblíbil horu
Thamserku (6608 m n. m.). Nachází se tak šikovně, že je vidět brzy po vyjití
z Namche a potom i dlouhou dobu po zahnutí do údolí cestou ke Gokyu. Je
to takový Ama Dablam cesty ke Gokyu. Takhle se mi Thamserku podařilo zarámovat do větví
některého z jehličnanů rostoucích mezi sedlem Mong La a vesnicí
Phortse Tenga. |
Tak na tenhle fotografický úlovek jsem velmi pyšný.
Motýl jasoň patří mezi otakárkovité. U nás v ČR se vyskytují dva jasoni
– jasoň červenooký, který žije po opětovném vysazení na jediném místě
v ČR, a nepříliš hojnější jasoň dymnivkový. Tohle je jejich himalájský
příbuzný. Koupil jsem si knihu o nepálských motýlech, kde jsou vyobrazeny tři
různé druhy jasoňů ve více varietách, ale žádný neodpovídá „mému“ jasoňovi,
takže jeho druhové jméno vám neprozradím. |
Ubytovny v horách se nejčastěji nazývají lodge
nebo guest house (hostinec). Jména mají nejčastěji podle Himalájí (Himalayan
Lodge), himalájských kopců (Sagarmatha Lodge, Cho Oyu View Lodge), podle
nepálských či tibetských pozdravů (Namaste Lodge, Tashi Delek Lodge) a někdy
i podle zvířat (Yak Lodge). Názvy někdy vzbudí pobavení. Mě třeba zaujal název
Holiday Inn (s jednou pravopisnou chybou) na jedné prosté (a navíc
zavřené) chaloupce, protože pod tímto názvem si vybavím mezinárodní řetězec
hotelů, který má své zastoupení i v Praze. |
Seděli jsme tak v jídelně naší lodge
v Dole a čekali na jídlo, které nosili pořád jen organizovaným výpravám,
když najednou vznikl nějaký rozruch. Ukázalo se, že zapadající slounce
nádherně osvětluje špičky hor Kantega (6685 m n. m., vlevo) a Thamserku.
Celkem krátký mimořádný zážitek, který se pak opakoval ještě o den později
v Phangce, korunovala večeře přinesená na náš stůl… |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Ledovec při svém růstu a pohybu z kopce do údolí
vytlačuje obrovské množství kamení a dalšího materiálu a vytváří tak morény.
Čelní moréna ledovce Ngozumba na snímku uzavírá údolí řeky Dudh Kosi, kterou
napájí tající ledovec i říčky odvodňující území (na pravém břehu ledovce
se šesti jezery) mezi bočními morénami a okolními rostlými kopci. |
Vysokohorské řeky bývají za tání a dešťů velmi
divoké. Charakteristické pro ně jsou široká balvanitá koryta, za kterých
běžně teče jen celkem skromný proud vody. I ten je ale díky četným vodopádkům
a divokému proudu dost hlučný a často bývá slyšet i na cestě vysoko ve svahu
nad údolím. Na snímku je řečiště toku vytékajícího z pravé
strany ledovce Ngozumba. |
Vesnice Gokyo, původně pouze letní pastevecká osada,
leží na břehu třetího jezera zvaného Dudh Pokhari a nad ní se tyčí hora Gokyo
Ri (5357 m n. m.). Od jezera vypadá nenápadně, nevýrazně, až
by se na ní člověk skoro styděl lézt, když kolem vidí jiné nádherné velikány.
Když to však zkusí, brzy mu dojde dech a musí při výstupu zastavovat. Pro ty,
kdo nemají možnost to vyzkoušet, mám jeden číselný údaj, který poopraví názor
na nevýraznost „kopečku“: převýšení od hladiny jezera na vrchol Gokya Ri je
600 metrů. A proč se na Gokyo Ri vůbec leze? Je odtud jeden
z nejlepších výhledů na nejvyšší himalájské vrcholy. |
Cestou na vrchol Gokya Ri se objevili tito zajímaví
ptáci, o kterých jsem později z knih zjistil, že je to velekur tibetský.
Fotografická vášeň dokáže ledacos, takže jsem velekury začal honit, abych si
je mohl zdokumentovat. Vždy, když už jsem mačkal spoušť, zase o kousek
popoběhli. Naštěstí je nenapadlo odlétnout nebo utíkat do kopce, takže se mi
podařily celkem tři snímky, z nichž tento je nejpovedenější. |
||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Stačí vystoupat jen kousek na Gokyo Ri a otevírá se
nádherný výhled na třetí jezero (Dudh Pokhari) a Gokyo na jeho břehu… |
… a o kousek výš můžeme nahlédnout i na ledovec
Ngozumba s krásným modrým jezírkem. V tomto spodním úseku již
ledovec taje, takže jeho povrch tvoří většinou kameny různé velikosti, ale
při přechodu jsme šli i po dunách jemného písku a viděli řadu zamrzlých
jezírek i strmé ledové stěny. |
Ano, hlavní cíl našeho putování, Mt. Everest (8850 m
n. m.)! Je to ten vrchol přímo ve středu snímku a díváme se
na něj ze vzdálenosti 24 km. Vpravo ho částečně zakrývá hora Nuptse
(7861 m n. m.), za kterou je pod malou červenou vlajkou vidět
malinký kus Lhotse (8414 m n. m.). |
Nejen nejvyšší hora světa je krásná. Snad to
dokazuje tento pohled na Kangchung (6063 m n. m., vzadu) a Cholo
(6089 m n. m.) od pátého jezera zvaného Ngozumba Tsho. |
Když zmizí vyšlapaná hlavní cesta, vypadá to
u čtvrtého jezera |
Zakletá hora Cho Oyu |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Vše jednou končí, takže po výstupu na Gokyo Ri a
výletu k jezerům nás čekala cesta zpět do rozumnějších výšek. Vzhůru
jsme stoupali po západní straně údolí a viděli jsme cestu na protějším,
východním svahu. Z dálky jsem si říkal, že je to nudná jednotvárná cesta
stále stejným ošklivým svahem, ale když jsem se na ni dostal, přesvědčil jsem
se o tom, jak vzdálený pohled zkresluje. Nejen že jsme si užívali daleké, byť
zamlžené výhledy, ale i cesta sama byla členitá možná až příliš. Když už jsme
klesali k několikátému vodopádu, asi bychom ocenili menší členitost… Na snímku Pavel s Janou pozorují vesnici Dole
vpravo dole, ve které jsme pár dnů předtím spali. |
Buddhistický klášter v Tengboche patří
k nejznámějším v oblasti Everestu. Je celý nově vybudován, protože
před asi 10 lety vyhořel kvůli vadné elektroinstalaci. (Jestli byla provedena
tak jako leckde jinde, ani se požáru moc nedivím…) Byl to již několikátý klášter, kolem kterého jsme
šli, ale poprvé jsme se odvážili nahlédnout přímo do gompy, kde se modlí
mnichové. To je zážitek, který se nedá vyprávět, to se musí zažít. Ty tajemné
rituály, ta směsice roztodivných zvuků… |
Most pod Namche zavěšený vysoko nad řekou Imja Khola
je zrovna výjimečně prázdný, mnohem častěji na něm bývají tlačenice mezi
těmi, kdo míří do hor, a těmi, kdo už se vracejí. |
Mezi Namche a Luklou nás zastihl vytrvalý déšť. Když
zrovna nepršelo, mohli jsme se zalíbením sledovat pářící se lesy před
himalájskými velikány… |
Nosiči: na ty jsem málem zapomněl… Vše, co dostanete
koupit v lodžích v horách, ať už je to rýže nebo Coca Cola, ale i
kamna a další vybavení budov, tam musí dopravit nosiči. Na snímku je
netradiční náklad desek zřejmě na obklady v pokojích nějaké ubytovny.
Běžně se náklad nosí ve velkých proutěných koších a nejčastěji váží kolem 30
kg. Upevňuje se popruhem na čelo a nosiči s sebou nosí hůl, která se
akorát vejde pod koš. Vedle toho skoro u každého domu je vystavěna kamenná
lavice, na které se dá náklad odložit. Když nosiči berou batohy turistům,
často si svážou dva až tři k sobě, aby nešli příliš nalehko. Protože
patří k nejchudší části společnosti, leckdy nemají na pořádné boty.
Běžně chodí v pantoflích a ve vyšších polohách se sněhem musí často
vystačit jen s nejjednoduššími teniskami. Rozhodně není nosičům co
závidět… |
Na zpáteční cestu jsme kvůli dešti a stávce pilotů
čekali dva dny. Letenky jsme si pořídili od společnosti Yeti airlines, která
si po obnovení provozu vyžádala pomoc od vojenského letectva. Jeden let
vojenským letadlem vyšel právě na naší skupinku. Personál vyházel
z letadla balíky rýže, po kterých jsme do letadla vlezli dírou
v zadní části trupu. Seděli jsme na podélných lavicích, nohy na
zavazadlech a nad námi vedlo lanko používané parašutisty při výsadku. Let trval
asi 40 minut a naštěstí jsme nemuseli vyskakovat. |
Část třetí: Kátmándská kotlina, památky,
revoluce
Po příletu do Káthmándú se ukázalo, že se vracíme do
jiného města, než ze kterého jsme se vydali na cestu autobusem do Jiri. Při odjezdu
město žilo bujným životem, na který jsme si jen těžko zvykali. Nyní zde bylo
jak po vymření, na prázdných ulicích stáli jen policisté a vojáci. Zatímco jsme
se toulali po horách, v Káthmándú vypukla revoluce proti králi
Gjánendrovi, který rok předtím rozpustil parlament a začal vládnout
absolutisticky. Král a jeho vláda na protesty zareagovali vyhlášením zákazu
vycházení a vysláním ozbrojeních sil do ulic. Zákaz vycházení trval každý den
jinak dlouho podle toho, jak se zrovna vláda obávala demonstrací. Naštěstí pro
nás se turistům tolerovalo chození po ulicích, takže jsme se s jistými
omezeními mohli podívat na nejdůležitější památky Káthmándské kotliny. Při tom
jsme jeden den viděli z bezpečného odstupu nástup policie a vojska proti
demonstraci, kterou rozehnali slzným plynem. První řady zasahujících jednotek
měly štíty a dřevěné hole, ale za nimi byli připraveni další se samopaly. Podle
televizních zpráv skutečně došlo k použití střelných zbraní a několik
demonstrantů zemřelo. Další den jsme na předměstí potkali jednu
z demonstrací. Když jsme šli v jejích stopách, viděli jsme rozházené
dlažební kostky a kameny po ulici a zbytky ohňů uprostřed vozovky.
Nejsložitější situace se očekávala v úterý 25. dubna, den před naším
odjezdem, na kdy opoziční strany vyhlásily největší demonstraci a stávku. Král
nejprve zareagoval nejrozsáhlejším zákazem vycházení, ale pak naštěstí
v pondělí pozdě večer veřejně vystoupil a slíbil obnovení parlamentu.
V úterý proto místo protestů následovaly mohutné oslavy. Nepálcům tento
úspěch přeji, obávám se však, že nemají definitivně vyhráno. Stále zde zůstává
například problém s maoisty, kteří sice protesty podpořili, ale výsledek
neuznali a zareagovali blokádou některých měst.
V Kátmándské kotlině, která je centrem celého
Nepálu, potkáváme památky mimořádné ceny doslova na každém rohu. Historicky
kotlinu ovládaly tři městské státy – Káthmándú, Patan a Bhaktapúr, jejichž
význam dokládají i dochované stavby kolem Palácových náměstí (Durbar square).
Centrum Káthmándú i Patanu, který je dnes v podstatě předměstím Káthmándú,
je zapsáno na seznam světového kulturního dědictví Unesco a nemohli jsme si je
nechat ujít. Třetí památkou Unesco v kotlině je Pashupatinath,
nejposvátnější místo nepálských hinduistů, kde se i pohřbívají mrtví spalováním
na otevřených hranicích a vhazováním popela do posvátné řeky. Kromě toho jsme
navštívili i dvě významné buddhistické památky – Boudhanath a Svajambhunath.
Káthmándú je i centrem obchodu s různými
rukodělnými výrobky – dřevěnými i kovovými soškami různých božstev i zvířat,
modlitebními miskami, korálkovými náhrdelníky, hudebními nástroji – a prodávají
se zde pohledy i plakáty hor, CD s místní hudbou, trička s různými
místními motivy, modlitební praporky, vonné tyčinky, kalendáře na ručním papíru
a spousta dalších suvenýrů. I když jsem hodně sledoval výdaje, přesto peníze
utíkaly neuvěřitelným tempem…
K dopravě po městě se dají využít vlastní nohy,
rikša, motorové tříkolky (do kterých se prý vejde 8 domorodců nebo nejvýš 4
turisté) nebo taxíky. Musím s lítostí přiznat, že jsme využili jen první a
poslední způsob dopravy, o zážitky z ostatních způsobů jsme se ošidili.
Ono také moc nešlo vyzkoušet všechno, když po většinu doby platil zákaz
vycházení a dopravu zajišťovaly pouze policejní autobusy pro turisty.
Protože jsem vyjel poprvé mimo Evropu, napoprvé na
mě velmi silně zapůsobil všudypřítomný zmatek a hlavně nepořádek
v ulicích. Kdo je zcestovalejší, jistě by se pousmál nad touto zkušeností.
Také jsem se na konci pobytu přistihl, že leccos beru s mnohem větším
klidem, že jsem si prostě zvykl…
Program:
sobota 22. dubna – Patan
neděle 23. dubna – Pushupatinath a
Boudhnath
pondělí 24. dubna – Staré město v
Káthmándú
úterý 25. dubna – patánská zoo a
Svajambhunath
středa 26. dubna – odlet z Káthmándú do Dháky
čtvrtek 27. dubna – let z Dháky s mezipřistáním v Dubaji
do Frankfurtu, odjezd autobusem do Prahy
pátek 28. dubna – ráno příjezd do Prahy a hurá do práce
|
|
|
|
|
|
|
|
Patánské Palácové náměstí, památka Unesco. |
Kamenní sloni na patánském Palácovém náměstí před
jedním z mnoha chrámů. |
Hinduistické svaté místo Pashupatinath, |
Sádhuové, |
Boudhanath, |
Jedno z mnoha tržišť v centru Káthmándú. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Káthmándské |
Hanumanova brána (Hanuman je opičí král) |
Zlatý chrám Machhendranath |
Detail z výzdoby Machhendranathu. |
Typické dřevěné okno v ulicích Káthmándú.
Hvězda zde nesymbolizuje židovství, ale běžně se používá k označení škol
a snad má i jiný význam. (Obdobně i svastika – hákový kříž – zde má
historický význam jako symbol slunce a neodkazuje na německý nacismus, takže
tento znak mají i pasoví úředníci na svém razítku.) |
Nosorožec v patánské zoo. |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Policisté v káthmándských ulicích. |
Lidé oslavují vítěznou revoluci a králův slib
obnovit parlament. Vlajky patří různým nepálským politickým stranám. |
Pohled na Káthmándú ze Svajambhunathu. |
Svajambhunath, |
Na Svajambhunathu se volně pohybují opice. |
Letadlo DC 10 společnosti Biman Bangladesh airlines,
se kterým jsme letěli z Dháky do Frankfurtu. |
Úvod -> Cestopisy -> Nepál 2006