Úvod -> Cestopisy -> Rumunsko 2002

Po mokrých karpatských vrcholech

RUMUNSKO 2002

Úvodem

V létě 2002 jsem využil nabídku kamarádů Huberta a Bříhy, kteří mi několik let předtím pomáhali s organizací a vedením kajčích táborů, abych s nimi vyrazil do rumunských hor. Sami tam byli již několikrát, takže jsem se nechal nalákat. Byl to tak silný zážitek, že jsem se z něj vypsal v desetidílném seriálu La revedera, Romania (Nashledanou, Rumunsko), který vycházel v oddílovém časopise Kajčí křik. Protože tak staré ročníky Kajčího křiku nejsou na webu a přijde mi škoda nechat texty zapadnout, zařazuji je na tuto stránku cestopisů...

Příběh první:

Jak se jezdí do dalekých krajů

Tuším to: v každém se skrývá aspoň kousek touhy po neznámých dalekých krajích. Někdo má té touhy do zásoby, stále cestuje, výpravu do Venezuely či do Vietnamu prokládá výlety do Rakouska nebo třeba do Mexika. Jiní cestovatelskému pokušení podlehnou jen občas a jinak dávají přednost pobytu doma. I když patříš ke druhé skupině, jistě nezaváháš, pokud ti kamarádi nabídnou, jestli nechceš být jejich přítěží při výpravě do Fagaraše, nejvyšších rumunských hor. Tak se narodí tvá cesta do daleka.

Když už se k putování do neznáma rozhodneš, mísí se v tobě dva pocity. Těšíš se na nové zážitky, představuješ si, co zajímavého tě čeká, ale také máš trochu strach z nepoznaného. Je to zvláštní směs vzrušení a obav, když posloucháš zasvěcená vyprávění o nekonečných kopcích a varování před neodbytnými toulavými psy. Zanícení sledovači televizních zpráv si vzpomenou na řadu případů, kdy byl někdo na cestách přepaden. Pak s Hubertem sleduješ na mapě, kudy povedou tvoje kroky napříč horami, a vidíš, že máš před sebou znalce Fagaraše. Tvou důvěrou neotřese ani Hubertovo zjištění, že ti celou cestu ukázal na mapě otočené vzhůru nohama.

Příprav není mnoho, ale nesmíš nic zanedbat. Nejprve vyhrabeš cestovní pas a zkontroluješ, jestli ho neokousaly myši. Zdravotní pojištění sjednáš jen tak mimochodem. Pak obhlédneš kritickým okem své terénní vybavení a zjistíš, že stačí dokoupit pár drobností: pevné boty, kalhoty, košili, batoh a pořádnou pláštěnku. Když se blíží den odjezdu, zajdeš s kamarády do prodejny jízdenek. Stačí jedno odpoledne domlouvání a získáš právě tu nejvýhodnější jízdenku se všemi možnými slevami a potřebnými příplatky. Ve vhodnou chvíli se stavíš v obchodu a přemítáš, co by se ti mohlo hodit k jídlu na celé dva týdny. Máš domluveno, že budeš vařit ve skupince, takže vymýšlíš pár jídel pro všechny. Nákupní košík se zvolna hromadí bramborovými kašemi, rýží, těstovinami či polévkami. Přihodíš i dva bochníky chleba a jako správný masožravec jen smutně pošilháváš po čerstvých párcích a těžkých masových konzervách. V klubovně si nezapomeneš půjčit oddílový stan a vařič. Na poslední chvíli ještě vyměníš něco peněz za tvrdší měnu.

Den před odjezdem už máš všechny věci shromážděné na jedné hromadě. Nevěřícně na ni zíráš a pochybuješ, že by se někdy mohla vejít do batohu. V návalu trudomyslnosti zvažuješ, zda nebudeš trpět hlady, pokud by se vešel jen jeden a půl bochníku chleba. Pak začneš věci balit. Batoh se plní a věci kolem zvolna ubývají. Když se vše podaří, zůstane ti venku jen pár paštik a podobných drobností. Ty nacpeš do karimatky a máš vyhráno. Batoh raději držíš dál od váhy.

Máš před sebou neklidnou noc plnou napjatého očekávání. Ráno vstaneš a čeká tě víc než den cesty vlakem. Cesty za dobrodružstvím…

Příběh druhý:

Bukurešť, Dracula, Dacia

Každý, kdo se vydává do cizí země, by o ní měl něco vědět. O Rumunsku a jeho historii jsem před svou výpravou věděl hodně málo. Ze školy jsem si pamatoval, že hlavním městem je Bukurešť. Neuniklo mi ani to, že před časem, v době naší první republiky, jsme s Rumunskem přes Podkarpatskou Rus přímo sousedili. Tehdy Československo, Rumunsko a Jugoslávie tvořily blok zvaný Malá dohoda. V roce 1989 těsně po naší listopadové revoluci propukly podobné události i v Rumunsku a tehdejší prezident Ceaucescu krvavě zasáhl. Dodnes mi v paměti utkvěl v televizních zprávách vysílaný záznam mimořádného soudu, který Ceaucesca odsoudil k trestu smrti. Před pár lety se hodně psalo o velké havárii, při které u rumunského města Baia Mare unikl ze zlatého dolu smrtelně jedovatý kyanid a vytrávil řeku Tisu. Havárie varovala před těžbou zlata stejným postupem prosazovanou na několika místech Čech.

Při vyslovení slova Rumunsko se mi vybaví ještě Dacia. Před lety u nás tato auta jezdila celkem běžně, ale dnes už jsou k vidění vzácně. V Rumunsku je ovšem potkáte na každém kroku, asi jako u nás škodovky. Některá údolí řek slouží Rumunům jako velké autokempy a v nich Dacie zcela převládají. V Brašově na hlavní třídě jsme dokonce viděli Dacii zavázanou do mašle jako hlavní cenu v místní loterii.

Nesmím zapomenout na Drákulu. Tento hrabě – upír žil v Rumunsku a dnes je výrazným lákadlem na turisty. My jsme se Drákulovi vyhýbali, aby z nás nevysál naše peníze, takže jsem postřehl jen to, že o to jedině pravé místo Drákulova působení soupeří více míst. Zmínky o Drákulovi najdete v Rumunsku skoro všude.

K domlouvání s domorodci může cestovatel použít angličtinu, ruce a nohy, ale pozornost si zaslouží malý slovníček, který jsem sám sestavil („j“ se vždy čte jako „ž“):

rumunsky	česky
fasole	fazole
sunca	šunka
smantana	smetana
drojdie	droždí

V Rumunsku se našinec snadno stane milionářem, tedy aspoň lehce získá miliony lei. Přepočet na české koruny zvládne i slabší počtář, stačí škrtnout tři nuly. Přesto jsem míval divný pocit z nemístného rozhazování peněz, když jsem kupoval třeba sušenky za 3 000 lei.

Z výpravy jsem si odnesl důležitý poznatek: všude žijí stejní lidé s podobnými starostmi a radostmi, i když třeba mají jiné zvyky a nemluví česky.

Příběh třetí:

Z údolí až nad salaš

Na nádraží v Podul Oltu v podhůří Fagaraše nám průvodčí vysvětlil význam poznámky u posledního vlaku „annullat“ – zrušen. K prvním kopečkům nám chybělo naštěstí jen pár kilometrů po rovince, které jsme hravě ušli, ale od malebné vesničky Turnu Rosu ve výšce asi 400 metrů nad mořem už cesta stoupala rovnou vzhůru.

Brzy se ukázalo, že moje stoupavost s plným batohem a za horkého počasí zdaleka nepatří k nejlepším. Stoupal jsem rychleji v duchu než ve skutečnosti. Když jsem odhadoval naši výšku na 1000 metrů nad mořem, Bříhovy výškoměrné hodinky ukázaly pouhých 700. Opravdu mě to potěšilo…

Kulturní bory a smíšené lesy kolem vesnice přecházely s přibývající výškou na přirozené bučiny a posléze smrčiny. Po pár/několika/mnoha (nehodící se škrtněte) hodinách postupu vzhůru se les začal zvolna rozestupovat a ocitli jsme se na pastvinách. Zastavili jsme se u potůčku, abychom doplnili vodu (vodovod tu ještě není zaveden), z ničeho nic se u nás objevil malý kluk. Zkoušel s námi povídat, ale my neuměli rumunsky a on zase nijak jinak. Mlčky šel s námi, a když jsme váhali, kam pokračuje značka, lstivě nás zavedl ke své salaši, větší dřevěné chatrči, jejíž dojem kazil jen igelit na střeše. Hospodyně se s námi radostně přivítala a hned nám nabízela sýr. Zatímco se venku přehnal deštík, ochutnávali jsme různé druhy sýra a bylo nám příjemně. Takové prázdniny na salaši v horách nemusí být špatné, i když péče o ovce by mě asi obtěžovala. S hospodyní si výborně popovídal hlavně Hubert, my ostatní jsme občas měli pocit, že každý z nich mluví o něčem úplně jiném.

Večer se blížil, a tak jsme koupili sýr do zásoby a pokračovali vzhůru do kopců. Do sedla ve výšce podobné Sněžce, kde jsme chtěli spát, už to bylo, co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky. Jen jsme v cíli složili batohy, přihnal se pořádný slejvák. I když kamarádi viděli stan poprvé, myslím, že jindy už jsme ho tak rychle nepostavili…

Ten den jsem si ověřil nepříjemné základní pravidlo vysokohorských výprav: každá cesta začíná dlouhým výstupem do kopce, a to zrovna když je batoh plný těžkého jídla na celou cestu. Ale když přežijete výstup, zvyšuje se možnost, že už přežijete všechno.

	Turnu Rosu

Příběh čtvrtý:

Mlžný hřeben

Již několik dnů putujeme hřebenem Fagaraše. Těšil jsem se, že po počátečním stoupání si budeme užívat náhorní rovinku, ale vrcholy se střídají s hlubokými sedly. Včera jsme se zastavili na noc u jezera Avrig. Po celodenním putování oblačností, která zlomyslně skryla všechny výhledy, se odpoledne vyčasilo. Největším překvapením pro nás byl pohled ze sedla Portita Avrigilui. Jezero Avrig se objevilo přímo před námi a lákalo nás k sobě.

Teď nás čeká cesta na Negoiu, jednu ze šesti fagarašských dvouapůltisícovek. U jezera Avrig je krásná viditelnost, ale my stoupáme vzhůru do oblačnosti a přes několik vrcholů se dostáváme k hoře Šerbotě. O další cestě píše průvodce: „Za vrcholem Šerbota se cesta mění v ostrý skalní hřeben I. stupně horolezecké obtížnosti, místy exponovaný a v případě deště či námrazy dosti nebezpečný. Sestup je několik set metrů dlouhý. Ze sedla prudký výstup, ale již nikoliv nebezpečný. Další stoupání vyústí na druhý nejvyšší vrchol Rumunska Negoiu. Široký, pro další cestu poučný rozhled.“

Průvodce má pravdu. Chvílemi místo chůze spíš lezeme po skalách. V duchu děkuji oddílu, že jsem lezením po skalách získal nějaký cvik. Nejkrásnější místo nás ještě čeká: sestup po skluzavce, kterou se propadneme o několik metrů níž. Vymýšlíme různé způsoby a zvolna promrzáme. Překážku jsme zdolali, ale do dalšího postupu se nám nechce, jistí to sestup do ledovcového karu, kde přenocujeme.

Druhý den se viditelnost trochu zlepšuje a my se vracíme na hřeben. Vychutnáváme si horolezecké prvky, chvíli lezeme po jedné, chvíli po druhé straně skalního hřebínku. Trochu nás zaráží, že i po dlouhém postupu pod sebou stále vidíme místo, kde jsme spali. Jak se Negoiu blíží, přibývá i oblačnosti. Na vrcholku vidíme v nejsvětlejší chvilce asi na třicet metrů. Opravdu poučný rozhled…

Cestou dolů nás čeká ještě jedna lahůdka – Strunga Dracului. Úzkou soutěskou s řetězy místy spíš kloužeme, než lezeme dolů. Další cesta po hřebenu nám pak připadá nějak jednoduchá.

A jaká jsou poučení z cesty po hřebenovce? Hřebenovka není totéž co vrstevnice, naopak se stále leze do kopce a z kopce, až se z toho člověk zadýchá. I na turistické stezce se občas hodí horolezecké dovednosti. A když padne mlha nebo stojíte v oblačnosti, rozhledy do kraje nestojí za nic.

	Jezero Avrig
Mezi Šerbotou a Negoiu		Negoiu
Jezero Bilea	Jezero Capra	Jezero Podul Giurgiului

Příběh pátý:

Fagaraš pló, pló

Rumunsky jsem se nenaučil. Třeba z meteorologie mi stačí jen jeden výraz – „pló“, tedy „prší“. To slovo vystihuje zdaleka nejlépe počasí, které po většinu času vládlo na hřebeni Fagaraše.

Putování v dešti má svá kouzla, když netrvá moc dlouho. Ve chvíli, kdy promáčíš boty a déšť neustává, proklínáš okamžik, ve kterém tě napadlo něco tak bláznivého, jako běhání po horách. Pak třeba přijde chvíle, kdy poznáš, že nemůžeš jít dál, a čeká tě čekání na trochu modré oblohy. Nejdřív doufáš, že se počasí umoudří přes noc, že po probuzení vzhlédneš k rozeklanému, zubatému hřebeni, rozzáří se ti oči nadšením a znovu vyrazíš na cestu nahoru a dolů, nahoru a dolů. Ráno se probudíš a hřeben se schovává v husté, neproniknutelné mlze. Za stejným závojem ti mizí i stany souputníků. Pochopíš, že máš před sebou den strávený na jednom místě, v horách kousek pod hřebenem, který stejně nevidíš.

Čas náhle ztrácí svou hodnotu. Nesleduješ hodinky, nehlídáš, jestli dojdeš včas na zvolené místo a splníš všechny úkoly. Jíst můžeš třeba celý den, pokud tě to baví a vycházejí ti zásoby v batohu. Můžeš donekonečna povídat s kamarády a nacházíš náměty, o kterých bys jinak vůbec nikdy nemluvil. Někdo třeba přijde s drobnou hříčkou do stanu na pár minut, která ti teď vydrží neuvěřitelně dlouho. Dvanáct a více hodin spánku, jindy nedosažitelný sen, se náhle stává skutečností. A když se náhodou odpoledne trochu vyčasí, vyjdeš si v poklidu do okolí a hledáš vodu, která už v láhvi pomalu dochází.

Ale hlavně můžeš být v takovém dni sám se sebou. Máš před sebou chvíli nebo třeba celý den, kdy jen odpočíváš, rovnáš si myšlenky a čistíš si hlavu. Jednou za čas by taková příležitost měla potkat každého. Může se objevit v nečekaných chvílích a nemusíš ji hledat jen v dalekých opuštěných horách.

Příběh šestý:

Útěk pralesem

Už druhé ráno se probouzíme ve stejném karu pod hřebenem Fagaraše. Po včerejším dnu, kdy nebylo vidět ani k sousednímu stanu, se nad námi tyčí špičky skal na hřebenovce. Opět nám svitla naděje, že dnes staneme na Moldoveanu, nejvyšší hoře Rumunska, od které nás dělí pouhé dvě-tři hodiny pochodu. Balíme stany a těšíme se, jak si v našem deníčku odškrtneme další splněný cíl.

Přiznejme si, je bláhové očekávat od Fagaraše stálé slušné počasí. Než jsme se přichystali, hřeben zase zmizel v oblačnosti tak hluboké, že by se dala krájet. Toužebně vzhlížíme vzhůru a přemítáme, jak dál. Nechce se nám vzdát cestu, ale nakonec se rozhodujeme pro sestup do údolí s bláhovou nadějí, že ve vedlejším pohoří Piatra Craiului si užijeme slunečné dny.

Jak už to v horách chodí, sestup do údolí začal cestou do kopce. Přes boční hřeben se dostáváme k jednomu jezeru a přes další boční hřeben k dalšímu jezeru a chatě Podragu. Směrovka nám ukazuje, že Moldoveanu je od nás pouhou hodinu a půl cesty, ale míříme už jinam.

U jezera Podragu svačíme a užíváme krásného počasí. Uvědomujeme si, že se nacházíme právě mezi dvěma oblačnostmi, které zakrývají jak hřeben nad námi, tak všechna boční údolí pod námi. Do jednoho takového údolí, kterým teče potok z jezera Podragu, se zvolna vydáváme. Jak klesáme, zkracuje se viditelnost a jen zázrakem zahlédneme vodopád, kvůli kterému jsme museli klesat po neuvěřitelně klikaté cestě.

I v mlze jsme si všimli, že se kolem nás najednou začaly na skalnatých svazích objevovat smrky, zprvu jednotlivě, později ve skupinách a pak už jsme procházeli smrkovým pralesem. Hodiny a hodiny jdeme po cestě, která překvapivě skoro pořád klesá dolů. Inu, sestoupat 1800 výškových metrů, to není jen tak. Občas se dostaneme k našemu potoku, který stále mohutní. Po nějaké době svižné chůze se do smrčin začíná mísit buk a ještě o něco později procházíme pralesními bučinami. Taková bučina se nedá popsat, ta se musí zažít. Proti největším zdejším velikánům jsou velké buky z Voděradských bučin pouhými proutky.

V jednu chvíli jsme potkali domorodce. Určitě to nebyli obyčejní domorodci, ale spíš nadpřirozený přelud. Vyšli si do hlubin lesa jen tak nalehko v polobotkách, tvářili se spokojeně a ukázali nám zkratku, která nás zavedla na zakletou cestu. Zatímco předtím výš v horách jsme šli stále po pěkné široké stezce, po setkání s domorodci se nám do cesty stavěly všechny možné překážky – vyvrácené stromy padlé přes cesty, chybějící lávky přes boční potoky a tak. Nezbylo nám, než si prales užívat skoro všemi smysly.

Už se skoro blížil večer, když jsme z naší zakleté stezky vyšli na lesní cestu pro auta. U ní jsme objevili jeskyni či spíše štolu a o kousek níž bývalou továrnu, ke které vedla elektřina. Zprvu jsem se radoval, že jsou sloupy číslované, takže jsem věděl, kolik sloupů nám zbývá do civilizace. Pak jsem se spíš proklínal, že jsem si čísel vůbec všimnul. Začínat u 63. sloupu a vidět, jak čísla ubývají pomalu, to je ubíjející. Přesto se před námi za čas objevil kraj lesa a vyšli jsme do nížiny u města Viktorie. Cesta průmyslovou krajinou u Viktorie, spánek na louce za městem, rychlý pochod na vlak, který nám ujel před nosem, stopování auta, pobyt ve městě Brašově a cesta do dalších hor, to všechno už je jiná historie.

Ten den jsem ráno litoval, že musíme uhnout od vrcholu Moldoveanu, vytouženého cíle. Večer jsem ale byl nadšen, i když nohy se tvářily, že mi vypoví poslušnost. Ještě nikdy se mi nepodařilo celý den procházet divokým lesem a vidět všechny stupně pralesa od osamocených smrků bojujících s nepřízní počasí nahoře na hřebenech až po hluboký prales se statnými buky dole pod horami. A tak to chodí častěji. Těšíš se na nějakou událost, zážitek, a pak se přihodí něco úplně jiného. Jen si musíš včas uvědomit, že ten nečekaný zážitek je přinejmenším stejně zajímavý jako ten, na který ses chystal.

	U chaty Podragu

Příběh sedmý:

Šílení botanici

Vždycky se hodí, když některý účastník výpravy má v zásobě neobyčejné informace o kraji, kterým procházíme. V naší rumunské výpravě do hor se nejvíc projevovali botanici. Tedy Hubert nezapřel své technické a ekonomické založení a na domorodcích, zpravidla pastevcích, lákal údaje o pracovních postupech při výrobě ovčího sýra a zejména o hospodářské situaci v celém odvětví. Na botaniky ale se svým přehledem neměl, navíc s domorodci mluvícími pouze rumunsky se nekonverzovalo nejsnadněji. Botanici a zejména Mikuláš určovali každé zelené cosi v okolí a pokaždé to bylo něco jiného, i když nám ostatním to připadalo stále stejné. Dodnes jsem nepochopil, jak se liší vrba uťatá, plazivý rododendron a ještě jakási bylina. Všechno vypadá jako malý keříček nesměle vyčnívající z trsů trávy.

Každý znalec v jakémkoliv oboru si zakládá na nějakých zvláštnostech a výjimkách. Botanici nejsou výjimkou a machrují s endemity, což jsou druhy rostlin (i živočichů), které rostou (žijí) jen na malém ohraničeném území. Endemitem Fagaraše je silenka dinárská, hvozdík kalizon zase roste jen na Piatře Craiului a nikde jinde. Nad oběma nalezenými endemity předvedli přítomní botanici rituální tance. Ať mi nikdo netvrdí, že pohanství bylo v našich krajích již potlačeno! Nejvíce však Mikuláš toužil po mydlici nízké, která roste jen ve východním Rakousku a jižním Rumunsku. Mikuláš potřeboval přivézt pár rostlinek rakouským vědcům, aby pomocí rozboru chromozómů mohli zjistit příbuznost rumunské a rakouské populace. Uznejte, že bez takového zjištění nemůže zapálený vědec klidně spát. Mydlici jsme našli na jednom hřebeni, zrovna fučel vítr a pršelo, což je podle našich poznatků obvyklé fagarašské počasí. Zatímco botanici běhali po svahu a hledali jednotlivé rostlinky vhodné pro výzkum, my ostatní jsme schováni za skromným výstupkem skály proklínali celou vědu.

Kdo se trochu vyzná v botanice, ví, že nejbohatší naleziště vzácných rostlin bývají na místech s vápnitým podkladem. To se potvrdilo i na Fagaraši. Většinu pohoří tvoří kyselejší horniny, vápnitá je jen středová část kolem průsmyku Bilea. Tady nastaly ty pravé botanické orgie. Na každém druhém kroku jsme nacházeli něco nového a zajímavého. Ty nejvýraznější rostlinky jsem si i zapamatoval, a kdybych je nezapomněl, znal bych je dodnes. Mikuláš mi na vyžádání připomněl dva názvy: hořec ledový a hořeček nízký.

Píšu o vědcích tak trochu s nadsázkou, ale třeba je to proto, že jim závidím. Aspoň sám mám úplně jiný pocit, když umím pojmenovat to, co vidím kolem sebe. Když něco znám a rozumím tomu, hned to vnímám s větším zaujetím a víc mě to obohatí. A vůbec nemusí jít jen o nějaké byliny kdesi v horách, touha po poznání by nás měla provázet všude.

Silenka dinárská	Hvozdík kalizon

Příběh osmý:

Skvost vysokohorské turistiky

Vyhnáni deštěm z Fagaraše, těšili jsme se na slunečné počasí na Piatře Craiului. Užívali jsme si ho při přesunu do Brašova i potom dál do venkovského města Zarnesti. Výhled na hory nám ale nebyl dopřán, vrcholky se skrývaly v oblačnosti černé jako nejhlubší noc. Nastával večer, ulehli jsme na kraji louky u úpatí hor, pod námi údolí říčky Barsa Mare a výhled na Zarnesti, a přemítali o tom, co slibuje průvodce:

„Hlavní hřeben je výraznou dominantou krajiny a jednolitou, takřka nepřerušenou páteří pohoří. Spadají z něho strmé pobočné hřebeny (mnohdy spíše pilíře a žebra), oddělující řadu dolin, které jsou většinou velmi příkré a fascinují divoce romantickými scenériemi. Mnohde se údolí mění v divoké skalní soutěsky se stěnami stovky metrů vysokými. V pohoří je množství krasových útvarů a jevů. Jsou to četné soutěsky, průrvy, skalní převislé stěny, „tekoucí“ suťoviska vápencového štěrku a vyvěračky. Nalezneme zde i jeskyně. Nádherná hřebenovka po hlavním hřebenu pohoří patří mezi skvosty vysokohorské turistiky. Některé úseky dosahují charakteru horolezecké cesty obtížnosti I. Hřeben je nebezpečný za bouřky, protože z mnoha delších úseků nelze sestoupit do úbočí a hledat úkryt před bleskem.“

Druhý den zůstával hřeben v mlhách, postupovali jsme podhůřím ke kempu Plaiul Foii. Rumunský kemp, to bývá několik kilometrů dlouhé údolí plné velkých obytných stanů, Dacií a Rumunů. Prošli jsme tímto úsekem až na horní konec, na volné loučce našli místečka bez kravinců a postavili stany. Při večerním ohni zvolna zapadající slunce osvítilo horské štíty nad námi a naplnily nás toužebným očekáváním.

Ráno jsme již nevydrželi a vydali se vzhůru na hřeben do sedla u nejvyššího vrcholu La Om. Čekalo nás převýšení jak z Hostivice až na Sněžku. Putovali jsme lesem, pak se před námi vynořily skalní stěny a brzy jsme se ztráceli nejen mezi stěnami, ale hlavně v mlze. Cesta se nám dost líbila, to největší překvapení nás však čekalo na vrcholu. Zatímco západní strana pohoří, kterou jsme stoupali, tonula v mlze, východní strana si užívala slunce. Otevřely se před námi neskutečně pěkné výhledy. Hřebenovka, skvost vysokohorské turistiky, lákala, ale blížící večer nasměroval naše kroky na La Om a pak do údolí. Nesestoupili jsme ani pár metrů a přihnala se prudká bouřka. Úkryt jsme našli v útulně Grind, kde jsme si užívali povídání s horochtivými domorodci.

Naše další kroky vedly poté na jih do kaňonu řeky Damboviceoary, nadšeně jsme vnímali nádheru kolem sebe, ale hřeben Piatry nás stále přitahoval magickou silou. Z obce Podul Dambovitei jsme pokračovali druhým kaňonem, tentokrát podél řeky Dambovity, nenechali jsme si ujít Pesteru Ursilor, Medvědí jeskyni a věřili jsme, že se dostaneme pod sedlo Ursilor a zároveň se dočkáme pěkného počasí, které nás pustí na nejzajímavější část hřebenovky. Odpolední bouřka, jedna z nejsilnějších za našeho pobytu v Rumunsku, nás brzy vyvedla z omylu. Zbývající čas nám umožňoval už jen návrat do Zarnesti, hřebenovka zůstala nepoznána.

A jaké je poučení z tohoto povídání, musí-li vůbec nějaké být? Tak třeba to, že vždy je potřeba vytrvat, věřit do poslední chvíle, že to, po čem toužím, se podaří. Někdy to nevyjde, ale jak známo, štěstí přeje připraveným.

	Hřeben Piatry Craiului
	V kaňonech Damboviceoary a Dambovity

Příběh devátý:

Svatá jeskyně

Zvolna putujeme úpatím pohoří Piatra Craiului ponořeného do husté oblačnosti. Věříme, že se počasí polepší, a míříme k místu, odkud zítra snad vyrazíme na hřeben. Cesta vede lesem a moc nás nebaví. Čvachtáme bahnem, vlhko se střídá s deštěm. Těšíme se, až dojdeme do místa, kde chceme postavit stany. Protože je skoro čas oběda, domlouváme se, že se zkusíme podívat k jeskyni vyznačené v mapě. Nic o ní nevíme, ale třeba tam aspoň nebude pršet…

Přicházíme k místu, kde se staví nový dům, a cesta dál není vidět. Iva se seznamuje se správcovými psy, my se bavíme se správcem. Radí nám, že k jeskyni se dostaneme lesem tady za hromadou hlíny. Moc mu nevěříme.

Vstoupíme do lesa a v tom se ocitáme v jiném, krásně tajuplném světě. Cesta vede mezi velkými kameny porostlými mechem. Klenbu tvoří koruny statných letitých buků a jedlí. Celý les je ponořen do mlhy, ze které se jen zvolna a neochotně vynořují další stromy a kameny. Obklopuje nás velebné ticho. Užasle jdeme po cestě až ke skále s jeskyní. Nejprve vidíme převis, který přechází ve skalní okno. Za ním objevujeme jeskyni s oltářem a obrázky svatých. Aniž bychom to očekávali, dorazili jsme na poutní místo.

To místo mě nadchlo. Zaujalo mě tou tajemnou, lehce ponurou atmosférou. Svým půvabem nás ovšem může překvapit každé místo. Chce to jen chodit a vnímat okolní svět všemi smysly.

Příběh desátý:

Procházka buloňským lesíkem

Naše rumunská expedice se chýlila ke konci. Věděli jsme, že hřeben Piatry Craiului, „skvost vysokohorské turistiky“ nám zůstane odepřen, zajistilo to několik bouří v nevhodný čas. Před námi byla cesta do Zarnesti na vlak a pohled na mapu naznačoval příjemnou procházku po žlutém trojúhelníku přes sedlo Curmatura Foii, pouhých 1367 metrů nad mořem.

Každý správný turista ví, že z vojensko-strategických důvodů se do mapy musí zakreslit chyba. Smutné ovšem je, že chyba bývá vždy v místě, kudy právě putujeme. První náznak, že mapa není nejpřesnější, jsme odhalili již v údolí Dambovice. I méně bystrý pozorovatel by asi poznal, že místo romantického údolí s vesnicemi Saticu de Jos a Saticu de Sus vidí stavbu přehrady. Pak se ukázalo, že mapa má nějaké divné měřítko – zdálo se nám vyloučené, abychom šli tak nemožně pomalu. Nakonec značka přeci jen opustila hlavní údolí a po malém přítoku se vydala vzhůru do horského sedla. Utábořili jsme se, vařili polévku a další zbytky z batohu a netušili, co nás čeká.

Druhý den nás přesvědčil, že mezery nemusí být jen v mapě, ale i ve skutečnosti. Cesta nás vedla nejprve podél potoka a poté s ním splynula. To není v horském lese nic mimořádného, horší však bylo, že jsme došli k soutoku dvou stejně velkých potůčků a ani na jednom nebyla značka. Do dlouhých teoretických úvahách jsme zvolili postup doleva. Potok přešel do vodopádků a les se změnil v neproniknutelný prales. Porosty mladých buků doplňovala rozpadající se torza a hlavně ležící statné kmeny, heslo „Přeskoč, přelez, nepodlez“ šlo brzy stranou. Postupovali jsme za každou cenu, proklínali rumunské značkaře a měli jedinou jistotu: po hřebeni nad námi vede další značka, kterou nemůžeme minout. Pro takový pochod lehkým terénem se mezi účastníky výpravy již dávno vžilo označení „procházka buloňským lesíkem“. Budu se muset někdy podívat do Francie, jestli tam opravdu mají něco takového… Mnohokrát jsem si myslel, že za tím nejbližším mlázím, rohem či terénním zlomem už musí být hřeben nebo sedlo, mnohokrát jsem se zklamal, až se nakonec před námi objevila vytoužená hřebenovka. Ukázalo se, že ze sedla do údolí skutečně vede žlutý trojúhelník, ale úplně jinam, než odkud jsme přišli.

Cesta z kopce probíhala hladce, několik nových lesních cest nás nemohlo svést ze správného směru. Další překvapení nám nachystala mapa až na silnici z podhorské chaty Plaiul Foii do Zarnesti. Když putujete ostrým tempem celou hodinu a dojdete na křižovatku, která je kreslena necelé dva kilometry od výchozího místa, marně přemýšlíte, jak asi zvládnete zbývajících osm kilometrů. Toužebně pohlížíte na všechny koňské povozy se senem – skvěle by se v nich jelo, akorát na opačnou stranu. Ale nebojte se, od útrap nás osvobodila jedna zatáčka a za ní výhled na věž kostela v Zarnesti. Tvůrce mapy totiž zakreslil křižovatku do mapy o pouhé tři kilometry jinam. Poslední noc v Rumunsku a cesta domů s melouny, to už nepatří do tohoto vyprávění.

A plyne z posledního rumunského příběhu nějaké poučení? Tak třeba toto: Když ztratíš cestu, neztrácej hlavu. A taky: Nevěř všemu, co je psáno a malováno.

Úvod -> Cestopisy -> Rumunsko 2002