|
Hostivická historie a památky v odborné literatuře
(Hostivický měsíčník 9/2001)
V prvním letošním čísle časopisu
Památky středních Čech vyšel článek Jana Žižky „Dvory bývalých císařských soukromých statků ve středních Čechách“.
Zpráva hodnotí na základě studia archivních materiálů a zejména terénních
průzkumů dvory na panstvích Buštěhrad, Kácov, Zvoleněves a Tachlovice, mezi
nimi i hostivický a litovický dvůr. Všechna uvedená panství získala koncem
17. a v první polovině 18. století Anna Marie Františka, velkovévodkyně
Toskánská, a přesuny mezi příbuznými se panství stala od roku 1847 soukromým
císařským majetkem.
U litovického dvoru příspěvek
upozorňuje zejména na přestavbu tvrze na sýpku a na rozšíření areálu západním
směrem v 19. století. Původní umístění západního křídla hospodářských budov
je zřejmé z mapy stabilního katastru z roku 1840. Po vybudování
dlouhé patrové budovy se stájemi a prostorem pro skladování krmiva a obilí
uzavřela na severu novou část stodola navazující na stodolu původní a na jihu
byla zřízena brána.
Hostivice na kresbě F. B.
Wernera z roku 1752
Vývoj hostivického dvora byl
složitější a je mu věnována větší pozornost. Výstavba dvora navazovala na
přestavbu zámku, kterou uskutečnila v letech 1733–1734 Anna Marie
Toskánská. V roce 1736 byla vystavěna sýpka (špýchar) severně od zámku.
V přízemí tzv. kovárny, budovy v severním křídle dvora navazující
na zámek, a v přízemí východního křídla (do náměstí) se dochovalo barokní
zdivo. Podle mapy z josefského vojenského mapování kolem roku 1780 stála
západně od menšího dvora samostatná budova. Zřejmě po roce 1800 byl dvůr
přestavěn a rozšířen k západu. Žižka předpokládá, že teprve při této
přestavbě byla ke dvoru připojena samostatná budova, a vysvětluje tak nepravidelnost
jižního křídla v jinak pravoúhle uspořádaném dvoře. Střechy byly
sjednoceny průběžnou mansardovou střechou. Dvůr tak získal dnešní rozsah a do
roku 1840 byla dostavěna střední část severního křídla, kde se dříve dvůr
otvíral průhledem do severní zahrady, zřejmě na dnes zaniklou zahradní
stavbu. Mansardová střecha na západním křídle zřejmě zanikla při požáru
v roce 1841. Ve druhé polovině 19. století, snad v souvislosti
s požárem ratejny v roce 1854, bylo přestavěno východní křídlo a
zanikl „zub“ na severním konci (u zámku), na který již dříve upozorňoval J.
Pergl. Zároveň byla upravena kovárna. K nejzásadnějším novodobým zásahům
patří výstavba rodinných domů na místě bývalého jižního křídla.
Odkaz v Žižkově práci mě navedl
na dosud neznámý příspěvek Petra Macka „Fara
v Hostivicích u Prahy – poznámky ke stavební činnosti Anny Marie
Františky, velkovévodkyně Toskánské“ publikovaný v Památkách
středních Čech v roce 1988. Autor na základě průzkumu fary a jejího
srovnání s dalšími farami, zejména ve Svádově v okrese Ústí nad
Labem, usuzuje, že na stavbě se nepodílel architekt Ottavio Broggio, kterému
bývá přisuzována. Stavbu prováděl zřejmě toskánský dvorní stavitel Václav
Špaček podle pokynů velkovévodkyně, jíž bylo inspirací dílo architekta Tomáše
Haffeneckera či přímo Kiliána Ignáce Diezenhofera.
V Hostivickém měsíčníku
z dubna 1997 byl představen výborný amatérský archeolog 19. století,
hostivický rodák František Franc. Podrobněji o něm pojednává 29. kapitola
knihy Karla Sklenáře Archeologie a
pohanský věk, kterou vydalo nakladatelství Academia.
Jiří Kučera
|
