TEXTY PRO HOSTIVICKÝ MĚSÍČNÍK

Úvod -> Texty pro Hostivický měsíčník -> HM 11/2018

Co napsal Václav Havel o Litovicích?

(Hostivický měsíčník 11/2018)

Již v knize Litovice vydané v roce 2016 bylo připomenuto, že podnikatel Václav M. Havel, otec polistopadového prezidenta Václava Havla, zřídil v Litovicích za první republiky továrnu na výrobu stavebních hmot, tzv. lindbetonku. Na jejím místě se v současnosti nachází areál STS Hostivice a obchod Tesco. Letos vydala Knihovna Václava Havla v prvním úplném vydání paměti Václava M. Havla nazvané Mé vzpomínky. Najdeme v ní i kapitolu věnovanou litovické lindbetonce, kterou zde cituji:

Z čeho stavět rodinné domy? O lindbetonu

Dříve zmíněný stavební vývoj v Praze jsem tehdy přirozeně sledoval s kritickým zájmem. Vždyť můj plánovaný real estate měl nabízet rodinné zahradní domy moderně vybavené, včetně zahrad i plotů. Nabýval jsem však stále více a více přesvědčení, že mé podnikání se bude vyvíjet za nových, pro podnikatele sic horších, avšak již hospodářsky konsolidovaných podmínek. Proto také mé plány prodělávaly jistý vývoj a značnou měrou souvisely s otázkou nových stavebních materiálů, jejich kvalitou a cenou.

Proti cihlám, u nás obvyklým, jsem měl zásadní námitky. Cihlové zdivo, dlouho vlhké, prodlužuje dobu provádění stavby. Vyžaduje, aby osazování oken a dveří bylo prováděno až po řádném vyschnutí nebo, jak se tehdy říkalo, „vymrznutí“; tím se znemožňuje plynulý postup řemeslnických prací a hospodárná pracovní organizace. Je iluzorní i typizace, právě ta typizace, která je předpokladem radikálního snížení stavebních nákladů. Také potřebná tloušťka zdí s ohledem na promrzání zabírá značnou plochu a esteticky působí u malých staveb příliš robustně.

Použití dřeva, obvyklé tehdy u vilových staveb v USA, není v našich klimatických poměrech u městských staveb vhodné. Také ohledy požární a amortizační použití dřeva příliš nedoporučovaly.

Vycházeje z těchto poznatků, které mi již v mládí vštěpoval můj otec, hledal jsem kvalitní a ekonomicky výhodný stavební materiál. Tehdy můj bratranec Ing. František Niklas, který byl po řadu let mým spolupracovníkem, mne seznámil s královským švédským konzulem v Praze Ing. Willym Kinnbergem. Od něho jsem se dozvěděl, že ve Švédsku se ujímá nový stavební materiál: pěnový beton. Zároveň mi dal adresu Ing. Erika Ivara Lindmanna ve Stockholmu, vedoucího technika firmy vyrábějící pěnový beton. Při cestě do Finska, na kongres YMCA v Helsinkách, zajel jsem i do Švédska a vyhledal Ing. Lindmanna. Byl to typický Švéd, robustní a dobromyslný, na slovo vzatý odborník ve stavebních hmotách, který mi upřímně vyložil a v praxi předvedl výhody a nevýhody staveb z pěnobetonu. Zabýval se právě také vlastním vynálezem, kterým chtěl vady pěnobetonu odstranit. Hledal materiál mající vlastnosti pěnobetonu, který by se dal železem armovat a byl výrobně lacinější. Připadl na myšlenku využít hlíny, která se k výrobě cementu nehodí, neboť při teplotě o něco vyšší než se pálí cihly, nabývá po slinutí na objemu. Po ochlazení vznikly z hlíny porézní slínky, značně tvrdé, podobné přírodní pemze. Ing. Lindmann zamýšlel tyto slínky drtit na štěrk a písek a přimísením cementu získat porézní beton, rychle vysychající, nehygroskopický, avšak chemickým složením zcela obdobný betonu z říčního písku a štěrku, a tedy také vhodný pro armování železem. Tato myšlenka se mi velmi zamlouvala, nejen pro technické možnosti, jež dávala tušiti, ale i pro technickou jednoduchost procesu. Nabídl jsem tedy Ing. Lindmannovi, že podaří-li se u Prahy najít vhodné hlíny, byl bych ochoten zříditi pec na výrobu umělé pemzy a nový stavební materiál pro menší rodinné stavby vyzkoušet v praxi.

Doma jsem pak našel společníka pro tento pokus ve svém bývalém spolužáku J. S. Filipovi, který se zájmem se ujal hledání vhodné hlíny a počátků podniku se zúčastnil i finančně. U nás odborné kruhy se stavěly k celé věci s jistou nedůvěrou, vyjma prof. Ing. Františka Kloknera a jeho asistenta Ing. dr. B. Hacara na české technice v Praze, kde jsme provedli zdařilé zkoušky v malém. Nalezli jsme hlíny, které správně „kynuly“, ale dlouho jsme nemohli získat vhodný pozemek s hliništěm v okolí Prahy, na němž by bylo možno pec postavit. Konečně jsme našli místo v Litovicích u Prahy, které jsem zakoupil. Pak nastalo období stavby pece za osobní účasti Ing. Lindmanna. Po překonání dlouhé řady počátečních obtíží byla konečně postavena a technicky vybavena pec, v níž bylo možno spolehlivě docílit potřebné teploty 1 350 stupňů Celsia a v roce 1928 započít s výrobou umělé pemzy.

S lindbetonem, jak jsme nový stavební materiál nazvali, byly provedeny ve Výzkumném ústavu české techniky všechny potřebné zkoušky, které prokázaly moje očekávání. Hůře tomu bylo s výrobní kalkulací. Malá kapacita pece, kterou ani četnými rekonstrukcemi a zdokonaleními nebylo lze zvýšit na ekonomicky žádoucí množství, udržovala cenu materiálu poměrně vysoko. Lindbeton se však počal vyrábět na evropské pevnině poprvé u nás.

Tento materiál měl být přínosem především pro stavby na Barrandově. Byl to materiál, který vyhovoval všem požadavkům moderních stavitelů, konstruktérů i hygieniků. I cena byla přiměřená, avšak byl u nás něčím novým a neobvyklým, a tak mu nastal nerovný boj s nedůvěrou a pohodlím, které stavitelům bránily opustit dávno vyšlapané cestičky zvyku, přestože tam, kde byl použit, se skvěle osvědčil. Svědčí o tom první stavby na Barrandově i jinde v Praze. Tak například nejprve mnohé malé stavby na Barrandově, včetně budovy Teras, velké tovární objekty jako původní filmové ateliery A-B, řada objektů stavěných pro Báňskou a hutní společnost, včetně její budovy v Lazarské ulici, kde bylo lindbetonu užito při ocelové rámové konstrukci, při stavbě elektrárny v Kolíně a jinde.

Později, když již získával tento materiál své příznivce, musel jsem se vzdát jeho výroby z důvodů, jež nijak nesouvisely s jeho vlastnostmi nebo cenou. Přišla válka, nemožnost získat k výrobě potřebné vhodné uhlí a konečně i zákaz staveb. Z důvodů finančních byl jsem v té době nucen celé zařízení, ještě vůbec svého druhu jediné, zlikvidovat, a co se dalo, rozprodat.

Dodnes pokládám lindbeton za nejvhodnější stavební materiál pro naše poměry a jsem přesvědčen, že se technika k němu jednou znovu vrátí.

Připravil Jiří Kučera

www.hostivickahistorie.cz

Úvod -> Texty pro Hostivický měsíčník -> HM 11/2018