Články do Listů z Unhošťska - Hostivická historie

ČLÁNKY DO LISTŮ Z UNHOŠŤSKA

První světová válka a 28. říjen 1918 v Hostivici

Jiří Kučera

Ilustrace v litovické kronice

Dne 28. června 1914 v Sarajevu zastřelil srbský atentátník Gavrilo Princip rakousko-uherského následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho ženu Žofii. Tato obecně známá událost vedla ke vzniku 1. světové války. V ní byl hostivický rolník František Kubr povolán ke strážní jednotce do Terezína, kde nějakou dobu hlídal ve vězení právě Principa.

Již 26. července 1914, zrovna když se v Hostivici konala pouť, byla vyhlášena mobilizace a řada mužů z Hostivice i z Litovic musela narukovat k armádě. Patřil mezi ně i hostivický občan Václav Kapalín, který si až do konce roku 1914 vedl deník. Po zacvičení byl od poloviny srpna nasazen na srbské frontě a jeho líčení válečných hrůz je velmi působivé. Rakouská armáda nejprve po těžkých problémech dobila Bělehrad, ale po protiútoku se musela úplně stáhnout ze Srbska. K dobití Srbska v roce 1915 muselo rakouské armádě pomoci Německo. Dění na frontě v roce 1914 může přiblížit několik ukázek z deníku:

Titulní list Kapalínova deníku

13/8 O 6. hodině ranní postoupili jsme cestu na válečné území, kdež jsme potkávali první raněné, hrůza pojímala nás při pohledu na ubohé vojíny, kteří smutným zrakem dávali najevo svoji palčivou bolest. Do poledne překročili jsme řeku Drinu a stáli jsme na bojišti v srbském území. Bylo to smutné setkání s vojíny, kteří první zde překročili hranice. Chrabří vojíni, kteří zde dokončili život svůj, připomínali nám tuhý boj přes hranice. Mnoho vojínů složili údy své hned na přivítanou vzdálené cizině. Odpoledne jsme dostávali první pozdrav ze srbských pušek. Srbské vojsko střílelo při ústupu, a zvané komitáči nás napadali zase zezadu. Několik jich zajato a před očima našima oběšeno a zastřeleno. Ten den jsme byli na patrole, kde bylo na nás stříleno ze stromu od komitáčů. Naše vojsko stále za krutého boje postupuje kupředu. Večer hoří na všech stranách domky (zvané kůči). Hrozný to pohled na čáru bitevní za noci.

27/8 Jest slyšeti klid, v Srbsku řádí silně cholera a tyfus. Od 8. pěšího pluku se zbláznil důstojník a vojín, oba onemocněli hrůzou, co kolem sebe viděli.

7/9 Jeli jsme hlídkou kol řeky Driny, kde se právě odbýval tuhý boj o řeku Drinu, kteráž tvoří hraniční čáru. Zde ztrácí zase mnoho vojínů život svůj od 102. pluku. Děsný pohled na ubohé vojíny, kteří zde končí život svůj, v děsných bolestech volají kamarády, by mu pomohli dříve z tohoto světa.

8/9 Svátek P. Marie jest utkána hrozná bitvy podél řeky Driny, kdež béře za své mnoho vojínů v 11., 91., 102. pluku. Od nás vyjelo 11 mužů na hlídku, ale vrátilo se jich jen 7. Byli zachyceni šrapnelem a 1 hned zabit a 4 raněni, ale všickni těžce. Koně skončili stejně s vojíny.

15/9 Dostali se Srbové do města Platyčova, Sasince a Jarák, kdež děsně začali řáditi. Vše, co se jim zalíbilo, pobrali, a co hrozného, že provádí své ukrutenství na ubohých ženách a dítkách, zde béře mnoho nevinných duší za své ve velkých mukách. Krásná to vzdělanost ve 20. století.

11/10 Celý den stále velký déšť, takže boj byl v slabé míře rozložen, až k večeru začal tuhý boj, který byl doprovázen silnou střelbou z děl. Boj trval celé 3 hodiny, načež byla palba ukončena. O půl 11. hodině noční začíná krutá palba z děl a pušek, která trvá až do rána.

28/11 V noci klid, na poledne počali na nás mocně vrhati šrapnely. Odpoledne počaly na nás útočiti srbské řady útokem, byly však odraženy s malými ztrátami. K večeru zajato srbské vojsko 1 prapor 28. pěš. žen. pluku. Nato jsou zase Srbové zatlačeni.

Poslední zápis v deníku je velmi výstižný:

31/12 Konec starého roku, který nestál za nic.

Do bojů byla postupně nasazena většina mužů, takže v Hostivici i v Litovicích zůstaly většinou jen ženy, děti a starci. Někteří vojáci se ze zajetí dostali do legií. Úplný seznam legionářů z Hostivice a z Litovic nikdy nebyl sestaven, můžeme vycházet pouze ze záznamů v hostivické pamětní knize, z knihy o legionářích okresu Praha západ a několika dalších zmínek. Takto se podařilo najít údaje o 27 ruských, 5 francouzských a 14 italských legionářích, u jednoho legionáře není bližší údaj znám.

Anabázi ruských legionářů mohou ilustrovat válečné osudy Antonína Ibla. V dubnu 1913 byl uznán schopným vojenské služby a již 26. července 1918 sloužil u 28. pěšího pluku. Byl zajat ruskými vojáky 17. února 1915 u Telepoče a v zajetí pobýval v Taškentu. Do československého vojska byl zařazen 24. června 1916. V roce 1918 bojoval u Penzy 29. května, u Alexandrovského mostu přes Volhu 31. května, u Bezenčuku 1. června, u Lipjag 4. června a na Nikolajevské frontě 11. srpna. Přes Sibiř se dostal do Vladivostoku, odkud vyplul na lodi Sheridan 12. března 1920. Demobilizován byl až 6. srpna 1920. Za vojenské zásluhy byl vyznamenán Čs. revoluční medailí, Čs. válečným křížem a Mezispojeneckou vítěznou medailí.

Hostivičtí legionáři a jejich přátelé v roce 1932

První světová válka si vyžádala i velké množství padlých. V Hostivici včetně hostivického Jenečka bylo zaznamenáno 34 obětí války (na rozdíl od zápisu v pamětní knize psaného po roce 1924 je na pomníku odhaleném v roce 1922 ještě dalších 7 jmen padlých), v Litovicích 14, v litovickém Jenečku 9 na na Břvích 3 oběti. Litovický pomník obětem války byl odhalen až v roce 1938 a bysta T. G. Masaryka, která tvořila jeho součást, vydržela na svém místě jen do příštího roku.

Válka dopadla tvrdě i na ty, co neprožívali válku na frontě. Nedlouho po začátku války byly zavedeny poukázky na potraviny a další zboží, kterým se říkalo lidově „-enky“ – chlebenky, cukřenky, kávenky a další.

Již 2. srpna 1914 všichni majitelé koní museli předvést své koně k odvodu do Kladna, kde byli ti nejlepší rekvírováni. V srpnu byl mezi prvními povolán do armády litovický obecní strážník František Korbel, noční hlídky za něj drželi sami občané. V zimě 1914/1915 byli v Hostivici i v Litovicích ubytováni v hostincích uprchlíci z Haliče, o jejichž zajištění se musely postarat obce. V dubnu 1915 byla uspořádána „vlastenecká válečná sbírka kovů“, která v Litovicích skončila neúspěšně. Ve stejném měsíci byly ustaveny chlebové komise, které rozdělovaly příděly chleba a snad i dalších potravin. V listopadu 1915 postihla Litovice velká katastrofa, požár na statku starosty Antonína Šimáčka na Břvech zničil i zásoby obecní mouky, cukru, hrachu a dalších potravin. Sám Šimáček byl 1. března 1916 povolán k vojsku a starostenský úřad převzal první radní Jaroslav Burgr z Litovic. V březnu 1916 přijala litovická obec do služby za povolaného strážníka Františka Rohlu Františka Černého ze Břvů, starého 65 let a částečně zmrzačelého, protože v obci nebyl nikdo vhodnější. I nadále byly vyžadovány doklady oddanosti rakouské říši. V srpnu 1916 proto byla v Litovicích uspořádána na počest císařových narozenin přednáška Rozvoj osvěty národa českého za panování J. V. císaře a krále Františka Josefa I.

V Hostivici v bývalých prachárnách (nyní v areálu ruzyňského letiště) byla zřízena muniční továrna na výrobu ručních granátů, ve které bylo zaměstnáno několik set žen a dívek z celého okolí. Při výrobě docházelo často k výbuchům, a tak si válka vyžádala i mnoho ženských obětí. K jednomu z výbuchů šrapnelů došlo v pátek 4. října 1918 v poledne. Čtyři dělnice, včetně osmnáctileté Marie Böhmové, byly zraněny těžce, řada dalších lehce. Kromě pracháren se v Hostivici nacházela i dělostřelecká zbrojnice v Jiráskově ulici se stálou vojenskou posádkou. V továrně na šrouby Staněk a Ponec, která zásobovala vojsko, se zachránilo od vojny několik mužů nezbytných pro výrobu. I oni však byli pod vojenským dohledem.

Obce byly nuceny k upisování válečných půjček. Litovice upsaly v roce 1915 na II. válečnou půjčku 3 000 K, v roce 1916 celkem 3 500 K a v roce 1917 celkem 2 000 K. Obdobně upisovala i hostivická obec a spory o hrazení ztráty z těchto půjček zaměstnávaly hostivické zastupitelstvo ještě několik let po skončení války a vzniku Československa.

Válka dopadla i na činnost jednotlivých spolků. Hostivický odbor Národní jednoty severočeské během války utlumil svoji činnost, zaznamenána je většinou jen jedna schůze za rok. Čtenářsko-podporující spolek Hostivít fungoval zároveň jako jakási zdravotní a sociální pojišťovna pro své členy, takže se výbor opakovaně zabýval platbami členských příspěvků od členů povolaných na vojnu – po dobu vojenské služby členové nemuseli platit, ale po návratu jim opět vznikla tato povinnost. Zároveň musel spolek změnit pravidla pro účast spolku na pohřbech, protože padlí byli často pohřbeni jinde než v Hostivici. Podle jednoho ze záznamů bylo povoláno na vojnu nejméně 43 členů spolku a narukoval i spolkový pokladník, takže výbor řešil jeho zastupování. Tělocvičná jednota Sokol Hostivice plánovala stavět sokolovnu, ale výnos 192 K z nastudování Šamberkovy hry Kulatý svět v roce 1915 raději věnovala do fondu pro postavení pomníku padlých. V roce 1917 jednota veřejným představením a výstavou oslavila výročí 25 let od založení.

V roce 1918 již panovala všeobecná bída a hlad, většina potravin byla vázána na poukázky a často docházelo k rekvizicím hovězího dobytka. Ceny potravin stouply od počátku války na několikanásobek. Lidé toužebně očekávali konec války, který přišel v říjnu 1918.

Hostivický pomník padlých

Litovická pamětní kniha popisuje události 28. října 1918 takto:

A přišel 28. říjen 1918… Je těžko říct, jaké to byly tehdy dny, dny nezměrné radosti, která nás doslova opíjela. Byl konec války a byli jsme svobodni; měli jsme svůj, svůj vlastní československý stát. Plakáty, vylepené v obci v odpoledních hodinách nám oznamovaly, že odvěký sen stal se skutkem a stát československý vstoupil tímto dnem v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa. Národní výbor zavázal k poslušnosti všechny úřady a občanstvo a naši vojáci obsadili vojenské kasárny a prachárny v Hostivici, odkud maďarské vojsko před odchodem snažilo se odvézti celý vlak cenného materiálu. Majetek náležející císaři vyvlastněn ve prospěch státu a tak i litovický dvůr přešel pod správu státních statků a lesů a část polí byla později pozemkovou reformou rozdělena mezi lid. Vojáci vracejí se domů, ujímají se opuštěných prací a tak život v obci se rychle přizpůsobuje novým poměrům. Zakrátko přidělováno obcím i větší množství potravin; byla to hlavně americká mouka, sádlo a slanina, mléčné konzervy, zmrazené argentinské hovězí maso a jiné. Pracujícímu lidu byl dán zákon o osmihodinové pracovní době, nemocenské pojištění a mnohá jiná, dávno toužená sociální zlepšení. Pomalu hojí se rány způsobené válkou a zdá se, že nadchází nový, šťastnější život a hrůzy válečné jsou již jen vzpomínány. Nebyli však všichni tak šťastni, aby se mohli radovat s ostatními. Mnoho bylo rodin i u nás, které se nedočkaly návratu svých drahých. Patnáct občanů z Litovic, mladých hochů či starších tátů rodin padlo na bojištích nebo zemřelo válečnými útrapami a těm zachovejme povždy naši posmrtnou vzpomínku!

V pamětní knize hostivického Sokola se dočítáme o úloze tohoto spolku v revolučních dnech:

První den po prohlášení naší samostatnosti České Republiky opustila místní vojenská posádka složená ponejvíce z občanů národnosti německé vojenské objekty v Hostivici. Jen něco málo vojínů zůstalo ve službě. Jednotka naše hned přihlásila se ku strážní službě v práchovnách (prachárnách) a ku službě v nádraží. Všichni bratří konali služby dle potřeby ve dne i v noci, než poslány sem řádné oddíly vojenské. Postaráno péčí bratra Josefa Kozáka a br. Tom. Chlupatého o nutné potraviny pro vojsko zbylé zde v kasárnách.

V prvních dnech našeho národního osamostatnění započala svoji činnost Česká Obec Sokolská, dne 29. října po době tří let násilného svého rozpuštění vládou Rakouskou. Jen dál a dál.

V sobotu 21. prosince 1918 slavil svůj vjezd do Čech a do Prahy první president Československé Republiky Tomáš G. Masaryk. Vjezd tento byl triumfální, jemuž není rovno v dějinách světových. Z naší obce uspořádán do Prahy průvod s hudbou, jehož zúčastnily se spolky a organizace z Hostivice, Litovic a Jenče. Jednota naše zúčastnila se korporativně, členové v kroji 10, v občanském 15 a sester 9 v obleku národním a dorost mužský i dorostenky.

Ustavení nového státu proběhlo vcelku klidně, ale i tak kladenské okresní hejtmanství posunulo tzv. policejní hodinu na 22. hodinu a později až na 21. hodinu a vyhlásilo i zákaz vycházení po 21. hodině. Samostatnou vyhláškou byl zakázán noční pobyt v polích.

Konec 1. světové války a vznik Československa znamenal hlubokou společenskou proměnu, i když v řadě zvyklostí se navazovalo na starší tradice. V obecních volbách konaných v roce 1919 podle nového volebního zákona zcela jednoznačně vyhráli sociální demokraté, kteří získali v Hostivici i v Litovicích úřad starosty. Do této doby se ve volbách zohledňovala výše placených daní a obě obce byly v rukách sedláků. Pokus o povýšení Hostivice na městys skončil neúspěšně. Poválečná bytová krize vedla k nucenému zabírání bytů, které byly přidělovány občanům bez přístřeší. Překonání bytové krize napomohl v následujících letech mimořádný stavební rozvoj obou obcí. V roce 1920 byla v Hostivici zřízena i měšťanská škola a v roce 1922 postavil Sokol vlastní sokolovnu.

Litovický pomník obětem války

Výročí 28. října v Hostivici připomíná podrobněji výstava připravená pro město Hostivice, jejíž elektronická verze je zveřejněna na těchto internetových stránkách zde.

Úvod -> Listy z Unhošťska -> Číslo 44