NAPSALI O NÁS

Úvod -> Napsali o nás

Rozhovor o knize pohlednic – recenze knihy Litovice – rozhovor o knize Litovice – zpráva časopisu Kamelot

Hostivický měsíčník – září 2021

Hostivice a okolí na starých pohlednicích

Dlouhodobý přispěvatel Hostivického měsíčníku, zakladatel stránek věnovaných hostivické historii na adrese www.hostivickahistorie.cz a autor monografie Litovice pan Jiří Kučera vydává další zajímavou knihu o našem městě a jeho okolí. Více informací přinášíme ve společném rozhovoru.

V srpnu spatřil světlo světa váš nový literární počin, a sice kniha o starých pohlednicích Hostivice. Jak vás to napadlo vytvořit knihu složenou z kartiček z cest?

Místní historie mě zajímá dlouhodobě. Poté, co se rozšířily skenery a hlavně paměťová média, na něž se vešlo více než 1,44 MB dat jako na malou disketu, významně se usnadnilo zpracování starých fotografií, které jsem měl doma po předcích nebo si je půjčil od místních pamětníků. Záhy jsem si uvědomil, že staré pohlednice jsou často jedinými dochovanými doklady starého vzhledu některých budov a míst.

Hostivické pohlednice se tak staly mým prvním seriálem psaným pro Hostivický měsíčník, od března 2002 do prosince 2004 vyšlo celkem 20 pokračování. Publikaci o hostivických pohlednicích ve formátu PDF jsem zveřejnil také na svém webu Hostivické historie po jeho založení (a byla zde k dispozici až do letošního července). Snad proto mě už asi před deseti lety oslovil Petr Prášil, místní vydavatel pohlednic a také knih často zaměřených právě na staré pohlednice.

Dohodli jsme se, že vznikne kniha o pohlednicích z Hostivice a okolí.

Více jsem se jí začal věnovat po vydání knihy o Litovicích v roce 2016 a práce se protáhly mnohem více, než jsem čekal.

Kromě pohlednic našeho města zmiňujete i jeho okolí. Jakým dalším místům se tedy v knize věnujete?

V knize je zařazeno celkem 20 měst a obcí, pro něž Městský úřad Hostivice působí jako pověřený obecní úřad. Jde o: Tuchoměřice (Tuchoměřice, Pazderna a Kněžívka), Kněževes, Středokluky (Středokluky a Černovičky), Dobrovíz, Jeneč, Hostivice (Hostivice, Litovice, Jeneček a Břve), Chýně, Červený Újezd (s klášterem v Hájku), Ptice (Ptice, Dolní Podkozí a Chrbiny), Úhonice, Drahelčice, Rudná (Hořelice a Dušníky), Nučice, Chrášťany, Jinočany, Dobříč, Tachlovice, Chýnice, Zbuzany a Ořech.

U každé obce je shrnuta její historie a poté jsou představeny všechny dostupné pohlednice. Kromě toho je shrnuta historie poštovnictví v tomto území, je popsán vývoj pohlednic a používaných technik jejich reprodukce a jsou zpracovány životopisné údaje nejvýznamnějších vydavatelů. Životní osudy některých vydavatelů jsou velmi zajímavé a rozhodně stojí za přečtení.

S panem Prášilem jsme se dohodli, že hranicí pro zařazení pohlednic bude změna formátu koncem 50. let. Do té doby byly obvyklé pohlednice „malého“ formátu 9 × 14 cm, poté se začaly vydávat pohlednice „velkého“ formátu A6, tedy 10,5 × 14,8 cm.

Jak „pátrání“ po pohlednicích probíhalo?

Pohlednice pro knihu shromažďoval pan Prášil od různých sběratelů řadu let. Když jsem získal jeho podklady, brzy jsem zjistil, že pohlednic z hostivického okolí existuje mnohem více. Knihy o starých pohlednicích obvykle obsahují jen výběr pohlednic ze zájmového území. Postupně jsem dospěl k závěru, že v námi vymezeném území chybí velké turistické cíle, pro něž bylo vydáno množství různých pohlednic, a že by tedy bylo možné vydat knihu s co nejúplnějším přehledem všech pohlednic z tohoto území, jakýsi katalog. Kromě oslovování různých sběratelů a místních spolupracovníků jsem proto začal nakupovat pohlednice na burzách i v aukcích na internetu. Zaměřil jsem se ale jen na pohlednice, které jsem neměl v dostatečné kvalitě odjinud, takže žádnou reprezentativní sbírku jsem si nevybudoval. O něco úplnější mám jen sadu pohlednic z vlastní Hostivice.

Máte spočteno, kolik se vám podařilo nasbírat pohlednic celkem?

Počítat počet různých pohlednic je poměrně ošidný úkol. Nejprve musíme rozhodnout, co vlastně ještě řadit mezi pohlednice. Do knihy jsem zařadil všechny fotografie, které mají uveden název obce na obrazové straně nebo tiskem na rubové straně. Pak je ale řada fotografií zvětšených na fotopapír s adresními řádky a prošlých poštou, u nichž je označení za pohlednici problematické. Do knihy jsem některé tyto fotografie také zařadil, pokud měly zajímavý námět, ale počet pohlednic by se tak dal hodně rozšířit.

Dalším problémem jsou opakovaná vydání. Některé snímky byly na pohlednicích vydávány opakovaně až po dobu 20 let a jejich podoba se lišila nejen údaji o vydavateli, ale také provedením a umístěním popisků či rámečku a v několika případech i tiskovou technikou (námětově stejné pohlednice byly někdy vydány světlotiskem i knihtiskem, za první republiky bylo obvyklé vydat některé pohlednice světlotiskem ve čtyřech barevných odstínech – šedém, hnědém, modrém a zeleném). Takové série obvykle považuji za variantu jedné pohlednice. Naopak rozlišuji jako různé pohlednice, pokud vydavatel u některého vydání do záběru doplnil další motivy – známe například hostivický zámek s rybníkem Pančákem bez hus a s husami nebo tuchoměřický zámek s dámami na lodičce na rybníku Koukalka i bez nich.

Když jsem dostal otázku na počet pohlednic, s překvapením jsem zjistil, že tabulku s počty pohlednic jsem si naposledy aktualizoval v lednu 2020, tedy před posledními přírůstky. Tehdy jsem věděl o 778 pohlednicích z uvedených 20 obcí. Později jsem ještě nějaké objevil, ale počet nejspíš nepřekročil 800. V knize bohužel nebudou všechny, skeny některých z nich se nepodařilo získat v takové kvalitě, aby se daly otisknout. Nejvíce jich chybí v severní části území, kterému se věnuje náruživý sběratel všeho historického materiálu. Byli jsme domluveni na spolupráci, sběratel poskytl pohlednice hlavně z Ptic, Jenče a Kněžívky, ale pak se rozhodl, že Tuchoměřice, Kněževes, Středokluky a Dobrovíz si nechá pro svoji budoucí knihu. Nejhůře dopadly Středokluky, v knize mají 21 pohlednic, ale 28 dalších chybí.

Počty pohlednic nikdy nebudou konečné, stále se objevují další staré pohlednice, které jsem neznal, i když už pomaleji než dříve. Ještě v dubnu 2021, když už byla kniha vysázena a probíhaly korektury, se v aukci objevila fotopohlednice s obchodem Včela v Rudné-Hořelici a zároveň mi místní spolupracovník v reakci na kontrolu sazby poslal další fotopohlednici se snímkem pomníku padlých v Rudné-Dušníkách. Patří velké poděkování vydavateli a především grafikovi, že i v této situaci přepracoval sazbu a tyto pohlednice nakonec jsou v knize zařazeny.

Našla se mezi nashromážděnými pohlednicemi nějaká obzvláště cenná či jinak zajímavá?

Cenná je pro mě každá pohlednice, protože je dokladem o tom, jak Hostivice a okolí vypadaly dříve. K některým se pojí spíše osobní vzpomínky spojené s tím, jak jsem ji získával. Třeba v Rudné-Dušníkách jsem zjistil, že existuje série šesti číslovaných fotopohlednic vydaných Gabrielem Jílovským z Prahy-Žižkova, ale neměl jsem všechny, třeba jednu z nich jsem znal jen z knihy o rudenské historii, ale autorka knihy ani nikdo v Rudné ji neměl k dispozici. Nakonec jsem ji získal na veletrhu Sběratel a další chybějící kus do série dodal rudenský spolupracovník, který ho sehnal ve sbírce berounského sběratele. Ještě silnější byly pocity v případech, kdy jsem neuspěl. V knize třeba chybí fotopohlednice tuchoměřického Štěrbova koupaliště, jinočanská sokolovna či stará úhonická škola. O tyto pohlednice měl někdo takový zájem, že se ceny v poslední minutě aukce vyšplhaly až k tisíci korun, což jsem nebyl ochoten zaplatit. Také jsem nezařadil pohlednice, které prodejce nabízí na internetu za 1500 či 1 600 Kč a které se nepovedlo získat jinak. Opačnou zkušenost mám s jiným obchodníkem s pohlednicemi, který po dotazu k lokalizaci jedné pohlednice a vysvětlení mého záměru poskytl náhledy všech pohlednic ze své sbírky a následně v dobré kvalitě všechny chybějící, mezi nimi i jednu hostivickou s nádražím a prostorem před farou.

U některých pohlednic není zajímavá jen samotná pohlednice, ale také odesílatel či jeho zpráva. Na jedné pohlednici najdeme podpisy členů spolku Hostivít. Z roku 1903 pochází pohlednice, kterou poslal řídící učitel Jan Slavík při svém stěhování z Jinočan do Nučic. Dne 27. srpna někdy za druhé světové války psal žák Jiří Smrkovský na pohlednici z Chýně své mamince: Pomalu se chýlí prázdniny ke konci. Počasí je stále mizerné. Ani draka pouštět nemohu. Jinak zde není nic nového. A úplně nejlepší je zpráva od jakéhosi Václava z roku 1904: Máme teď v Jenči velký pokrok, u Hudců mají Plzeňský Prazdroj a Kozla od sv. Tomáše z Prahy, to máš každou neděli opic. Píši Ti zrovna v takové náladě, trochu potrkán tím kozlem.

Měla Hostivice podle vás dost pohlednic v porovnání s ostatními, přibližně stejně velkými městy?

Žádná „centrální evidence pohlednic“ neexistuje a srovnání je tak dost obtížné. Podle toho, s čím jsem se setkal, dovozuji obecná pravidla, že více pohlednic mají větší sídla, oblíbená letoviska, průmyslové oblasti a vojenská zařízení, ale především významné turistické cíle – za hranicemi území zařazeného do knihy například Roztoky, Okoř, Unhošť s údolím Kačáku, Bílá Hora, Karlštejn, Řevnice, Dobřichovice či Černošice. Zajímavé je, že v našem okolí skoro chybí barevné litografie ze začátku 20. století, které měly třeba Řeporyje či Nouzov u Unhoště.

Přesnější pohled mohu dát na obce zařazené do knihy. Nejvíce pohlednic pochází z Hostivice, a to jak ze samotné Hostivice (89 pohlednic), tak z celého nynějšího města, tj. i s Litovicemi, Jenečkem a Břvemi (135 pohlednic). Pomohlo nám, že se zde nacházela vojenská zbrojnice (vojenské objekty byly častým námětem pohlednic hlavně před rokem 1920), nádraží na křížení tratí či břevské koupaliště. Pomyslné druhé místo obsadila Rudná, která vznikla spojením Hořelice a Dušník (celkem 113 pohlednic). Zde se o záplavu pohlednic postarala hlavně těžba železné rudy a na ní navázaný obchodní a společenský život v těchto obcích. Třetí místo patří Tuchoměřicím (90 pohlednic), kde se také spojily dvě samostatné obce – Tuchoměřice a Kněžívka. Hlavním důvodem produkce pohlednic z Tuchoměřic bylo využití zámku jako léčebného ústavu pro rekonvalescenty. Na dalších místech najdeme Úhonice (52 pohlednic, hlavně díky obsáhlé sérii fotopohlednic lesa v údolí Kačáku) a Nučice (51 pohlednic, hlavně s rudnými doly).

Naproti tomu nejméně pohlednic se podařilo získat z Drahelčic, Dobříče (po sedmi pohlednicích) a z Chýnic (devět pohlednic).

Jakou nejstarší pohlednici jste dokázal dohledat?

Nejstarší snímky zařazené do knihy nejsou typické pohlednice. Na dvou fotografiích je zachycen původní kostel Zvěstování Panny Marie v Úhonicích před zbořením v roce 1896. Dvě nesporné pohlednice pocházejí z roku 1898. Jednu si objednal jenečský hostinský B. Kos a technikou kolorovaného světlotisku ji vyrobil Emil Velím z Královských Vinohrad, zachycuje Malé náměstí v Jenči. Druhá s celkovým pohledem na Chrášťany od jihozápadu byla tištěna knihtiskem a nemá uvedeného nakladatele ani vydavatele. Do roku 1899 již dokážeme zařadit pohlednice z více míst – Tuchoměřic, Hostivice, kláštera v Hájku, Hořelice, Dušník, Tachlovic, Zbuzan a Ořecha.

Uvedl jste, že základ pro knihu tvoří zejména materiál shromážděný panem Prášilem. Byli vám nápomocni třeba i hostivičtí pamětníci?

Hostivické pohlednice mi půjčilo ke zpracování i několik občanů. Další z okolí jsem získával od místních patriotů, sběratelů, ale i na burzách a v aukcích. Větší oříšek než sehnání pohlednic ale představovalo to, že poprvé ve svých publikacích opouštím nejen území Hostivice, kterému se dlouhodobě věnuji, ale i tachlovického panství (při psaní knihy o Jenči jsem si vypomohl společnými prameny). Řada obcí měla původně jinou vrchnost a tím i jiné prameny ke starším dějinám. V letech 1893 až 1949 pak byly obce zařazené do knihy rozdělené mezi dva politické okresy – Smíchov (později Praha-venkov, resp. Praha-venkov-sever) a Kladno, takže ani z této doby nemají společné prameny. Zásadní proto bylo nejen nastudování místních publikací a obecních kronik (při zpracování tohoto materiálu odvedla obrovský kus práce spoluautorka knihy, moje sestra Alena Kučerová), ale také získání místních znalců ke spolupráci. Naštěstí se povedlo získat pomocníky ve většině obcí zařazených do knihy.

Samozřejmě platí, že spolupracovníkům patří poděkování a případné nepřesnosti či chyby, které i přes pomoc v knize zůstaly, padají na hlavu autorů. Zaměření knihy neumožňovalo ověřit všechny údaje z historie obcí v pramenech, často jsme se museli spokojit jen s údaji v různě kvalitní regionální literatuře.

Do knihy jsem zařadil i údaje o nejvýznamnějších vydavatelích pohlednic z našeho území. V literatuře a na internetu se mi povedlo najít životopisy jen několika málo vydavatelů, u ostatních šlo o skoro detektivní pátrání. Děkuji za velkou vstřícnost vydavateli, protože u některých vydavatelů se mi podařilo nalézt klíčové údaje až o posledních Vánocích, kdy už byla kniha vysázena, přesto se povedlo tuto pasáž změnit a doplnit. Kromě historických adresářů jsem hledal v pražských policejních přihláškách, v evidenci obyvatel vedené pražským magistrátem a také v různých matrikách. Práci velmi usnadnilo, že tyto prameny jsou po digitalizaci volně přístupné na internetu.

A rád bych poděkoval za pomoc také paní Jitce Veroňkové, která se stejně jako u mých předchozích knih ujala nevděčné role korektorky.

Komu je podle vás kniha určena?

Věřím, že své si v knize najde nejen zájemce o historii některé ze zařazených obcí, ale každý, kdo si rád prohlíží staré pohlednice a nechává na sebe působit jejich dobovou atmosféru.

Máte nějaké další literární ambice nebo nějaký nápad v hlavě, který chcete dostat na papír?

Už v knize o Litovicích jsem naznačil, že by podobné knihy mohly vzniknout o dalších částech Hostivice. Kromě přípravy knihy o pohlednicích jsem se věnoval hlavně shromažďování podkladů k historii Jenečka. S využitím údajů z matrik, z pozemkových knih a ze soupisů poddaných jsem si dělal přehled rodinných vazeb mezi osobami se vztahem k Jenečku a postupně jsem doplňoval další rody z Hostivice, ze Sobína a dále z okolí. Nyní mám v genealogickém programu údaje o více lidech z minulosti, než kolik jich nyní žije v Hostivici. Další knihou by tedy mohla být kniha o Jenečku, pak o Břvích a nakonec o samotné Hostivici. Líbilo by se mi, kdyby hostivická kniha vyšla v roce 2027, k 750. výročí první písemné zmínky, ale začíná se mi to jevit jako nesplnitelný úkol.

Děkuji za rozhovor a držím palce do dalších knih.

Lenka Brychtová

Studie a zprávy – Historický sborník pražského okolí – č. 6/2016

RECENZE:

Jiří Kučera – Alena Kučerová, Litovice,

Městské kulturní středisko Hostivice 2016, 653 s., ISBN 978-80-270-0152-1.

„Není místa, které by nemělo zajímavou historii. Pokud si to snad o nějakém místě myslíme, pak jeho minulost pouze neznáme.“ Těmito slovy Jiří Kučera otevírá v předmluvě knihu o historii Litovic a každému čtenáři, který vezme do rukou tuto publikaci, bude ihned jasné, že Litovice měly historii velice zajímavou. Při výročí 750 let (vzpomínaném v červenci 2016) od první písemné zmínky o Litovicích zúročil pan Jiří Kučera své dlouholeté bádání a společně se svou sestrou Alenou Kučerovou připravili knihu o dějinách této obce čítající 653 stran a nespočet barevných obrazových příloh, ilustrací, portrétů, plánů, map, erbů a faksimilií.

Obecný vhled do tématu a problematiky regionálních dějin přináší úvodní, velmi podrobná část knihy. V ní autoři vymezují zpracovávané téma a předkládají čtenářům základní údaje o zkoumané obci, které tvoří cenný rámec pro orientaci a zasazení do dějinného kontextu. Na tomto místě jsou tak představeny poloha obce, vývoj hranic katastrálního území, místní názvy, správní příslušnost k vyšším územním celkům, vývoj počtu domů a obyvatel, číslování domů, pojmenování ulic, původ a vývoj názvu obce, litovická heraldika a v neposlední řadě také výsledky dosavadního bádání, představení a zhodnocení dostupné literatury a pramenů. Následně je publikace již strukturována dle jednotlivých časových období, pro jejichž ohraničení autorům jako vodítko posloužily změny ve vlastnictví obce jednotlivými majiteli. Ač toto dílo vychází u příležitosti první písemné zmínky, není opomenuto ani období pravěké, které je popsáno z hlediska dochovaných archeologických nálezů a typických kultur užívané keramiky se záběrem do širšího okolí.

První dějinná kapitola se věnuje počátkům Litovic a s ním spojeným rodem pánů z Dražic, do něhož patřili Řehník z Litovic (komoří královny Kunhuty) či biskup Jan IV. z Dražic. Následující období, ohraničené léty 1343–1650, tvoří kapitolu popisující časté a pestré střídání litovických majitelů šlechtického (např. Jenštejnové, purkrabí Pražského hradu Bohuslav Chrt ze Rtína) či měšťanského původu (erbovní měšťan Jan Kutnauer ze Sonnensteinu, jeden z 27 „českých pánů“ popravených na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1621). Samostatná kapitola se pak věnuje i období hrabat ze Žďáru, kteří Litovice získali před rokem 1650 a připojili je k červenoújezdeckému panství. Hrabata se zasloužila nejen o založení nedalekého kláštera v Hájku, ale také o obnovu Litovic po třicetileté válce. Rokem 1702 se začala psát další významná část litovické historie, nejprve obec zakoupil Karel Jáchym Breda (jako součást systematicky budovaného velkého panství v pražském okolí, později nazvané tachlovické), aby se pak v držení panství vystřídali Anna Marie Františka velkovévodkyně toskánská, bavorští Wittelsbachové, toskánští Habsburkové i císařská rodina. Vzhledem k narůstajícímu množství dochovaných pramenů je příslušná kapitola obohacena o podrobnější popis panského hospodaření, života poddaných obyvatel, obecních záležitostí (rychtáři, obecní hospodaření, obecní pozemky atd.) či vývoji katastrálního území obce v odraze starých katastrů (od berní ruly až po stabilní katastr). Na následujících více než 200 stranách se publikace věnuje období od vzniku samostatné obecní samosprávy (spojená obec Litovice, Břve a Jeneček) až do zániku obce Litovice, resp. do jejího sloučení s Hostivicí v jednu obec k 1. lednu 1950. Dějiny let 1848–1949 jsou charakterizovány z nejrůznějších úhlů pohledu a pokrývají všechny zásadní oblasti života obce (politické dění, obecní hospodaření, stavební rozvoj, zemědělství, živnosti, společenský život, doprava, válečné události a další).

Mohlo by se zdát, že vylíčení historie je tímto uzavřeno. Čtenář však zjistí, že opak je pravdou. Kniha pokračuje na dalších více než 200 stranách oddílem „příloh“, které ovšem představují plnohodnotné historické studie sestavené v jednotlivých tematických celcích: litovické památky (tvrz, poutní cesta do Hájku, rybníky), historie litovických statků, chalup a domků (č. p. 1–41, s přehledem všech budov k roku 1951 se jmény jejich stavitelů, majitelů a udáním současné adresy), litovické spolky a přehled starostů a předsedů MNV (medailonky s biografickými údaji, často i s fotografií a naskenovaným podpisem). Knihu uzavírají seznam pramenů a literatury (obsáhlý soupis použitých zdrojů rozdělený na prameny, edice pramenů, literaturu a internetové prameny) a seznam vyobrazení.

Rozsáhlé dílo o dějinách obce Litovice vykazuje všechny znaky odborné publikace (poznámkový aparát vedený průběžně obsahuje přesné odkazy pro odborné badatele, přitom zároveň neruší v běžné četbě), vyniká povedeným grafickým zpracováním a obsahuje velké množství obrazových příloh, citací a přepisů archivních pramenů. Nezbývá než doufat a těšit se, že se autorům podaří v budoucnu připravit i další publikace o zbylých částech města Hostivice.

Tomáš Krákora

Hostivický měsíčník – září 2016

Město má novou knihu o Litovicích

Jiřího Kučeru asi nemusíme čtenářům Hostivického měsíčníku příliš představovat, s jeho články ze seriálu Stalo se před… se setkávají na stránkách časopisu pravidelně. Vystudoval technologii ochrany prostředí na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a již od studií pracuje ve Výzkumném ústavu vodohospodářském T. G. Masaryka, veřejné výzkumné instituci, kde se zabývá zejména problematikou čištění odpadních vod. Od roku 2002 je členem městského zastupitelstva, v letech 2009 až 2014 byl hostivickým místostarostou. Věnuje se ochraně přírody v hostivické základní organizaci Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) a řadu let vede oddíl mladých ochránců přírody Kajky. V posledních letech se této činnosti věnuje v rámci ČSOP i na vyšší úrovni, působí jako člen předsednictva Ústřední výkonné rady ČSOP a jako předseda Sdružení mladých ochránců přírody ČSOP – v rámci tohoto sdružení koordinuje práci s dětmi a mládeží v oddílech ČSOP a pořádá dvě celostátní přírodovědné soutěže. K jeho největším koníčkům však patří bádání o místní historii. Výsledky průběžně zveřejňuje na svém webu www.hostivickahistorie.cz.

Kde se vzala myšlenka k vytvoření monografie?

Už před několika lety jsem si uvědomil, že se blíží „kulaté“ výročí první písemné zmínky o Litovicích. Uvažoval jsem tedy o tom, že bych měl vytvořit monografii zaměřenou na historii této obce. V listopadu 2014 mě oslovil starosta Jenče s žádostí, zda bych nezpracoval historii Jenče do připravované knihy k blížícímu se 900. výročí této obce. Výsledkem byla kniha, která vyšla při oslavách výročí v září 2015. Zpracoval jsem historii prvních 800 let Jenče, posledního století se ujaly Jaroslava Burgrová a Jaroslava Vršková. Kniha o Jenči mě sice trochu zdržela v přípravách litovické monografie, ale zato jsem si pořádně vyzkoušel, co obnáší vznik obsáhlejší knihy, včetně spolupráce s korektory a grafiky. Předchozí sborník o historii, památkách a přírodě Hostivice a okolí z roku 1998 i publikace Přírodní památka Hostivické rybníky z roku 2006 byly mnohem skromnější.

S myšlenkou vydat k litovickému výročí monografii jsem oslovil v loňském roce ředitele MKSH Jana Černého a jsem rád, že tento záměr on i celé MKSH maximálně podpořili.

Co v knize najdeme?

Kniha se zaměřuje na historii Litovic od nejstarších dob do sloučení s Hostivicí, tedy přibližně do roku 1950. Původně zamýšlený rozsah 500 až 600 stran byl nakonec překonán.

Jsou zde představeny významné archeologické nálezy z Litovic, z nichž řada dosud nebyla místní veřejnosti nijak představena. Díky přípravě knihy se například povedlo znovuobjevit v kladenském muzeu nálezy dokládající osídlení bývalé litovické Haklovy cihelny v době železné. Při popisu litovických dějin se často dostáváme do blízkého spojení s českými i evropskými dějinami. Vždyť první majitel Litovic Řehník z Litovic i mnozí další byli královskými dvořany a majitel Litovic a pražský biskup Jan IV. z Dražic se například účastnil křtu budoucího císaře Karla IV. Jiný majitel Litovic Zachař ze Svinař se osobně znal třeba s mistrem Janem Husem, oba jsou podepsáni na společné listině týkající se kaple na nynějším pražském Karlově náměstí. Tragický osud jiného držitele Litovic Jana Kutnauera ze Sonnensteinu literárně zpracoval dokonce Jan Amos Komenský. Od 18. století se ve vlastnictví tachlovického panství, k němuž Litovice připadly, střídaly významné evropské rody – bavorští Wittelsbachové, toskánští Habsburkové i císařská rodina. Pozoruhodný je příběh sedláka a věčného rebelanta proti císaři a státu Josefa Václava Vlčka. Nesmíme opomenout, že v Litovicích se narodil Václav Šturc, první předseda Komunistické strany Československa. V okolí Litovic se konaly ve druhé polovině 19. a první polovině 20. století různé celozemské soutěže zemědělských strojů. V roce 1950 zde vzniklo celostátní hnutí zaměstnanců státních statků nazvané Litovická výzva. Připomeňme také, že továrnu zvanou Lindbetonka (nyní areál STS a obchod Tesco v ulici Sportovců) vybudoval Ing. Václav Havel, otec bývalého prezidenta Václava Havla.

V knize naopak nenajdeme mnoho informací o ostatních částech Hostivice, tedy o vlastní Hostivici, o Jenečku nebo o Břvích. Tyto městské části jsou zmiňovány jen v nezbytném rozsahu při srovnávání situace v různých vsích nebo v případech, kdy se jich některé události přímo dotýkaly. Těmto městským částem by se měly věnovat samostatné monografie, které snad vzniknou někdy v budoucnu.

Pracoval jste na monografii sám?

Knihu jsem vytvořil společně se sestrou Alenou. Bez její pečlivé práce při přepisech různých historických dokumentů a jiném zpracování podkladů by monografie nemohla vzniknout v takovém rozsahu, jak se to nakonec podařilo.

Kapitola o pravěku vznikla díky ochotě archeologa Davida Daněčka ze Středočeského muzea v Roztokách u Prahy, který revidoval a vylepšil mé laické texty a opravil mnohé nepřesnosti, jichž jsem se při popisu litovického pravěku dopustil. Zásadní měrou pomohl historik Hynek Fridrich, který nezištně poskytl výsledky svých dlouholetých bádání o rodu Žďárských ze Žďáru a strávil mnoho hodin ověřováním a doplňováním údajů o šlechtických rodech, které se vystřídaly v držení Litovic.

Poděkovat musím i dalším historikům i hostivickým občanům, kteří poskytli podklady nebo si přečetli monografii nebo její část a přispěli svými náměty. Oceňuji spolupráci s korektorkou Jitkou Veroňkovou, která mi ukázala mnohé skryté taje správného pravopisu i sazby. Velmi pěknou podobu knize vtiskla grafička Kristina Černá.

Jak dlouho jste knihu psal?

Různé podklady, které jsem využil při psaní, shromažďuji a zpracovávám již více než deset let. Vlastní kniha začala vznikat v létě 2015 a bylo třeba zpracovat mnohá témata, kterým jsem se do té doby nevěnoval. Naopak třeba přehledy litovických starostů či popis spolkového života jsem mohl převzít z dříve zpracovaných materiálů. Stejně jako v případě knihy o Jenči, i v tomto případě trvalo sepsání déle, než jsem původně zamýšlel. I když se hodilo dokončit rukopis v březnu až v dubnu, poslední části jsem dopsal až na konci června. Ocenění zaslouží pracovníci i spolupracovníci MKSH, díky kterým se podařilo zajistit vydání knihy k městským slavnostem, i když na jejich práci zbylo méně času, než by potřebovali.

Odkud jste čerpal informace?

Při vzniku knihy jsem využil velké množství pramenů a publikací – jen jejich soupis vychází v knize asi na 14 stran. Pro nejstarší historické období byly zásadní edice pramenů, které jsou naštěstí z velké části dostupné na internetu, stejně jako řada středověkých listin. Určitým dobrodružstvím bylo pátrání v deskách zemských. Tyto knihy, do nichž byly zapisovány všechny záležitosti týkající se svobodného majetku, jsou natolik cenné, že je můžete studovat v Národním archivu jen promítáním černobílých snímků jednotlivých stránek (probíhá digitalizace těchto knih, ale žádná dosud není zveřejněna), navíc k nim neexistují dostatečné moderní rejstříky. Takto se ale podařilo objevit třeba dosud nikde nepublikovaný popis z Litovic z roku 1591. Pro 18. a 19. století jsou velmi cenné fondy Ředitelství císařských soukromých a rodinných statků v Národním archivu a Velkostatek Tachlovice ve Státním oblastním archivu v Praze. Litovický obecní archiv se dochoval v celkem dobrém stavu v archivu v Dobřichovicích, další údaje bylo možné doplnit ze spisů Okresního úřadu Kladno uložených v kladenském okresním archivu. Nemalé množství zajímavých zpráv o Litovicích jsem našel také v novinách přístupných v digitální knihovně Národní knihovny. Řada zajímavých plánů pochází z dobřichovického archivu z fondu Berní správa Bubeneč, kde jsou uloženy spisy ke stavbě domů v jednotlivých obcích na sklonku Rakousko-Uherska a za první republiky. Když totiž někdo žádal o osvobození novostavby od daní, musel doložit stavební plány i opisy stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí. K historii jednotlivých statků jsem využil nejen údaje z pozemkových knih, ale kombinoval jsem je i s matričními zápisy. Historické matriky jsou částečně digitalizované na internetu, částečně se dají studovat v oblastním archivu. V genealogickém programu jsem do sítě příbuzenských vazeb zapojil asi 3 300 lidí se vztahem k Litovicím. Nelze ale opominout ani fotografie a další dokumenty zapůjčené od hostivických občanů.

-red.

Kamelot (kladenský reklamní časopis) – únor 2009

Autor článku: Roman Hájek

Hostivická historie na internetu

Většina obyvatel Kladna zná jen místní nádraží, protože tudy projíždějí vlaky na Prahu. Město téměř splývající s okrajovými částmi Prahy ale rozhodně stojí za to, aby tu cestující z vlaku vystoupil a trochu se po něm porozhlédl. Řeč je o Hostivici, zhruba sedmitisícovém městě ležícím asi 15 kilometrů jihozápadně od Kladna. O tom, že jde z historického, ale i přírodního hlediska o zajímavé místo, přesvědčují internetové stránky www.hostivickahistorie.cz, jež letos v únoru završí první rok své existence.

Pod hlavičkou projektu Hostivická historie je podepsaný Jiří Kučera, místní rodák, který se historií města zabývá jako koníčkem již řadu let. Výsledky svého dosavadního bádání se rozhodl umístit na internet, aby k nim měl přístup nejširší okruh zájemců. Obsah webu je jasným důkazem, že těch výsledků nebylo málo. Internet je navíc prostředím, kde je možné prezentovat i informace, které prozatím nemají definitivní podobu. „Radnice má sice zájem vydat knihu o Hostivici, za současného stavu svého bádání ji však nejsem schopen připravit na odpovídající úrovni. Naproti tomu na webu je možné zveřejňovat a postupně doplňovat i opravovat dílčí poznatky,“ popisuje pozadí vzniku projektu Jiří Kučera.

Přehledně organizované stránky nabízejí ve čtrnácti přehledně uspořádaných tematických okruzích pohled na základní aspekty minulého i současného života Hostivice. Najdete tu historický přehled sahající od pravěku zhruba do roku 1990, náhledy do důležitých dokumentů, jako jsou městské kroniky nebo zápisy ze schůzí zastupitelstva, informace o místních spolcích, o organizaci školské výuky, čestných občanech města a mnohé další. Zajímavé čtení nabízí i vybraná čísla hostivických časopisů, které jsou na stránkách přístupná ve formátu pdf. O tom, jak město v minulosti vypadalo, napoví několik desítek fotografií a pohlednic.

S návštěvností stránek je Jiří Kučera zatím spokojen, i když připouští, že se povědomí o jejich existenci ještě nedostalo ke všem zájemcům o hostivickou historii. „Vytvořila se ale určitá skupina lidí, kteří stránky sledují pravidelně. To mě motivuje stále něco doplňovat a vylepšovat, abych udržel zájem,“ pochvaluje si autor.

Do budoucna by Jiří Kučera chtěl rozšířit historii jednotlivých hostivických domů, tzv. Hostivického uličníku, která je zatím zpracován jen pro několik ulic. Připravuje také fotokroniku města – zachycení proměn a atmosféry Hostivice pomocí chronologicky řazených fotografií z jednotlivých let –, i když pro podobný projekt zatím chybí dostatek materiálu. Nové poznatky by mohla přinést také spolupráce s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy – některých dosud nezpracovaných témat se možná v rámci odborných prací ujmou studenti historických oborů.

Hostivickou historii ale netřeba poznávat jen s pomocí internetu, ale můžete si ji doslova osahat. Jiří Kučera organizuje pro zájemce historické vycházky po městě a jeho okolí. Jejich plán najdete na stránkách v aktuálním rozvrhu. A komu by ani to nestačilo, může si stáhnout vystřihovánku gotické Litovické tvrze, která se nachází nedaleko Hostivice, a pustit se do historie s nůžkami a lepidlem.

Úvod -> Napsali o nás