SERIÁL STALO SE PŘED…
Úvod -> Texty
pro Hostivický měsíčník -> Seriál Stalo se před…
-> 44. část
|
Stalo se před 140 lety: (Hostivický
měsíčník 11/2011) Po pádu Bachova absolutismu a
vydání nového obecního zřízení se bouřlivé politické dění na přelomu 60. a
70. let 19. století přelilo i na místní úroveň. První známou hostivickou
„politickou kauzou“ je trest hostivickým i litovickým rolníkům, kteří jako
banderisté zúčastnili v roce 1868 dovozu kamene z lomu litovického
sedláka Václava Hampejse (v letech 1873–1874 litovického starosty) do
Prahy na stavbu Národního divadla (tzv. prozatímního). Všichni byli odsouzeni
k pokutám od 10 do 80 zlatých nebo vězení na 2 až 16 dnů. Zvláště radikálně se
dění účastnil mladý litovický sedlák Josef Václav Vlček. Jeho liberální
názory ho často přiváděly před soud. Podle zprávy z ledna 1873 byl tehdy
22-letý Vlček již po 680. předvolán k zodpovídání smíchovskému
hejtmanovi a při tomto přelíčení byl odsouzen k těžkému žaláři na 15
měsíců. Nejvíce trestů obdržel za nabádání proti školským zákonům, které
tehdy zavedly státní dozor nad školstvím. K potrestání (často osmi dny
vězení) ale stačilo například vyvěšení karikatury na vrata stodoly či
nelichotivé vyjádření o Jeho Veličenstvu na hostivickém nádraží před dalšími
svědky. Vlček měl takovou pověst, že byl zatčen a souzen jen za to, že
vstoupil do Hustolesova hostince v Dušníkách
(nyní část Rudné) v době, kdy v ní byl místní četník. Prý ani
nestihl pronést nic protistátního, ačkoliv to měl jistě v úmyslu.
Přestože byl dědicem největšího litovického statku, nakonec zbankrotoval a
jeho statek v dražbě koupila právě správa císařova litovického
hospodářského dvora. Vlček se poté usadil v okrese Jílové. Uvedené období bylo
rovněž dobou táborů lidu. Jeden takový na téma „Čeho sobě žádá národ český
zvláště v nynější době?“ měl být svolán do Hostivice v červnu 1870.
Představenstvo hostivické obce ale konání zamítlo, protože po dobu přestavby
kostela byla na návsi vystavěna provizorní kaple a takové „výtržnosti“ se
k ní nehodily. Pořadatelé získali souhlas od jenečského představenstva,
ale podmíněný souhlasem okresního hejtmanství. To tábor nepovolilo
s odůvodněním, že se jenečská náves nehodí ke shromáždění. Další tábor lidu,
kterému hlavně je věnován tento příspěvek, se měl konat v září 1871,
před 140 lety. I ten byl zakázán a smíchovský hejtman nechal místo
plánovaného tábora střežit četnictvem. Událost popsal v článku pod
názvem „Tábor četníků“ jakýsi přispěvatel „P“ v Národních listech
z 12. září 1871 dosti výsměšným způsobem takto: Jak Vám již povědomo, byl tábor lidu u Litovic, ustavený na den 8.
září t. r., okresním hejtmanem smíchovským zakázán. Divíme se, jako to
bylo možné, zakázati tábor, a to právě pro otázku, která týkala se výhradně
hejtmanství smíchovského, a tudíž ani státu, aniž komu jinému nebyla
nebezpečnou. Jak víme, obával se hejtman Karásek všelijakých „maličkostí“,
které by se byly o jeho úřadování na světlo dostaly. A proto by všemu
předešel, zakázal tábor. „Tábor“ odbýval se však přece a byl hojně navštíven
od c. k. četnictva. Již na večer dne 7. t. m. bylo viděti přes 20
četníků kolem Litovic a tábořiště samého s nasazenými bodáky na svých na
„ostro“ nabitých puškách. Když však nenaskytla se
jim žádná „práce“, ulehli tito „strážcové bezpečnosti“ do příkopů u tábořiště
a do senných kopek na jedné louce blíže Litovic. Dobře asi hlídali, neboť,
jak se právě dovídáme, ztratilo se na tétéž louce,
kde četníci v počtu dvanácti mužů po oné „namáhavé“ práci sobě
vyspávali, několik otepí sena. Ráno dne 8. září, když nábožný lid
z Litovic do chrámu Páně do Hostivice se ubíral, ulekl se nemálo vyčnívajících
bodáků s kopek u pěšinky, maje za to, že snad do rána objevili se zde
Prušáci. Jak ale se lidé smáli, když nahlédli blíže do kopek a spatřili tam
vyspávající žandarmy – a na pěšince trousené seno z louky, která v noci měla
znamenité hlídače. Když konečně c. k. strážcové bezpečnosti procitli,
umyli se v potoku a spěchali na tábořiště, kde po dlouhém hledání
nalezli své kolegy spící v příkopě. Vše bylo v pořádku, žádný
„táborita“ jejich soudruhů nezajal. V deset hodin přijelo vlakem „na
výpomoc“ ještě 17 žandarmů z Prahy. Když
odpoledne na tábořiště žádný „táborita“ se nedostavil, tábořili četníci sami.
Přijali prý mezi sebou resoluci toho smyslu, že vzdají díky p. Karáskovi za
velké diéty, kterým se jich dostalo. Asi ve čtyry hodiny opustili tábořiště a odebrali se do Litovic,
kde se v zahradě p. radního jídlem a pivem posilnili. Zpracováno
s využitím starých novin zpřístupněných v projektu Kramerius
Národní knihovny v Praze. Jiří Kučera www.hostivickahistorie.cz |
Úvod -> Texty
pro Hostivický měsíčník -> Seriál Stalo se před…
-> 44. část