SERIÁL STALO SE PŘED…
Úvod -> Texty
pro Hostivický měsíčník -> Seriál Stalo se před…
-> 81. část
|
Stalo se před 310 lety: (HM 2/2015) Před
310 lety, dne 20. února 1705, získal vodní mlýn východně od Hostivice Václav
Peterka, po němž se toto místo nazývá dodnes. Připomeňme si tedy na historii
Peterkova mlýna podrobněji… Mlýn
původně patřil ke vsi Hradiště, která zanikla v 16. století. Když si
Žďárští ze Žďáru, majitelé červenoújezdeckého
panství, kteří přikoupili i Hostivici a Hradiště, nechali v roce 1610 sepsat
takzvaná gruntovní registra, tedy nejstarší
pozemkovou knihu, v níž byl zapsán majetek jednotlivých sedláků, zbýval
z Hradiště již jen tento mlýn a grunt jakéhosi Brože Piskače. V té
době patřil mlýn mlynáři Jiříkovi Kalousovi, který ho měl zcela zaplacený a
který přikoupil i onen grunt či spíše chalupu, která měla hodnotu pouhých 30
kop míšeňských grošů. Když Kalous v roce 1614 zemřel, ujal se mlýna se
všemi pozemky a vybavením v hodnotě 590 kop míšeňských grošů Pavel Merz. Jak bylo obvyklé, zaplatil Merz
jen část kupní ceny a zbývajících 390 kop měl splácet dětem zemřelého Kalouse
po 6 kopách ročně. Kdyby nepřišly převratné události třicetileté války, „již“
po 65 letech by měl mlýn zaplacený. Merz však
zemřel v roce 1619 a do té doby z dlužné částky splatil jen 30 kop.
Navíc je v knize poznamenáno, že v roce 1620 císařští vojáci
„posekali truhlice a peníze vzali.“ Teprve
o masopustu roku 1624 získal mlýn Jan Pasovský za 430 kop, při koupi však
nesložil žádný závdavek, protože „svršků při témž mlýně žádných nebylo.“
Pasovský byl pravděpodobně zeť zemřelého Kalouse, poněvadž od kupní ceny
odečítal podíl své manželky. Z kupní ceny připadlo na dědice po Pavlu Merzovi jen 76 kop, zbývající část ceny stále patřila
sirotkům po Jiříkovi Kalousovi. Nejstarší pozemková kniha byla vedena do roku
1631, pak vrchnost až do roku 1657 majetkové změny nezapisovala. V nově
založených pozemkových knihách písař Matyáš Pohořský a po něm i Tobiáš
Rovenský nazývali usedlosti podle jména posledního majitele z první
knihy. Mlýn se tak nazýval Pasovský. Po třicetileté válce ho vrchnost pouze
pronajímala, a co se stalo s Janem Pasovským, již nikdo nevěděl. Tím se
promlčely i nároky dědiců po Jiříkovi Kalousovi a Pavlu Merzovi.
Zároveň během třicetileté války zanikla chalupa, která patřila k mlýnu. Mlýn
od vrchnosti koupil 12. ledna 1671 Václav Zvoníček, který z kupní ceny 430
kop zaplatil hned 30 kop a zbytek měl splácet po 15 kopách ročně. O pět let
později vrchnost uznala, že „jeho
téhož Zvoníčka mlynáře živnost špatná jest“, a snížila roční splátky na
5 kop ročně. Zvoníček zemřel snad
před rokem 1705, mlýn koupil od Václava Dvořáka Václav Peterka, ale jeho
jméno se zde drželo dále. Ještě v roce 1723, když císařský geometr Klose
kreslil plán hostivické rybniční soustavy a pražského hradního vodovodu,
nazval mlýn Zvoníčkovým mlýnem. Protože hlavním tématem článku je
koupě mlýna Václavem Peterkou, je na čase se podívat do pozemkové knihy na
příslušný zápis: Léta Páně 1705 dne 20. February s povolením Milostivé vrchnosti dle prošacování
právního Pavla Maříka rychtáře Hostivickýho, Pavla
Dvořáka někdejšího rychtáře Hostivickýho, Martina
Javůrka mlynáře z mlejna Kalousovského
a Václava Vokouna mlynáře z mlejna Ptického kupuje Václav Peterka sobě, manželce, dítkám a
budoucím svým mlejn tento v knihách
gruntovních folio 389 se vynacházející od Václava Dvořáka na Hradišti řečený
a pod Hostivicí v pravo od Pražské silnice
ležící se vším k němu od starodávna patřícím příslušenstvím a tím právem, jak
jej sám užíval a držel a k užívání nyní se vynachází, za summu
pět set kop míšeňských. Jsouce pak on Václav Peterka člověk svobodný, jak
sobě, tak manželce a dítkám svým tímto svobodu vyjímá a do poddanosti
někdy dáti nechce se, v čemž také od vrchnosti Milostivé potažen býti nemá a
nemají, nýbrž poněvadž ten grunt mlejn poddací a do obce Hostivický s contribucí
patřící jest, on všechny ale rozvržený na něho přicházející contribuci v určitém čase náležitě odvésti, jakož také
ihned 150 kop závdavku v hotovosti, následovně pak každoročně po 25
kopách z jednoho kola auroku, totiž při svatém Jiří
jednu a při svatém Havle druhou polovici platiti, neméně ročně při držení soudův po 10 kopách peněz gruntovních platiti až do
vyjití aneb vyplacení vejš jmenovaný sumy se
uvoluje, tak jako jinší na panství se vynacházející
mlynáři v čas potřeby dle jeho možnosti Milostivou vrchnost melivem a sladem fedrovati,
též ročně jednoho vepře jak i vsi z jednoho kola vykrmiti přislibuje. Kdyby
pak nikdy přes čas ten mlejn déleji
držeti nechtěl, jemu se dovoluje, když s povolením Milostivé vrchnosti jinšího hospodáře sine prejuditium
Milostivé vrchnosti buďto poddanského neb svobodného, kdežto ale vrchnost
vždy předek k koupi sobě resevuje, usaditi, a kam by
se jemu toliko líbilo, bez překážky se odstěhovati. Kterážto vejš
postavená suma k placení vyjíti a patřiti bude, totiž Milostivé vrchnosti 320
kop 30 gr. a Václavovi Zvoníčkovi, co vyplatil, 29
kop 30 gr., celkem 350 kop.
Peterkův
mlýn asi ve 40. letech 20. století Do
roku 1739 byla kupní cena za mlýn zcela zaplacena. Václav Peterka toho však
dosáhl půjčkou peněz, protože již v lednu 1732 vdova po něm Zuzana,
znovu provdaná za Víta Novotného, potvrdila jeho nemalé dluhy vůči
malostranskému měšťanovi Ondřeji Princovi. Vít Novotný se Zuzanou byli jen
dočasnými hospodáři do doby, než dospěl Peterkův syn. Karel Peterka
s manželkou Dorotou rozenou Klímovou z Ruzyně se mlýna ujal
v roce 1744. V roce 1751 mu však mlýn vrchnost sebrala, protože „nepořádný život v stavu manželském
začal, se jiné souložnice přichytil, manželku svou opustíce
ji zde zanechal a s jinou concubinou
někam do cizí krajiny pryč se odebral a odešel“, jiné bludné (zřejmě nekatolické)
víry se přichytil a navíc na mlýně nadělal spoustu dluhů. Podle předchozího
zápisu měl na mlýn nárok Karlův bratr Václav, pokud by Karel zemřel bez dědiců.
Za nastalé situace však mlýn koupil za 1 892 zlatých Karlův tchán Josef
Klíma. Ten byl stejně jako Peterka osobně svobodný a mohl tedy z mlýna
odejít, pokud za sebe obstaral náhradu. Musel však plnit všechny povinnosti,
které na mlýnu vázly a byly při prodeji pečlivě sepsány. Zde jsou: 1. Platit úrok (daň) každoročně 29
zlatých 10 krejcarů, ročně vykrmit jednoho vepře nebo místo něj zaplatit 10 zlatých.
Když vepře odvedl, odečetlo se mu od daní 2 zlaté 20 krejcarů. Dále vykonat
ročně šest dnů roboty zejména při lovení kaprových rybníků a dopravě ryb
nebo místo práce zaplatit 1 zlatý 12 krejcarů. 2. Držet a náležitě vychovat
jednoho chrta. Kdyby ho neměl, musí odvést do panské sýpky 1 strych 2 věrtele
žita a 1 strych 2 věrtele ovsa. 3. Udržovat stavení mlýna
v dobrém stavu. Kdyby mlýn shořel nedbalostí jeho nebo jeho lidí, musí
ho postavit znovu na své náklady a bez úlevy na povinnostech. 4. Přednostně mlít obilí panské a
od poddaných tachlovického panství, panské obilí mlít bez poplatku,
nenakupovat žádné kradené obilí a podezření hlásit úřadu, nepřechovávat u
sebe podezřelé lidi a vůbec se chovat, „jak jednomu počestnému muži před
bohem a světem patří a přísluší.“ 5. Zakazuje se „aniž skrz jeho
vlastní osobu aniž skrz jeho přináležející nějaké zvěři neb rybní zlodějství
jak na zdejších panských, tak na jiných sousedských gruntech provozovati.“ 6. Pokud by mlynář neplnil své
povinnosti nebo mlýn špatně spravoval, mohla se vrchnost mlýna ujmout sama
nebo ho přepustit jinému kupci. 7. Platit v Hostivici kontribuci
a jiné státní daně. Nesmí z rybníka stahovat více vody, než co by
vrchnosti způsobilo sebemenší škodu. 8. Nemá jiné povinnosti kromě těch
daní, které by snad byly vypsány na celou zemi.
Při
výstavbě dálkového vodovodu kolem Peterkova mlýna byl částečně zmenšen
přilehlý rybník Přestože Peterkovi
hospodařili na mlýně jen v letech 1705 až 1744 a jejich působení
neskončilo zrovna slavně, jejich jméno nese mlýn dodnes. Pro úplnost se ještě
podívejme, jak se na mlýnu střídali další majitelé: od roku 1757 Jakub Šenpek, 1778 Josef Šenpek, po
roce 1810 Antonín Šenpek (zápis je
v samostatné mlynářské pozemkové knize), v roce 1840 Václav Rokos,
v roce 1875 Josef Rokos, jehož manželka-vdova byla v roce 1913
zavražděna (podrobnosti jsem uvedl v 12. dílu seriálu Hříšní lidé
hostivičtí), 1920 Antonín Boček a 1926 Antonín Hubený. Článek byl zpracován s využitím pozemkových knih
uložených ve Státním oblastním archivu v Praze ve Sbírce pozemkových
knih okresního soudu Unhošť, zejména knihy inv. č. 155. Pozemkové knihy
tachlovického panství jsou postupně zveřejňovány v řadě E Pramenů k hostivické historii. Jiří Kučera www.hostivickahistorie.cz |
Úvod -> Texty
pro Hostivický měsíčník -> Seriál Stalo se před…
-> 81. část