ZE STARŠÍ HISTORIE SOBÍNA

Úvod -> Zajímavosti -> Ze starší historie Sobína

ZE STARŠÍ HISTORIE SOBÍNA:

Sobín v majetku litovických a břevských pánů

Osudy Sobína v pozdním středověku a raném novověku jsou poměrně zajímavé, ale dosud nebyly zpracovány s důsledným využitím jedné zajímavé listiny a řady zápisů v deskách zemských z té doby. Tento článek si klade za cíl shrnout dostupné poznatky o Sobínu v 15. a 16. století, kdy tato ves patřila majitelům Litovic a později Břví.

Počátek litovické „vlády“ nad Sobínem dokládá málo známá listina z 1. května 1428, která je uložena v Archivu Národního muzea a dosud nebyla šířeji zpřístupněna v edicích historických dokumentů ani v internetových databázích středověkých listin. Zmiňuje ji pouze historik Jaroslav Čechura ve svém článku o poddanských poměrech otištěném v roce 2012 v knize Sedláci si dělají, co chtějí. Její celý text byl poprvé otištěn v knize Jiřího Kučery a Aleny Kučerové Litovice vydané v roce 2016, kde je publikována i její reprodukce. Text listiny zní takto:

Já Martin Klobása ze Sobína vyznávám tímto listem obecně všem lidem nynějším i budoucím, kdož tento list uzří nebo čtouc slyšeti budou, že s dobrým rozmyslem a s radou přátel mých a pro mé lepší, na svých čistých a svobodných dědinách na třech lánech tudy v Sobíně, na dvoře, na lukách i na tom na všem, což k tomu dvoru a popluží přísluší, prodal jsem a mocí tohoto listu prodávám půl druhé kopy grošů platu věčného a dědičného urozenému panu Janovi ze Svinař odjinud z Litovic i jeho vlastním budoucím dědicům za patnácte kop grošů českých stříbrných dobrých mně úplně a docela zaplacených, pro něžto já svrchu psaný Martin Klobása vedle zavázání zboží svého prve svobodného, ale již v plat zavázaného prve psanému panu Janovi i jeho budoucím vlastním dědicům slibuji sám za sebe i za své budoucí náměstky pravé člověčenství, a žádnému jinému, kterýžto plat já Martin Klobása i moji dědicové a budoucí náměstkové mají a slibují platiti, vždycky na svatého Havla nejprve příštího čtyřicet a pět grošů a na svatého Jiří ihned potom příštího pět a čtyřiceti grošů nyní tento rok a tak na všaké léta věčně, a když bych já Martin aneb moji budoucí dědicové a náměstkové mohl té půldruhé kopy platu splatiti, má mě svrchu psaný pan Jan i jeho budoucí dědicové a náměstkové v týchž patnácti kopách, když bych jemu dal, postoupiti a mě z člověčenství i mé budoucí propustiti a ten plat mně i budoucím mým náměstkům spraviti vedle práva, řádu a obyčeje zemského i vysvoboditi, ač by co zavadil komužkolivěk, a když by desky zemské řád a právo i moc svou měly, tehdy mám i slibuji té půl druhé kopy platu zapsati a spravení, týmž právem a řádem i obyčejem, jakož desky zemské a země Česká za právo má, a jestliže by desky zemské nešly a ve své moci nebyly, ale kterýmžkoli právem, řádem i obyčejem páni rytíři a jiní zemané platí a jiná svá dědictví tvrditi a pevniti budou, týmiž mám i slibuji svrch psanému panu Janovi i jeho budoucím dědicům upevniti, ujistiti a utvrditi, zapsati i spraviti, dokudž by do desek zemských jinak a jiná práva našly, aby tento list měl plnou moc i právo k svrchu psanému platu půl druhé kopy grošů, jakož by ten plat dříve psaný pan Jan a jeho budoucí dědicové měl zapsán v deskách zemských úplně dědičně s plnou správou beze všeho zmatku, a kdož by tento list měl s dobrou vůlí zastoupen pana Jana, ten má plnou moc i právo k platu svrchu psanému, jakožto on sám, k obecné paměti i k pevnosti a pro lepší svědomí prosil sám urozených pana Hanuše z Bučenic, pana Oldřicha z Valdeka a Slovutných Jiříka z Erdna, purkrabí pražského, Hospřida z Hostivaře, Absolona z Kříče a Bárty z Ptíče, že jsou své pečeti na potvrzení k tomuto listu přivěsili. Dán Léta po narození syna Božího po čtrnácti stech dvaceti osmého dne svatých Jakuba a Filipa apoštolů.

Jak bylo zvykem, uzavření listiny dosvědčili další šlechtici. V tomto případě šlo o majitele okolních vsí – Oldřichovi z Valdeka patřily Břve, Hospřid z Hostivaře má být nejspíše Hospřid z Hostivice, a také Ptíče, dnes Ptice, nejsou daleko od Sobína a Litovic.

V listině se říká, že majitel Sobína Martin Klobása, do té doby osobně svobodný člověk, se prodal za „pouhých“ 15 kop grošů majiteli Litovic Janovi ze Svinař do poddanství, které se ve staré češtině nazývalo člověčenstvím. Klobása se z nového poddanského vztahu, který byl charakterizován věčným platem 1,5 kopy grošů ročně, mohl vykoupit, pokud by dokázal Janovi vrátit původní částku 15 kop grošů. K tomu však nejspíše nikdy nedošlo, protože Sobín i později patřil k litovickému zboží. Smlouva byla uzavřena v době husitských válek, kdy nezasedal zemský soud, je tedy dost podrobně upraveno ujištění, že smlouva platí i bez jinak povinného zápisu do desek zemských. I kdyby však byla smlouva zapsána, v deskách zemských by se nedochovala, protože tyto základní knihy dokládající vlastnictví svobodného majetku shořely v roce 1541 při požáru Pražského hradu.

Sobín patřil majitelům Litovic až do roku 1534. V jeho držení se po Janovi ze Svinař vystřídali královský prokurátor Bohuslav Litovský ze Svinař, vladyka na komorním soudu Václav Litovský ze Svinař a na Loukovci, nezletilý Jiří Litovský ze Svinař a purkrabí Pražského hradu Bohuslav Chrt ze Rtína. Poslední jmenovaný se k litovickému majetku dostal jako poručník Jiřího Litovského a zemřel někdy mezi roky 1530 a 1534. Zůstali po něm dva žijící synové Zikmund a Martin Chrtové ze Rtína, kteří si v roce 1534 rozdělili majetek na dva díly. Mladší Martin převzal Litovice a starší Zikmund si ponechal břevský díl. Ke Břvím při dělení připadla i celá ves Sobín a část Dolních Ptic. Nejstarší známý popis Sobína i se jmény poddaných zní v břevské dílčí ceduli takto (římská čísla nahrazena pro lepší srozumitelnost arabskými):

A též přidávám k Břvům Sobín ves celou s těmito lidmi: Jíra Marků platí při svatém Jiří 1 kopu, při svatém Havlu tolikéž. Marek platí při svatém Jiří 2 kopy, při svatém Havlu tolikéž. Kudyvida platí při svatém Jiří 1,5 kopy a při svatém Havlu tolikéž. Čečan platí při svatém Jiří 52 grošů a při svatém Havlu tolikéž. Kopanský platí při svatém Jiří půl kopy grošů, při svatém Havlu tolikéž. Petr platí při svatém Jiří 1 kopu, při svatém Havlu tolikéž. A z té vsi dávají společně slepic 39, vajec 5 kop. A též k tomu dílu louku velikou pod Sobínem okrojek okolo chejnského rybníku.

Svatý Jiří v dubnu a svatý Havel v říjnu byly tradiční termíny, kdy poddaní platili úroky (daně) své vrchnosti. V Sobíně tedy v té době bývalo šest poddanských usedlostí (statků). Ze zápisu se dále dozvídáme, že mezi bývalým rybníkem Nekejcovem (nyní podmáčený les východně od Břevského rybníka) a Sobínem se nacházel ještě jeden malý rybník zvaný Nový rybníček. V téže době bratři ze Rtína stavěli již zaniklý rybník Čekal, po jehož bývalé hrázi nyní vede cyklostezka z Hostivice od Sadové ulice do Sobína. Tento rybník zatopil část polí patřících sobínskému Kudyvidovi, který měl dostat náhradu jinde. Svědky dělení Litovic a Břví byli Jan Otta z Losu a na Nižboru, který nedlouho poté koupil od Martina Chrta ze Rtína Litovice, a Petr Šatný z Brodce, jenž užíval část Hostivice.

Zikmund Chrt ze Rtína nedržel Břve se Sobínem a Dolními Pticemi dlouho, smlouva o prodeji se však nedochovala, její opis v deskách zemských shořel při požáru Pražského hradu v roce 1541. Jeho majetek byl zadlužený a navíc Zikmund brzy zemřel. Vdova a poručnice dětí Ofka z Krásného dvora proto břevský majetek i se Sobínem prodala Jeronýmu Božickému z Božic, který však neměl na zaplacení a dluh 2 216 kop grošů z roku 1536 nechal v roce 1541 zapsat do obnovených desek zemských. Protože nezaplatil v termínu, Ofka se nechala uvést na svůj bývalý majetek a podle tehdejšího práva ho mohla plně užívat do doby, než Božický zaplatí. Zároveň však Ofka dlužila stejnou částku Šebestianovi z Veitmile a na Chomutově, Janovi staršímu z Valdštejna a na Újezdě a Jetřichovi Bezdružickému z Kolovrat, kterou nechala v roce 1541 zapsat do desek zemských, a po nezaplacení v termínu se jmenovaní v roce 1542 nechali úředníkem desek zemských uvést do držení Břví a dalších vsí. Jindřich Božický z Božic však měl v deskách zemských na Břvích zapsán ještě dluh 650 kop grošů Janovi staršímu z Valdštejna z roku 1541 a 780 kop nejvyššímu kancléři Českého království Jindřichovi z Hartensteina a z Plavna z roku 1538. Když Božický druhý dluh nezaplatil, nechal se Jindřich z Plavna v roce 1545 uvést v držení Břví, Sobína a Dolních Ptic, které však už po právu drželi jiní věřitelé Božického, což vedlo pochopitelně k sporům. Viníkem byl nejspíše zemský soud, který na břevském majetku zapsal více dluhů různých věřitelů. Řešení se nejspíše našlo v tom, že Jindřich z Plavna v roce 1545 nechal zapsat na Břvích svůj dluh 600 kop grošů vůči Janovi staršímu z Valdštejna a na Újezdě a svůj nárok na Břve mu pak postoupil. V roce 1550 se vlastnictví Břví, Sobína a Dolních Ptic trochu zjednodušilo. Synovci zemřelého Jetřicha Bezdružického z Kolovrat se totiž kvůli dluhu, který měl jejich strýc vůči zemřelému Janovi z Valdštejna, vzdali břevského majetku ve prospěch Uršuly z Vliněvsi, poručnici po Janovi z Valdštejna (nejspíše vdovy po něm). V roce 1551 přiznal dluh vůči Uršule z Vliněvsi i dědic posledního ze spolumajitelů Jan z Veitmile a v roce 1553 jí postoupil svůj nárok na břevský majetek. Tím však nebyl s majetkovými přesuny konec, protože Uršula z Vliněvsi dlužila 2 900 kop grošů Zikmundovi Údrckému z Údrče a v roce 1555 mu uvedený majetek postoupila. V držení Údrckých z Údrče zůstaly Břve a tím i Sobín následující tři desetiletí.

V roce 1560 si Zikmund Údrcký z Údrče půjčil 2 000 kop grošů od Jiříka Krejštana z Krejštanu a ručil za něj Břvemi, splatil ho však včas a o vsi tak nepřišel.

V roce 1562 nechal Zikmund zapsat do desek zemských svoji závěť. Z ní se dozvídáme, že v Sobíně byla v té době krčma a že Zikmund oproti Chrtům ze Rtína získal navíc část Řep včetně podacího práva k řepskému kostelu a práv k vinicím a dalšímu majetku na Bílé hoře. Zikmund odkázal majetek své dceři Evě z prvního manželství s Anastazií z Liběchova, ale myslel i na svou druhou manželku Dorotu z Květnice, které zapsal věno 500 kop. Eva se měla o macechu postarat, pokud by však Dorota chtěla, měla právo užívat výnosy ze Sobína (zde se poprvé výslovně zmiňuje sobínský rybník) a z Řep.

Dcera Eva byla již v roce 1561 provdána za Jindřicha Štampacha ze Štampachu a v témže roce získala od Petra Šatného z Brodců místo uhrazení dluhu 753 kop 44 grošů část Hostivice, kterou držel místo úhrady dluhu od bratrů Jana a Zdislava Abdona Bezdružických z Kolovrat. Eva získala část Hostivice a Jeneček definitivně v roce 1563 kupní smlouvou přímo od uvedených bratrů Bezdružických z Kolovrat. Eva však zanedlouho zemřela a její majetek přešel na dosud žijícího otce Zikmunda Údrckého z Údrče, který v roce 1564 převedl Hostivici svému zeti Jindřichu Štampachovi ze Štampachu kvůli dluhu 500 kop, který u něj měl.

Poslední zápis týkající se na Břví, Sobína, Řep a Dolních Ptic v majetku Údrckých z Údrče pochází z roku 1585. Tehdy bratři Jiří a Zikmund a jejich strýc Václav Údrčtí z Údrče na Třebívlicích a Břvech prodali uvedené vsi Gothardu Floriánovi Žďárskému ze Žďáru, majiteli panství Červený Újezd za 20 800 kop grošů míšeňských (tedy 10 400 kop grošů českých, v nichž byly uváděny předchozí částky). O Sobíně se v této smlouvě nedozvíme nic víc, než že byl prodán jako celá ves, tedy že žádný sobínský statek nepatřil jiné vrchnosti.

Od roku 1585 už Sobín sdílel osudy červenoújezdského panství a po jeho proměně v 17. století pak tachlovického panství, a to až do zrušení poddanství v polovině 19. století.

Jiří Kučera

www.hostivickahistorie.cz

Úvod -> Zajímavosti -> Ze starší historie Sobína