TEXTY PRO HOSTIVICKÝ MĚSÍČNÍK

Úvod -> Texty pro Hostivický měsíčník -> HM 5/2020

Z nejstarší historie hostivické školy

(Hostivický měsíčník 5/2020)

V roce 1934 slavila hostivická škola 200 let svého trvání. Akce vycházela ze zprávy, že v roce 1734 byla v Hostivici postavena školní budova. O 50 let později, v roce 1984, v rámci oslav výroční dokonce vyšla publikace věnovaná historii školy, kterou sepsal bývalý ředitel Miloš Šrámek. Z nejstaršího období zmiňuje jen stavbu školních budov v letech 1734 a 1791 a připouští, že i před rokem 1734 se v Hostivici učilo, protože sedláci kromě dávek vrchnosti platili rovněž místnímu faráři a učiteli. Při obou oslavách se vycházelo především z údajů otištěných v Pamětech okresu Unhošťského od Františka Melichara z roku 1890 a v Dějinách školství okresu Kladenského od Jana L. Černého, Bedřicha Jabůrka, Františka Melichara a Františka Škorpila. Využití dalších pramenů, zejména záznamů ve farních matrikách, však umožňuje podat mnohem podrobnější přehled o nejstarším období hostivického školství. Studium pramenů navíc ukázalo, že řada údajů o hostivickém školství v obou knihách je nepřesná, což mě při jinak pečlivé Melicharově práci poněkud překvapilo. Autor zřejmě dostal nepřesné informace od školy a neměl možnost je ověřit. Tento článek tedy přináší zcela nový pohled na nejstarší období hostivického školství do roku 1870, kdy bylo obecné školství tzv. Hasnerovými zákony zestátněno.

Škola vznikla v Hostivici již před třicetiletou válkou, během ní však byla zničena stejně mnoho dalších budov. V urbáři z roku 1661, který popisuje celé panství Kladno a Červený Újezd a povinnosti jednotlivých poddaných, je stav shrnut stručně, ale výstižně: „Fara i škola k zboření přišly.“ Vyučování bylo obnoveno nejspíše ještě před koncem 17. století. Na počátku 18. století již byly dávky kantorovi, tedy učiteli, zapsány v purkrechtních knihách jako stálá součást poddanských povinností jednotlivých sedláků. Do školy měly chodit děti ze všech vsí patřících k hostivické farnosti, tedy z Hostivice, Sobína, Litovic, Břví, Jenečka a Jenče.

Nejstarším učitelem, jehož jméno se podařilo zjistit, byl Bernard Bok. Do Hostivice přišel nejspíše v roce 1715, nejpozději však před rokem 1719. Předtím byl nejméně od roku 1708 v Úhonicích, kde v roce 1712 zemřela po porodu nejméně čtvrtého dítěte jeho první manželka Eva a v dubnu 1713 i matka Mařena, v matrice zapsaná jako „stará kantorka“. V červnu 1713 se Bok znovu oženil s Annou, dcerou bečváře Jana Halady. Z tohoto druhého manželství se podařilo dohledat sedm dětí, z nichž dvě se narodily ještě v Úhonicích a zbytek v Hostivici. U pěti víme, že zemřely v dětství, a Josef Tobiáš Bok se dožil 15 let. Neznámé zůstávají pouze osudy Bernarda Kryštofa Boka. Učitel Bernard Bok zemřel v říjnu 1733 a jeho pohřeb je v hostivické farní matrice zemřelých zapsán takto: „Při chrámu Páně hostivickém pohřben všemi svátostmi zaopatřený Bernard Bok, skrze 18 let kantor hostivický, stáří 77 let.“ V téže knize následuje hned pod nadpisem měsíce listopadu 1733 zápis o pohřbu jeho manželky: „2. Ibidem pohřbena všemi svátostmi zaopatřená Anna Boková, kantorka hostivická, stáří 52 let.“ Bernard Bok i jeho manželka byli osobně svobodní, což znamená, že mohli svobodně nabývat nemovitý majetek a rozhodovat o svých osudech bez souhlasu vrchnosti.

Osobou Bernarda Boka začala učitelská dynastie, která na více než století ovládla školství v Hostivici i v okolí. Dva Bernardovi synové z prvního manželství, narození ještě před jeho příchodem do Úhonic, se stali učiteli. Pozoruhodné však je, že na rozdíl od svých svobodných rodičů byli oba poddanými tachlovického panství. Starší Martin Bok, narozený snad roku 1700, učil v Tachlovicích, kde mu v lednu 1741 zemřela manželka Anna; v říjnu 1741 se znovu oženil s Alžbětou, dcerou Jiřího Kouckého. Antonín Vilém Bok se narodil asi v roce 1702. Po otcově smrti v roce 1733 převzal vyučování v hostivické škole a v roce 1734 zde postavila Anna Marie Františka velkovévodkyně toskánská školní budovu čp. 7. Snad právě stavba školní budovy na náklady vrchnosti byla důvodem pro změnu právního postavení učitele. Antonín byl rovněž dvakrát ženatý, z prvního manželství s Markétou († 1747) známe osm dětí a ve druhém s Marií Magdalenou se narodilo pět dětí. U šesti dětí víme, že zemřely malé. Dcera Kateřina Anna Boková byla nemanželskou matkou několika dětí, které se narodily v Hostivici. Dva synové pokračovali v učitelské tradici, jak podrobněji zmíním dále. Antonín Bok učil v hostivické škole až do své smrti 17. května 1772, bylo mu tehdy 70 let.

Antonínův nejstarší syn Jakub Josef Bok se narodil 1. května 1729 v Hostivici a stal se učitelem ve Svárově a zemřel v srpnu 1783. Jeho manželka Veronika ho přežila o řadu let a zemřela v říjnu 1802 v Hostivici čp. 12.

V Hostivici se stal po Antonínovi dalším učitelem nejmladší syn z prvního manželství Theobald František Antonín Bok, narozený 15. prosince 1744 v Hostivici. Své předky předčil v počtu svateb, byl ženatý celkem třikrát. První manželka Anna, dcera sedláka Matěje Musila z Chýně, i Anna, dcera sedláka Tomáše Šafránka z Litovic, mu zemřely ve věku 26 let. Potřetí se oženil v únoru 1779 v Klecanech s Magdalenou Heslmanovou či snad Hasmanovou (jméno vypadá v různých zápisech odlišně). Víme o celkem osmi dětech ze všech manželství, ale jen druhorozený František Bok možná nezemřel v dětském věku. Theobald Bok učil ve školní budově čp. 7, kde byl v roce 1783 přistavěn chlívek. V lednu 1792 vrchnost rozhodla o výstavbě nové školy čp. 59 a prodala dosavadní školu, nový majitel Jan Neumann v ní však musel nechat bydlet učitele až do postavení nové školy. V říjnu 1792 ještě bydlel Bok ve staré škole a v dubnu 1794 již v nové škole. Zemřel 21. ledna 1795 v Hostivici čp. 59 ve věku 50 let na souchotiny. Tím vymřela hostivická větev učitelů Boků.

(Jen jeden hostivický Bok nezapadá do sestavených vztahů: v dubnu 1757 zemřel v Hostivici ve věku 25 let krejčí Josef Bok. Nepovedlo se zjistit, zda a jak patřil do popsané učitelské rodiny.)

Působení rodu v Hostivici však ještě neskončilo. Novým hostivickým učitelem se stal František Veselý, který se narodil 18. února 1755 v Pcherách učiteli Václavu Veselému a Kateřině. V říjnu 1783 se oženil s Kateřinou Bokovou, dcerou krátce předtím zemřelého svárovského učitele Jakuba Josefa Boka. Začal učit ve Svárově, v roce 1789 však už místo svárovského učitele zastával Václav Hofman a Veselý učil na hořelické škole (Hořelice je nyní částí Rudné). Po smrti hostivického učitele Theobalda Boka, strýce své manželky, získal místo učitele v Hostivici. Je z literatury znám především díky tomu, že v regionální literatuře byl publikován jeho učitelský slib z 25. ledna 1796 (Šrámek ho v publikaci o hostivické škole z roku 1984 citoval nepřesně, vynechal povinnosti vůči církvi). V hostivické škole však působil velmi krátce, již 13. května 1796 zemřel ve věku 36 let na vodnatelnost. Vdova Kateřina Veselá zůstala v Hostivici, v roce 1813 zde koupila chlév a přestavěla ho na domek čp. 71. V březnu 1827 dům postoupila svému nejmladšímu synovi Františku Janu Veselému, který se stal krejčím. Rovněž dcera Marie Kateřina Veselá zůstala v Hostivici, provdala se za domkáře Josefa Sosnu z Hostivice čp. 53. V učitelské tradici pokračoval později syn Josef Lukáš Veselý.

V roce 1796 nastoupil na místo hostivického učitele Josef Bouška z Nučic. Nepocházel z učitelské rodiny, ale oženil se s dcerou libockého učitele Jana Bachra. V Hostivici setrval do roku 1802 a mnohem významnější stopu zanechal v Lidicích, kde učil téměř 40 let, až do své smrti v roce 1840.

Od roku 1803 byl hostivickým učitelem Josef Horáček. Za zmínku stojí, že zatímco on byl poddaným tachlovického panství, jeho manželka Františka rozená Vinohradská byla jako dcera berounského měšťana svobodná. Hostivice se v té době natolik rozrostla, že v roce 1824 byla ve škole zřízena druhá třída. Učitelským pomocníkem byl jmenován Josef Veselý, syn dřívějšího učitele Františka Veselého a poslední pokračovatel rodu Boků. Veselý byl v roce 1830 propuštěn pro nadměrné požívání alkoholu a zemřel 4. března 1832 v Hostivici čp. 12.

Vývoj hostivického školství v tomto období však byl o něco složitější: Již od roku 1803 si Jeneč vydržovala svoji školu, byť úředně nepovolenou. Od roku 1806 dokonce jenečští platili z obecních prostředků učiteli „přídavek na vyživení“. Příjmy na chod školy totiž dostával učitel, který z těchto zdrojů vyplácel další učitele, nazývané učitelskými pomocníky. Platby na chod školy se postupně staly největšími výdaji z jenečského obecního rozpočtu, a to vše za situace, kdy škola stále úředně neexistovala. O osamostatnění jenečské školy se jednalo od roku 1827. Události se daly do pohybu poté, co hostivický farář Pavel Haas o rok dříve zjistil, že Jeneč neodvádí dostatek dřeva na topení v hostivické škole (jenečští zajišťovali dřevo pro svou školu). Dne 28. ledna 1828 se na hostivické faře sešel hostivický učitel Josef Horáček, jenečský rychtář Florián Presler a konšelé Josef Kácl, Josef Novák a Václav Stříbrný k vyjednávání o příspěvku na učitelského pomocníka v Jenči. Zástupci Jenče přednesli tento návrh: „My uznáváme, že by to panu učiteli za těžko bylo, kdyžby měl na vyživení mládence školního všechny potřeby a outraty ze všeho nésti, my tedy se společně zavazujeme, poněvadž na vydržování školního pomocníka pravidelně ročně 70 zlatých konvenční měny vysázené jsou, polovičku téhož vejnosu na sebe vzíti a také 35 zlatých konvenční měny ročně buď z obecních příjmů neb dle repartice na obec vypadajícím vejnosem náležitě zapraviti, a sice od začátku školního roku 1. listopadu 1827.“ Na tento návrh učitel přistoupil a potvrdil ho i farář Haas. Rakovnický krajský úřad ve Slaném si vyžádal ještě několik doplnění podkladů a 15. prosince 1831 vyzval tachlovický vrchní úřad v Jenči, aby vypracoval listinu o zřízení školy v Jenči. Příslušný výnos o zřízení pobočky vydalo české gubernium 29. dubna 1833 a rakovnický krajský úřad oznámil tuto skutečnost vrchnímu úřadu v Jenči dopisem z 24. května 1833. V Knize příběhů pro školu hostivickou, do které farář přepsal úřední listiny týkající se odškolení Jenče od Hostivice, se poslední zápis o Jenči týká dohody rychtářů z 21. dubna 1844, podle níž se povinnost jenečských dodávat dřevo do hostivické školy snížila ze tří sáhů na půl sáhu ročně a rozdíl si rozdělily mezi sebe zbylé vsi. První školní budova v Jenči (čp. 82, nynější obecní úřad) byla postavena v roce 1838, do té doby se v Jenči učilo v pronajatých prostorách.

Učitelským pomocníkem v Jenči byl zřejmě od roku 1831 Jan Rada, zatímco v Hostivici učil František Sládek. V roce 1832 si místa vyměnili. Sládek byl jenečským učitelem ještě několik let po osamostatnění jenečské školy.

V roce 1834 si Josef Horáček vyměnil místo s hořelickým učitelem Václavem Frantzem. Jeho syn František Frantz se stal slavným archeologem, takže zapisovatel školní kroniky ještě v 19. století omylem nazval hostivického učitele Františkem místa správného Václava. Učitelskými pomocníky, tj. učiteli ve druhé třídě, byli za Frantze Jan Rada, Jan Malý, Václav Hron a Jan Tůma.

Jan Tůma se narodil 23. května 1813 ve Stodůlkách čp. 8 jako syn mistra krejčího Václava Tůmy a Alžběty rozené Kejhové. V roce 1832 absolvoval učitelský kurz a nabyl způsobilosti k vyučování na českých farních školách. Po třech letech v Žatci učil tři roky ve škole v Úněticích. Učitelským pomocníkem v Hostivici se stal v roce 1838, definitivu získal v srpnu 1842. Po Frantzově smrti v lednu 1845 byl Jan Tůma jmenován provizorem, dočasným správcem školy, a v prosinci 1845 byl definitivně pověřen řízením školy. O výběru nového řídícího učitele nemohla rozhodnout ani vrchní kancelář v Jenči, bylo nutné psát nadřízeným na pražské ředitelství. Ze žádostí a doložených životopisů víme, že kromě Tůmy se na místo hostivického učitele hlásili také školní pomocník Franc Schubert z Prahy, školní pomocník Jan Koša z Nezdic, školní pomocník Matěj Kubr z Lidic, učitel František Janžar z Jenče a školní pomocník Václav Dvořák z Buštěhradu. Tůmovi snad v získání pozice pomohlo i to, že se oženil s Frantzovou dcerou Josefou. Důležitější však asi bylo, že ho německy psaným dopisem podpořili zástupci všech přiškolených vsí. Názory na Tůmovo působení v hostivické škole se v pramenech poněkud rozcházejí. V nekrologu publikovaném v Besedě učitelské v červenci 1874 se mj. píše: „Zastával zvolený sobě stav učitelský od r. 1832, tedy po 42 let s pílí vzornou, vytrvalostí neoblomnou, v níž žádných neznal mezí, ba ani vlastního zdraví nešetřil. … Vetchý stařec, jehož jedinou radostí bylo život svůj tráviti v školní síni, mezi dítkami sobě svěřenými, příliš se byl již dříve namáhal a velice síly své přepínal, než aby nyní možno bylo vyrvati jej chladné smrti, která každým dnem více se blížila. … Zesnulý byl učitelem nejhorlivějším, jakéhož sobě pomysliti lze, upřímným otcem a rádcem dítek sobě svěřených, milován a ctěn pro svou ryzou povahu od každého, kdož jej znal, neboť není pamětníka, aby byl kdy jenom slovem komu ublížil.“ Naproti tomu jeho bývalý žák, armádní generál František Veselý, na něj mnohem později vzpomínal jako na nervózního mrzouta, který trestal neposlušné žáky rákoskou nebo metlou.

Učitelským pomocníkem, od roku 1848 zvaným podučitel, se stal jeho bratr Matěj Tůma, který v roce 1856 přešel do školy v Jenči, poté se jeho stopy vytrácejí. Aby byl přehled zástupců této další hostivické učitelské dynastie úplný, je třeba zmínit ještě syna Jana Tůmy Viktora Tůmu, který v Hostivici učil v letech 1874 až 1881. Poté se léčil v ústavu pro choromyslné a zemřel v srpnu 1882 v nemocnici ve věku 32 let.

Již ve 20. letech 19. století přestávala školní budova čp. 59 postačovat potřebám. Vznikl plán její přestavby na dvoupatrovou budovu, ale odškolení Jenče na chvíli pomohlo. Přestavbou v roce 1838 byla školní budova jen částečně rozšířena.

Po Matěji Tůmovi byli hostivickými podučiteli postupně Václav Morávek, František Mašín (v roce 1866 se dostal do novin, protože mu při koupeli v rybníku u Hostivice ukradli šaty; v roce 1868 vedl spor s hostivickým kaplanem Prokopem Čužnou o výběr národních písní zpívaných ve škole při vyučování, který proběhl tehdejším tiskem; v srpnu 1868 byl přeložen do Močovic a roku 1875 se dostal do Čáslavi, kde působil až do své smrti – zemřel 20. dubna 1894 v Praze v ústavu choromyslných) a František Šimek, který v roce 1871 docházel vyučovat do Chýně za suspendovaného chýňského učitele Simona, čímž si v Chýni vysloužil nepřízeň některých občanů. Později byl zastupujícím řídícím učitelem v Hostivici a od roku 1877 řídícím učitelem v Úněticích. Sňatkem s dcerou hostivického rolníka Josefa Bartoše získal pozemky v Hostivici u nádraží, které před první světovou válkou rozprodával na výstavbu rodinných domků.

V roce 1870 byly vydány nové školní zákony, tzv. Hasnerovy, a z dosavadní farní školy se stala obecná škola. Krátce nato byla rozšířena o třetí třídu a postupně se dále zvětšovala.

Jiří Kučera

www.hostivickahistorie.cz

Po vydání článku byly zjištěny některé další údaje o nejstarších učitelích.

Nejúplněji jsou poznatky shrnuty na samostatné stránce s dalšími odkazy.

Úvod -> Texty pro Hostivický měsíčník -> HM 5/2020