HOSTIVICKÉ PODNIKY A ŽIVNOSTI
Úvod -> Podniky
a živnosti -> Mlýny -> Litovický mlýn
Vodní mlýn v
Litovicích Litovice
čp. 37 = nyní Hostivice, Na Hrázi čp. 343 Bývalý mlýn v roce 1953. Mlynáři
Matěj
Benslav († 1692) Vít
Zvoníček (1694) Jan
Zvoníček (asi 1709–1732) Václav
Spratek (1731–1757) Josef
Spratek (1757–1759) Bartoloměj
Pokorný (1759–1762) Jan
Knechtl (1762–1777) Jakub
Nejedlý (1778–1798) Josef
Knechtl (1798–1817) Jan
Vojáček (1817–1818) František
Čech (1818–1821) František
Šturc (1821–1831) Václav
Herda (1833–1865) Martin
Tauš (1865) Štěpán
Krumpolc (1870) Mlýn zrušen před rokem 1875, pak využíván jako
obydlí hajného. Historie
mlýna Nejstarší
zpráva o litovickém mlýnu pochází již z července 1404. Tehdy majitel
Litovic Zachař ze Svinař prodal tvrz a dvůr Litovice se sedláky, mlýnem a
vinicí boleslavskému proboštovi Františkovi. I když z tohoto prodeje
nakonec sešlo, potvrdil ho i král Václav IV. Různé zprávy o mlýnu nacházíme i v pozdějších zprávách.
V roce 1591 sepsal na žádost poručníků nezletilého majitele Litovic Jana
Jeronýma Prunara úředník desek zemských Petr Fetr popis Litovic, v němž
se věnuje i Litovickému rybníku a mlýnu: „Dále
jsem veden na taras nad velký rybník, tu jsem spatřil, že v hrázi proti
velkému čepu hráz pod kamením velmi vyšeptaná jest, takže v tom místě o
mnoho tenčí jest než jinde, a potřebuje oprávky brzky. Naposledy jsem
veden do mlejna, tu jsem spatřil zeď pod vantroky v lednici, že na skrze
zlá jest tak, že se nová musí dáti udělati.“ V urbáři z roku 1662 je zápis: „Mlýn byl panský pod Litovským rybníkem o dvou kolech moučných, jest
pustý, toliko zdi zůstaly, jiné všecko spuštěno jest. Rolí ani luk
k němu žádných není, však kdyby se zase vyzdvihl, byl by vrchnosti
k užitku.“ Protože byl mlýn panský, dozvídáme se jména mlynářů jen ze
záznamů v matrikách. V dubnu 1680 zemřela na mor jakási Anna,
šestiletá dcera litovického mlynáře. Mlýn tedy byl obnoven nejpozději
v 70. letech 17. století. Dne 2. června 1692 zemřel litovický mlynář Matěj
Benslav a vdova Dorota se 5. října 1694 provdala za nového mlynáře Víta
Zvoníčka, syna hostivického (hradišťského) mlynáře Jana Zvoníčka.
V matrice narozených nebyly nalezeny žádné jejich děti. Při Bredově pozemkové reformě
v roce 1707 byla ke mlýnu přidána nějaká pole, do té doby užíval mlynář
jen 13 strychů panských polí „pod třetí
mandel“, což znamená, že z úrody mu připadla třetina a zbytek
odevzdal vrchnosti. Mezi roky 1707 a 1709 se stal mlynářem Jan Zvoníček
s manželkou Annou rozenou Buzkovou z Chýnice. Patřil nejspíše do rodiny
hostivických a litovických mlynářů Zvoníčků, ale zatím ho nelze přiřadit.
Synem Víta by mohl být jen z případného prvního manželství, o němž však
nic nevíme. Nejspíš není ani synem hostivického mlynáře Václava Zvoníčka
(Vítova o šest let staršího bratra), přestože v hostivickém mlýně se mu
narodilo v letech 1698 až 1707 pět dětí. Václavovi se totiž syn Jan narodil
prokazatelně v listopadu 1691 a pravděpodobnost dvou synů stejného jména
je malá. Úmrtí mlynáře Jana Zvoníčka není zaznamenáno v matrice
zemřelých. Jeho syn Jan byl v květnu 1732 zapsán v matrice
zemřelých zapsán při úmrtí malého syna Jakuba jako litovický mlynář. Jde však
asi o nepřesnost, protože nejpozději od roku 1733 byl mlynářem
v Tachlovicích a v Litovicích již od roku 1730 hospodařil jiný
mlynář. Vdova Anna Zvoníčková žila u syna Jana v tachlovickém mlýně
a od roku 1740 u syna Jiřího, hořelického truhláře, kde také v roce 1742
zemřela. Anna Marie Františka velkovévodkyně toskánská, která koupila
tachlovické panství včetně Litovic v roce 1732, rozhodla, že litovický
mlynář může mlýn koupit jako kterýkoliv sedlák svůj statek. Prvním takovým
mlynářem byl Václav Spratek, který
přišel z Chrášťan a 13. února 1729 se oženil s Annou Koutnou
ze Sobína, vdovou po Jakubu Dufkovi, nevlastním synovi již zmíněného
hořelického truhláře Jiřího Zvoníčka. Prvním dítětem, které se jim narodilo
již v litovickém mlýně, byla v roce 1730 dcera Marie Magdalena.
V říjnu 1734 koupil Spratek od litovického sedláka Matěje Járy
z čp. 11 za 150 kop lán polí. Částku splácel po 10 nebo 20 kopách ročně,
24. června 1738 však odprodal za 75 kop 30 strychů, tedy polovinu lánu,
Václavu Sobotkovi z litovického čp. 12. Půl lánu, který si ponechal,
doplatil Járovi v roce 1746. Kdo hospodařil na litovickém mlýně v letech 1742 až 1746,
není zcela zřejmé. Mlýn patřil Spratkovi, ale ten byl zapsán v soupisech
poddaných v roce 1742 jako hořelický mlynář a v letech 1743 až 1746
jako doberský hrázský mlynář. Od roku 1746 byl Spratek nejen mlynářem
v Litovicích, ale zároveň jednoláníkem (sedlákem s jedním lánem
polí) v Dolanech u Kladna. Zemřel 9. listopadu 1748 v Litovicích. Po smrti Václava Spratka ve mlýně hospodařila vdova Anna. Až 30.
prosince 1757 ho předala synovi Josefu
Spratkovi, „poněvadž […] již dálej
pro sešlost věku svého takový mlejn v stavu držeti nebyla“. Mlýn byl
oceněn na 342 kop 51 grošů 3 denáry. První budovu tvořily sednice, síň,
komora a mlýnice s jedním složením, maštal a sklep, ve druhé budově se
nacházely dva chlívky a stodola byla zděná. Zapsán byl i obvyklý výměnek: „Vejminek. Sobě odstupující hospodyně
jakožto máteř až do její smrti k užívání na setém obilí 2 strychy pšenice, 5
strychů žita, 2 strychy ječmena a 1den věrtel hrachu novej
hospodář jí vydati bude, při tom jednu krávu při jeho píci chovati, též jednu
prasnici, jednu husu a 2 slepice sobě chovati.“ Vdova myslela také na
ostatní děti a stanovila, aby jim Josef pomohl vyučit se řemeslu. Josefu Spratkovi a jeho druhé ženě Kateřině rozené Čejkové se ve
mlýně narodil syn Václav Jakub. V roce 1759 se však Spratkovi rozhodli
odejít do Chrášťan, kde převzali hospodu, a chrášťanskému šenkýři Bartoloměji Pokornému naproti tomu
prodali litovický mlýn. Kupní cena byla shodná jako při předchozím převodu,
342 kop 51 grošů 3 denáry. Z ní připadlo 171 kop 25 grošů
5 denárů (neboli 200 zlatých) na dluh do vrchnostenského důchodu
a nějaké další peníze patřící hořelickému obročí za půjčené obilí. Vdově
a sourozencům Josefa Spratka mělo připadnout 155 kop 7 grošů 3 ¾
denáru, ale Pokorný se s nimi vyrovnal; tím tato položka odpadla. Ani
Pokorný nezůstal litovickým mlynářem dlouho. V roce 1764 si koupil
litovický domek čp. 32 a stal se handlířem, tedy obchodníkem, nejspíše
s obilím. Předtím mlýn prodal. Dne 30. června 1762 koupil litovický mlýn za 688 kop (s
bonifikací za 702 kop 25 grošů 1 denár) Jan Knechtl. Po odečtení starších závazků, které zaplatil,
dokázal Knechtl vyplatit odstupujícímu hospodáři Pokornému „hotové peníze“ 396 kop 10 grošů.
Mlýn tak byl zcela bez dluhů. Když Jan Knechtl v roce 1777 zemřel, jeho děti byly ještě
malé. Vdova Veronika se 27. ledna 1778 znovu provdala za Jakuba Nejedlého, syna koláře
z Nenačovic, jemuž byl mlýn 20. listopadu 1778 připsán na 20 let, do
dospělosti Knechtlova syna Josefa. Jakub Nejedlý měl s Veronikou syna
Jakuba, který zemřel v necelých šesti letech, a v roce 1784
ovdověl. Poté se znovu oženil s Barborou Panekovou ze Spáleného Poříčí.
Z tohoto dalšího manželství vzešly další čtyři děti. V lednu 1798 se přihlásil o své dědictví plnoletý Josef Knechtl. Mlýn byl oceněn na 626
zlatých 55 krejcarů. Tato cena převýšila o 72 zlatých hodnotu
závazků, takže tuto částku měl Josef Knechtl vyplatit svému otčímovi. Do roku
1810 Josef vyplatil všechny sourozence. Knechtl se oženil ještě před převzetím mlýna, 8. února 1795,
s Annou Koutnou, dcerou sedláka ze Sobína. Nejmladší syn Josef přežil
matku jen o čtyři dny. Životní osudy dalších dětí, z nichž některé se
narodily ještě v sobínském statku čp. 1, se nepodařilo dohledat.
Vdovec Josef se znovu oženil s Veronikou Linhartovou z Velkých
Číčovic a z jejich tří dětí se dožil vyššího věku jen František, který
zemřel jako osmnáctiletý. Poslední dítě se narodilo roku 1807. V roce 1816 byl litovickým mlynářem Jan Vojáček, mistr z Velvar. Jeho manželkou byla Barbora
rozená Knechtlová, její vazby na přechozí mlynáře se však nepodařilo doložit.
Dne 12. listopadu 1818 mlýn koupili František a Johana Čechovi. Prodej je zapsán takto: „Dnes nížepsaného dne a roku
prodávají a mocí přítomného kontraktu prodali jsou Jan a Barbora
Vojáčkovi, až na potvrzení Vysoce Slavné Velko-vévodské Doministrace, ten dle
knihy gruntovní jim přináležející a ve vsi Litovicích pod. č. 37 ležící
emphyterský mlýn, spolu k nim patřícími dominikálními i rustikálními
grunty s všemi břemeny a povinnostmi, Františku a Johaně Čechovým
k jejich společné neobmezené vlastnosti, k dědičnému jmění
a k užívání za cenu oboustranně dobrovolně smluvenou tento
emphyterský mlejn spolu k němu patřícími dominikálními grunty
13 000 zlatých a ty při něm povynacházejícími rustikálními grunty
6 000 zlatých, v jednom za 19 000 zlatých. Každý držitel
povinen do důchodu panství Tachlovického každoročně při sv. Jiří jménem činže
z mlejna na věčné časy padesát zlatých platiti a šest dní ruční práce
v čas žitných a pšeničných žní bez platu a stravy s osobou
k práci dostatečnou řádně vybejvati; pak při lovení jednoho každého
kaprového rybníka rozvážeti ryby povinen je tak, jak při prvopočátečním
prodeji mlejna stanoveno jest.“ Snad v roce 1821 získal mlýn František Šturc a 5.
listopadu 1823 se oženil s Barborou, dcerou sedláka Jana Chalupy
z čp. 4, která v té době sloužila ve mlýně. Nejstarší syn František
se narodil ještě jako nemanželský. V roce 1831 Šturcovi koupili domek
čp. 32 a z mlýna odešli. Již před rokem 1833 koupil mlýn Václav Herda, syn bednářského mistra a pražského měšťana
Františka Herdy, který měl za ženu Annu, dceru ševcovského mistra Matěje
Vilíma z Mnichovic u Benešova. Herdovým se zde narodilo pět dětí,
z nichž zůstaly v Litovicích v dospělosti dcera Anna, provdaná
za průvodčího na železnici Adolfa Kramera (žila u bratra Antonína), a Antonín Herda, který před rokem 1871 koupil
litovický statek čp. 13. V roce 1865, kdy byl mlýn nejspíš ještě v Herdově
majetku, zde byl mlynářem Martin Tauš, syn krejčího z Třebišova. V roce 1870 patřil mlýn Štěpánu
Krumpolcovi z Českolipska. Jeho dcera Josefa se 21. června 1870
provdala za Jana Koubu, mlynářského z litovického mlýna. Před rokem 1875 se mlýn stal majetkem c. k. velkostatku, který z něj udělal obydlí hajného. Jedním
z prvních hajných, kteří zde bydleli, byl v roce 1876 Ignác Müller.
Po roce 1918 byl dům zestátněn. V roce 1920 zde bydlel hajný Josef
Krejčík, v roce 1938 strojník Adolf Jíra. Ještě v roce 1951 objekt
patřil státním statkům. Kolem roku 1970 se změnily hranice mezi katastrálními územími
Hostivice a Litovice. Bývalý mlýn zůstal v litovickém katastru, ale
dostal nové číslo popisné 343 z hostivické číselné řady. V 80. a 90. letech 20. století sloužil bývalý mlýn
k rekreaci. Jeho majitelé v roce 1998 budovy bývalého mlýna zcela
zbořili a na jejich místě postavili novostavbu v podobné dispozici. Nová
obytná budova byla postavena i na místě původní stodoly. |
Úvod -> Podniky
a živnosti -> Mlýny -> Litovický mlýn