HOSTIVICKÉ PODNIKY A ŽIVNOSTI

Úvod -> Podniky a živnosti -> Mlýny -> Litovický mlýn

Vodní mlýn v Litovicích

Litovice čp. 37 = nyní Hostivice, Na Hrázi čp. 343
Před 1404 – před 1875

Bývalý mlýn v roce 1953.

Mlynáři

Matěj Benslav († 1692)

Vít Zvoníček (1694)

Jan Zvoníček (asi 1709–1732)

Václav Spratek (1731–1757)

Josef Spratek (1757–1759)

Bartoloměj Pokorný (1759–1762)

Jan Knechtl (1762–1777)

Jakub Nejedlý (1778–1798)

Josef Knechtl (1798–1817)

Jan Vojáček (1817–1818)

František Čech (1818–1821)

František Šturc (1821–1831)

Václav Herda (1833–1865)

Martin Tauš (1865)

Štěpán Krumpolc (1870)

Mlýn zrušen před rokem 1875, pak využíván jako obydlí hajného.

Historie mlýna

Nejstarší zpráva o litovickém mlýnu pochází již z července 1404. Tehdy majitel Litovic Zachař ze Svinař prodal tvrz a dvůr Litovice se sedláky, mlýnem a vinicí boleslavskému proboštovi Františkovi. I když z tohoto prodeje nakonec sešlo, potvrdil ho i král Václav IV.

Různé zprávy o mlýnu nacházíme i v pozdějších zprávách. V roce 1591 sepsal na žádost poručníků nezletilého majitele Litovic Jana Jeronýma Prunara úředník desek zemských Petr Fetr popis Litovic, v němž se věnuje i Litovickému rybníku a mlýnu: „Dále jsem veden na taras nad velký rybník, tu jsem spatřil, že v hrázi proti velkému čepu hráz pod kamením velmi vyšeptaná jest, takže v tom místě o mnoho tenčí jest než jinde, a potřebuje oprávky brzky. Naposledy jsem veden do mlejna, tu jsem spatřil zeď pod vantroky v lednici, že na skrze zlá jest tak, že se nová musí dáti udělati.“

V urbáři z roku 1662 je zápis: „Mlýn byl panský pod Litovským rybníkem o dvou kolech moučných, jest pustý, toliko zdi zůstaly, jiné všecko spuštěno jest. Rolí ani luk k němu žádných není, však kdyby se zase vyzdvihl, byl by vrchnosti k užitku.“

Protože byl mlýn panský, dozvídáme se jména mlynářů jen ze záznamů v matrikách. V dubnu 1680 zemřela na mor jakási Anna, šestiletá dcera litovického mlynáře. Mlýn tedy byl obnoven nejpozději v 70. letech 17. století. Dne 2. června 1692 zemřel litovický mlynář Matěj Benslav a vdova Dorota se 5. října 1694 provdala za nového mlynáře Víta Zvoníčka, syna hostivického (hradišťského) mlynáře Jana Zvoníčka. V matrice narozených nebyly nalezeny žádné jejich děti. Při Bredově pozemkové reformě v roce 1707 byla ke mlýnu přidána nějaká pole, do té doby užíval mlynář jen 13 strychů panských polí „pod třetí mandel“, což znamená, že z úrody mu připadla třetina a zbytek odevzdal vrchnosti.

Mezi roky 1707 a 1709 se stal mlynářem Jan Zvoníček s manželkou Annou rozenou Buzkovou z Chýnice. Patřil nejspíše do rodiny hostivických a litovických mlynářů Zvoníčků, ale zatím ho nelze přiřadit. Synem Víta by mohl být jen z případného prvního manželství, o němž však nic nevíme. Nejspíš není ani synem hostivického mlynáře Václava Zvoníčka (Vítova o šest let staršího bratra), přestože v hostivickém mlýně se mu narodilo v letech 1698 až 1707 pět dětí. Václavovi se totiž syn Jan narodil prokazatelně v listopadu 1691 a pravděpodobnost dvou synů stejného jména je malá.

Úmrtí mlynáře Jana Zvoníčka není zaznamenáno v matrice zemřelých. Jeho syn Jan byl v květnu 1732 zapsán v matrice zemřelých zapsán při úmrtí malého syna Jakuba jako litovický mlynář. Jde však asi o nepřesnost, protože nejpozději od roku 1733 byl mlynářem v Tachlovicích a v Litovicích již od roku 1730 hospodařil jiný mlynář. Vdova Anna Zvoníčková žila u syna Jana v tachlovickém mlýně a od roku 1740 u syna Jiřího, hořelického truhláře, kde také v roce 1742 zemřela.

Anna Marie Františka velkovévodkyně toskánská, která koupila tachlovické panství včetně Litovic v roce 1732, rozhodla, že litovický mlynář může mlýn koupit jako kterýkoliv sedlák svůj statek. Prvním takovým mlynářem byl Václav Spratek, který přišel z Chrášťan a 13. února 1729 se oženil s Annou Koutnou ze Sobína, vdovou po Jakubu Dufkovi, nevlastním synovi již zmíněného hořelického truhláře Jiřího Zvoníčka. Prvním dítětem, které se jim narodilo již v litovickém mlýně, byla v roce 1730 dcera Marie Magdalena. V říjnu 1734 koupil Spratek od litovického sedláka Matěje Járy z čp. 11 za 150 kop lán polí. Částku splácel po 10 nebo 20 kopách ročně, 24. června 1738 však odprodal za 75 kop 30 strychů, tedy polovinu lánu, Václavu Sobotkovi z litovického čp. 12. Půl lánu, který si ponechal, doplatil Járovi v roce 1746.

Kdo hospodařil na litovickém mlýně v letech 1742 až 1746, není zcela zřejmé. Mlýn patřil Spratkovi, ale ten byl zapsán v soupisech poddaných v roce 1742 jako hořelický mlynář a v letech 1743 až 1746 jako doberský hrázský mlynář. Od roku 1746 byl Spratek nejen mlynářem v Litovicích, ale zároveň jednoláníkem (sedlákem s jedním lánem polí) v Dolanech u Kladna. Zemřel 9. listopadu 1748 v Litovicích.

Po smrti Václava Spratka ve mlýně hospodařila vdova Anna. Až 30. prosince 1757 ho předala synovi Josefu Spratkovi, „poněvadž […] již dálej pro sešlost věku svého takový mlejn v stavu držeti nebyla“. Mlýn byl oceněn na 342 kop 51 grošů 3 denáry. První budovu tvořily sednice, síň, komora a mlýnice s jedním složením, maštal a sklep, ve druhé budově se nacházely dva chlívky a stodola byla zděná. Zapsán byl i obvyklý výměnek: „Vejminek. Sobě odstupující hospodyně jakožto máteř až do její smrti k užívání na setém obilí 2 strychy pšenice, 5 strychů žita, 2 strychy ječmena a 1^den věrtel hrachu novej hospodář jí vydati bude, při tom jednu krávu při jeho píci chovati, též jednu prasnici, jednu husu a 2 slepice sobě chovati.“ Vdova myslela také na ostatní děti a stanovila, aby jim Josef pomohl vyučit se řemeslu.

Josefu Spratkovi a jeho druhé ženě Kateřině rozené Čejkové se ve mlýně narodil syn Václav Jakub. V roce 1759 se však Spratkovi rozhodli odejít do Chrášťan, kde převzali hospodu, a chrášťanskému šenkýři Bartoloměji Pokornému naproti tomu prodali litovický mlýn. Kupní cena byla shodná jako při předchozím převodu, 342 kop 51 grošů 3 denáry. Z ní připadlo 171 kop 25 grošů 5 denárů (neboli 200 zlatých) na dluh do vrchnostenského důchodu a nějaké další peníze patřící hořelickému obročí za půjčené obilí. Vdově a sourozencům Josefa Spratka mělo připadnout 155 kop 7 grošů 3 ¾ denáru, ale Pokorný se s nimi vyrovnal; tím tato položka odpadla. Ani Pokorný nezůstal litovickým mlynářem dlouho. V roce 1764 si koupil litovický domek čp. 32 a stal se handlířem, tedy obchodníkem, nejspíše s obilím. Předtím mlýn prodal.

Dne 30. června 1762 koupil litovický mlýn za 688 kop (s bonifikací za 702 kop 25 grošů 1 denár) Jan Knechtl. Po odečtení starších závazků, které zaplatil, dokázal Knechtl vyplatit odstupujícímu hospodáři Pokornému „hotové peníze“ 396 kop 10 grošů. Mlýn tak byl zcela bez dluhů.

Když Jan Knechtl v roce 1777 zemřel, jeho děti byly ještě malé. Vdova Veronika se 27. ledna 1778 znovu provdala za Jakuba Nejedlého, syna koláře z Nenačovic, jemuž byl mlýn 20. listopadu 1778 připsán na 20 let, do dospělosti Knechtlova syna Josefa. Jakub Nejedlý měl s Veronikou syna Jakuba, který zemřel v necelých šesti letech, a v roce 1784 ovdověl. Poté se znovu oženil s Barborou Panekovou ze Spáleného Poříčí. Z tohoto dalšího manželství vzešly další čtyři děti.

V lednu 1798 se přihlásil o své dědictví plnoletý Josef Knechtl. Mlýn byl oceněn na 626 zlatých 55 krejcarů. Tato cena převýšila o 72 zlatých hodnotu závazků, takže tuto částku měl Josef Knechtl vyplatit svému otčímovi. Do roku 1810 Josef vyplatil všechny sourozence.

Knechtl se oženil ještě před převzetím mlýna, 8. února 1795, s Annou Koutnou, dcerou sedláka ze Sobína. Nejmladší syn Josef přežil matku jen o čtyři dny. Životní osudy dalších dětí, z nichž některé se narodily ještě v sobínském statku čp. 1, se nepodařilo dohledat. Vdovec Josef se znovu oženil s Veronikou Linhartovou z Velkých Číčovic a z jejich tří dětí se dožil vyššího věku jen František, který zemřel jako osmnáctiletý. Poslední dítě se narodilo roku 1807.

V roce 1816 byl litovickým mlynářem Jan Vojáček, mistr z Velvar. Jeho manželkou byla Barbora rozená Knechtlová, její vazby na přechozí mlynáře se však nepodařilo doložit.

Dne 12. listopadu 1818 mlýn koupili František a Johana Čechovi. Prodej je zapsán takto: „Dnes nížepsaného dne a roku prodávají a mocí přítomného kontraktu prodali jsou Jan a Barbora Vojáčkovi, až na potvrzení Vysoce Slavné Velko-vévodské Doministrace, ten dle knihy gruntovní jim přináležející a ve vsi Litovicích pod. č. 37 ležící emphyterský mlýn, spolu k nim patřícími dominikálními i rustikálními grunty s všemi břemeny a povinnostmi, Františku a Johaně Čechovým k jejich společné neobmezené vlastnosti, k dědičnému jmění a k užívání za cenu oboustranně dobrovolně smluvenou tento emphyterský mlejn spolu k němu patřícími dominikálními grunty 13 000 zlatých a ty při něm povynacházejícími rustikálními grunty 6 000 zlatých, v jednom za 19 000 zlatých. Každý držitel povinen do důchodu panství Tachlovického každoročně při sv. Jiří jménem činže z mlejna na věčné časy padesát zlatých platiti a šest dní ruční práce v čas žitných a pšeničných žní bez platu a stravy s osobou k práci dostatečnou řádně vybejvati; pak při lovení jednoho každého kaprového rybníka rozvážeti ryby povinen je tak, jak při prvopočátečním prodeji mlejna stanoveno jest.“

Snad v roce 1821 získal mlýn František Šturc a 5. listopadu 1823 se oženil s Barborou, dcerou sedláka Jana Chalupy z čp. 4, která v té době sloužila ve mlýně. Nejstarší syn František se narodil ještě jako nemanželský. V roce 1831 Šturcovi koupili domek čp. 32 a z mlýna odešli.

Již před rokem 1833 koupil mlýn Václav Herda, syn bednářského mistra a pražského měšťana Františka Herdy, který měl za ženu Annu, dceru ševcovského mistra Matěje Vilíma z Mnichovic u Benešova. Herdovým se zde narodilo pět dětí, z nichž zůstaly v Litovicích v dospělosti dcera Anna, provdaná za průvodčího na železnici Adolfa Kramera (žila u bratra Antonína), a Antonín Herda, který před rokem 1871 koupil litovický statek čp. 13.

V roce 1865, kdy byl mlýn nejspíš ještě v Herdově majetku, zde byl mlynářem Martin Tauš, syn krejčího z Třebišova.

V roce 1870 patřil mlýn Štěpánu Krumpolcovi z Českolipska. Jeho dcera Josefa se 21. června 1870 provdala za Jana Koubu, mlynářského z litovického mlýna.

Před rokem 1875 se mlýn stal majetkem c. k. velkostatku, který z něj udělal obydlí hajného. Jedním z prvních hajných, kteří zde bydleli, byl v roce 1876 Ignác Müller. Po roce 1918 byl dům zestátněn. V roce 1920 zde bydlel hajný Josef Krejčík, v roce 1938 strojník Adolf Jíra. Ještě v roce 1951 objekt patřil státním statkům.

Kolem roku 1970 se změnily hranice mezi katastrálními územími Hostivice a Litovice. Bývalý mlýn zůstal v litovickém katastru, ale dostal nové číslo popisné 343 z hostivické číselné řady.

V 80. a 90. letech 20. století sloužil bývalý mlýn k rekreaci. Jeho majitelé v roce 1998 budovy bývalého mlýna zcela zbořili a na jejich místě postavili novostavbu v podobné dispozici. Nová obytná budova byla postavena i na místě původní stodoly.

Úvod -> Podniky a živnosti -> Mlýny -> Litovický mlýn