DIVADLO V HOSTIVICI A V LITOVICÍCH
Úvod -> Divadlo
-> V letech 1945 až 1954 -> 1947: Sedlák svým pánem
|
Sedlák
svým pánem Hra
o třech jednáních Lope de Vega Překlad
Jindřich Hořejší Základní
údaje Litovice,
Dělnický dům 20.
dubna 1947 Pořadatel Dramatická jednota J. K. Tyl Hostivice–Litovice Režie
Václav Horešovský Scéna
Jiří Pergl Role a herci Král
– Jan Šimůnek Infantka
– Nedbalová Hrabě
Oton, králův maršálek – Jiří Kocourek Hrabě
Finardo, dvořan – Koželuh Juan,
sedlák – Václav Vančura Feliciano,
jeho syn – Jiří Novák Lisarda,
jeho dcera – Zikulová Belisa,
jeho schovanka – Šustrová Fileto,
přední čeledín – Václav Holopírek Bruno,
přední čeledín – Václav Hurt Salvano,
přední čeledín – Zdeněk Novák Pozvánka
Další
údaje Ze vzpomínek Václava Vančury Když
se moje povinnosti na vysoké škole se blížily ke svému konci, začal jsem se
ohlížet zase po divadle. A byla to hra
„Sedlák svým pánem“ od Lope de Vegy. Režíroval ji
pan Václav Horešovský, v Hostivici vysoce ceněný herec a režisér, a ten
mi svěřil titulní roli. Už v prvním
jednání byl monolog, kterým se sedlák vychloubá, co všechno má, jak velkou
úrodu mu dávají pole, zahrady i vinice „a dobytka až pánbůh brání“, to říká
doslova. A tím se chce přirovnávat ke králi, že mezi nimi není vlastně
rozdílu. I on, sedlák, má všechno, co potřebuje. Vyjadřuje to slovy: „Král je
pán, já jsem pán, každý jí svůj marcipán“. A to se ve hře několikrát opakuje. I při tomto
monologu jsem zakázal nápovědě paní Šustrové, aby mi napovídala, abych
neztrácel možnost každý verš monologu co nejpečlivěji přednést a vychutnávat
efekty každé i malé pauzy a tím si udržovat pevný kontakt s publikem. Od této hry
uplynulo už 46 let a dodnes si pamatuju některé verše. Tak na samém začátku
bylo: Sedlák: Dobrýtro
vám přeju páni, není to jak
z udělání? Tumáš, pán si stojí u
vrat, toť se ví, aby moh skuhrat, že už chasa není
v práci. Čeledín:
Nejsme vám tu pro
legraci Sedlák reaguje na projev krále, který
se domnívá, že mu sedlák závidí: Všechno slyším, všechno
vidím, ale nic vám nezávidím. Kdybych chtěl i, cožpak
mohu nezávidím ani Bohu, a je mocnější než vy, větší boháč nežli vy. Ještě uvedu krátký
dialog mezi králem a sedlákem: Sedlák: Který čert sem chlapa
nese? Král: Zabloudil jsem u vás
v lese (tluče na bránu) Sedlák: Vy tam, chovejte se
slušně! Král: A vy zase velkodušně! Mám před sebou
plakát té hry, z něhož je patrné, že byla hrána pod hlavičkou
J. K. Tyla, a to 20. dubna 1947. Režii měl V. Horešovský a scénu
vytvořil Jiří Pergl. A byl to kamarád
Pergl, který v roce 1992, kdy jsem byl v Praze a uskutečnilo se
také moje setkání s hostivickými divadelníky, předal mi pěkně
vypracovanou upomínku z doby, kdy jsme v Hostivici dělali společně
divadlo. Tím „sedlákem“ jsem
ukázal Hostivici, že se mnou mohou počítat i pro hlavní role. Zatím ale
nevěděli, že i pro nejrůznější role. Ohlas
v tisku Časopis Vzlet 2/1947 DIVADLO. Divadelní činnost v našich obcích se probouzí. Vítejme ji a
usnadněme jí setkání s dobou a náročnějším okolím. Povzbuďme ji kritikou
k nové práci, které by se vyvarovala chyb předešlé a jež by pokorně
sloužila kultuře a občanům. Pomáhejme jí, aby jim dala nové poznatky a
alespoň trochu z krásy umění. […] Druhou divadelní událostí bylo nastudování hry španělského autora
Lope de Vegy „Sedlák svým pánem“ členy Tyla.
Doufám, že zkušení divadelníci neodmítnou kritiku a pochopí její úmysl:
otevřeně poukázat na chyby, které divadlu škodí a které se dají napravit. Nevím, proč byla vybrána tato hra. Co nám chtěli jejím
nastudováním členové Tyla říci? Snad to měl být slib, že se příště vyhnou
operetkám a bezcenným komediím? Hlavním kladem hry je její dramatičnost, lehkost, svěží vtip.
Představení musí dýchat optimismem, sedlákovou neústupností a přímostí,
královou dobromyslností a tak trochu závistí. Ostatní jen přihrávají – obě
dívky, jejich milenci, králova sestra a trojice pohodlných čeledínů. Vtipně
propletené narážky mají na sebe strnout pozornost diváků. A zatím – co nám z divadla zůstalo? Líbivost, lehkost a
hravost se setřely těžkopádným odříkáváním veršů. Nejpravdivěji a
nejpřirozeněji – hlasově i pohybově – vyzněl sedlákův syn (J. Novák) a král
(J. Šimůnek). Ti jediní se nedali svést verši, vázali slova podle smyslu a
rozlišovali duševní nálady hlasovými odstíny. Skupinka tří čeledínů si vedla
dost obratně, často však nechala v malé pohotovosti a hlasové
jednotvárnosti uniknout vtipnému slovu a narážce. Postava sedláka Juana si
zasloužila více propracování – prostá španělská modlitba v jeho ústech
se podobala jen veršované říkance a stávala se směšnou. Jeho slovní potyčky
s králem, v nichž hra vrcholí, byly trochu přesvědčivější –
zablesklo se v nich dobře pronesené slovo, věta, pohotový pohyb – jen
jich mělo být více. Maršálek Oton (milenec sedlákovy dcery) měl nezvučný,
lhostejný hlas, který na jevišti zanikl. Hra ostatních nebyla hrou, byla jen
odříkáváním pečlivě naučených veršů, bez smyslu, bez vnitřního prožití. A
dívčí představitelky – kde nechaly svěžest, obratnost, milostnost, lehkost a
příjemný hlasový tón? Zapomněly do svého hlasu a pohybů vložit radost,
smutek, svou lásku a bázeň o milence. Přes všechnu snahu mluvily bezbarvě,
unaveně a lhostejně. Králova sestra při svém nástupu na jeviště ztratila
důstojnost, moudrost a klid rádkyně. Její jasný hlas se stával jednotvárností
a úzkostlivě zřetelným vyslovováním až nepříjemným. Výprava využila všech možností nepraktického jeviště; jen 20
minutová přestávka před posledním jednáním porušila hru, jinak dosti ucelenou
a plynulou, a unavila diváky. Hudební podbarvení snad bylo dobře myšleno, ale
jeho význam nebyl všude dost jasný a někde scénu i rušil (začátek
představení, králova večeře u Juana). A ještě dvě malé poznámky: - přesně hrát znamená u nás začít o 30
min. později! - to už tenkrát nosili dvořané ve
Španělsku bílé tenisky? –u– Prameny |
Úvod -> Divadlo
-> V letech 1945 až 1954 -> 1947: Sedlák svým pánem