DIVADLO V HOSTIVICI A V LITOVICÍCH
Úvod -> Divadlo
-> V letech 1945 až 1954 -> 1947: Sedlák svým pánem
|
Sedlák svým pánem Hra o třech jednáních Lope de Vega Překlad Jindřich Hořejší Základní údaje Litovice, Dělnický dům 20. dubna 1947 Pořadatel Dramatická jednota J. K. Tyl Hostivice-Litovice Režie Václav Horešovský Scéna Jiří Pergl Role
a herci Král – Jan Šimůnek Infantka – Nedbalová Hrabě Oton, králův maršálek – Jiří Kocourek Hrabě Finardo,
dvořan – Koželuh Juan, sedlák – Václav Vančura Feliciano, jeho syn – Jiří Novák Lisarda, jeho dcera – Zikulová Belisa, jeho schovanka – Šustrová Fileto, přední čeledín – Václav Holopírek Bruno, přední čeledín – Václav Hurt Salvano, přední čeledín – Zdeněk Novák Pozvánka
Další údaje Ze vzpomínek Václava Vančury Když se moje povinnosti na vysoké škole se blížily ke
svému konci, začal jsem se ohlížet zase po divadle. A byla to hra „Sedlák svým pánem“ od Lope de Vegy. Režíroval ji pan
Václav Horešovský, v Hostivici vysoce ceněný herec a režisér, a ten mi
svěřil titulní roli. Už v prvním jednání byl monolog, kterým se sedlák
vychloubá, co všechno má, jak velkou úrodu mu dávají pole, zahrady i vinice
„a dobytka až pánbůh brání“, to říká doslova. A tím se chce přirovnávat ke
králi, že mezi nimi není vlastně rozdílu. I on, sedlák, má všechno, co
potřebuje. Vyjadřuje to slovy: „Král je pán, já jsem pán, každý jí svůj
marcipán“. A to se ve hře několikrát opakuje. I při tomto monologu jsem zakázal nápovědě paní
Šustrové, aby mi napovídala, abych neztrácel možnost každý verš monologu co
nejpečlivěji přednést a vychutnávat efekty každé i malé pauzy a tím si
udržovat pevný kontakt s publikem. Od této hry uplynulo už 46 let a dodnes si pamatuju
některé verše. Tak na samém začátku bylo: Sedlák: Dobrýtro vám přeju páni, není
to jak z udělání? Tumáš,
pán si stojí u vrat, toť
se ví, aby moh skuhrat, že
už chasa není v práci. Čeledín: Nejsme vám tu pro legraci Sedlák
reaguje na projev krále, který se domnívá, že mu sedlák závidí: Všechno
slyším, všechno vidím, ale
nic vám nezávidím. Kdybych
chtěl i, cožpak mohu nezávidím
ani Bohu, a
je mocnější než vy, větší
boháč nežli vy. Ještě uvedu krátký dialog mezi králem a sedlákem: Sedlák: Který
čert sem chlapa nese? Král: Zabloudil
jsem u vás v lese (tluče na bránu) Sedlák: Vy
tam, chovejte se slušně! Král: A
vy zase velkodušně! Mám před sebou plakát té hry, z něhož je patrné,
že byla hrána pod hlavičkou J. K. Tyla, a to 20. dubna 1947. Režii
měl V. Horešovský a scénu vytvořil Jiří Pergl. A byl to kamarád Pergl, který v roce 1992, kdy
jsem byl v Praze a uskutečnilo se také moje setkání s hostivickými
divadelníky, předal mi pěkně vypracovanou upomínku z doby, kdy jsme
v Hostivici dělali společně divadlo. Tím „sedlákem“ jsem ukázal Hostivici, že se mnou mohou
počítat i pro hlavní role. Zatím ale nevěděli, že i pro nejrůznější role. Ohlas v tisku Časopis Vzlet 2/1947 DIVADLO. Divadelní činnost v našich
obcích se probouzí. Vítejme ji a usnadněme jí setkání s dobou a
náročnějším okolím. Povzbuďme ji kritikou k nové práci, které by se
vyvarovala chyb předešlé a jež by pokorně sloužila kultuře a občanům.
Pomáhejme jí, aby jim dala nové poznatky a alespoň trochu z krásy umění. […] Druhou divadelní
událostí bylo nastudování hry španělského autora Lope de Vegy „Sedlák svým pánem“
členy Tyla. Doufám, že zkušení divadelníci neodmítnou kritiku a pochopí její
úmysl: otevřeně poukázat na chyby, které divadlu škodí a které se dají
napravit. Nevím, proč byla
vybrána tato hra. Co nám chtěli jejím nastudováním členové Tyla říci? Snad to
měl být slib, že se příště vyhnou operetkám a bezcenným komediím? Hlavním kladem hry je
její dramatičnost, lehkost, svěží vtip. Představení musí dýchat optimismem,
sedlákovou neústupností a přímostí, královou dobromyslností a tak trochu
závistí. Ostatní jen přihrávají – obě dívky, jejich milenci, králova sestra a
trojice pohodlných čeledínů. Vtipně propletené narážky mají na sebe strnout
pozornost diváků. A zatím – co nám
z divadla zůstalo? Líbivost, lehkost a hravost se setřely těžkopádným
odříkáváním veršů. Nejpravdivěji a nejpřirozeněji – hlasově i pohybově –
vyzněl sedlákův syn (J. Novák) a král (J. Šimůnek). Ti jediní se nedali svést
verši, vázali slova podle smyslu a rozlišovali duševní nálady hlasovými
odstíny. Skupinka tří čeledínů si vedla dost obratně, často však nechala
v malé pohotovosti a hlasové jednotvárnosti uniknout vtipnému slovu a
narážce. Postava sedláka Juana si zasloužila více propracování – prostá
španělská modlitba v jeho ústech se podobala jen veršované říkance a
stávala se směšnou. Jeho slovní potyčky s králem, v nichž hra
vrcholí, byly trochu přesvědčivější – zablesklo se v nich dobře
pronesené slovo, věta, pohotový pohyb – jen jich mělo být více. Maršálek Oton
(milenec sedlákovy dcery) měl nezvučný, lhostejný hlas, který na jevišti
zanikl. Hra ostatních nebyla hrou, byla jen odříkáváním pečlivě naučených
veršů, bez smyslu, bez vnitřního prožití. A dívčí představitelky – kde
nechaly svěžest, obratnost, milostnost, lehkost a příjemný hlasový tón?
Zapomněly do svého hlasu a pohybů vložit radost, smutek, svou lásku a bázeň o
milence. Přes všechnu snahu mluvily bezbarvě, unaveně a lhostejně. Králova
sestra při svém nástupu na jeviště ztratila důstojnost, moudrost a klid
rádkyně. Její jasný hlas se stával jednotvárností a úzkostlivě zřetelným
vyslovováním až nepříjemným. Výprava využila všech
možností nepraktického jeviště; jen 20 minutová přestávka před posledním
jednáním porušila hru, jinak dosti ucelenou a plynulou, a unavila diváky.
Hudební podbarvení snad bylo dobře myšleno, ale jeho význam nebyl všude dost
jasný a někde scénu i rušil (začátek představení, králova večeře u Juana). A ještě dvě malé
poznámky: -
přesně hrát znamená u nás začít o 30 min. později! -
to už tenkrát nosili dvořané ve Španělsku bílé tenisky? –u– Prameny |
Úvod -> Divadlo
-> V letech 1945 až 1954 -> 1947: Sedlák svým pánem