DIVADLO V HOSTIVICI A V LITOVICÍCH
Úvod -> Divadlo
-> Vzpomínka J. Kocourka
DIVADELNÍ VZPOMÍNÁNÍ Vzpomínal
Jiří Kocourek Mám-li vzpomínat na svoje působení
v ochotnickém divadle v Hostivici, musím uvést v první řadě
účast v několika pohádkách pro děti, které jsme hráli jako „Malí
ochotníci“ v Jenečku. V hostinci u Stříbrných
sídlil ve třicátých létech dobročinný spolek Stolní společnost Kypsovka,
který pořádal každoročně v masopustu maškarní zábavu spojenou
s odpoledním maškarním průvodem obcí, později zase májový průvod a
porážení máje, která stávala před Stádníkovic
statkem. Také byly pořádány jiné zábavy a jejich výtěžek byl věnován na
vánoční nadílku a pohoštění pro všechny děti z Jenečka, ne jenom pro
děti členů spolku. Pod patronátem této společnosti působili také „Malí
ochotníci“ a svou skromnou hřivnou přispívali nejen k pobavení malých
diváků, ale také k vánoční nadílce pro ně. Pohádky, které jsme hráli,
režíroval a obvykle hlavní roli Kašpárka hrál Karel Nedbal. Dále musím vzpomenout
na pohádky, v kterých jsem ovšem nevystupoval, ale které jsem pilně
navštěvoval, pokud se mi podařilo sehnat 1 Kč na vstupné. Tato divadelní
představení pro děti pořádala „Dramatická jednota J. K.
Tyl“ v Hostivici v sále restaurace „U Hamouzů“, dnešní restaurace „Sport“. Na divadelní
představení hraná v této době pro dospělé se nepamatuji, neboť jakožto
dítko školou povinné jsem je nemohl navštěvovat. Jenom vím z doslechu,
že tuto ušlechtilou činnost vyvíjelo v Hostivici více spolků. Tělocvičná jednota Sokol, Dramatická jednota J. K. Tyl, Tělocvičná jednota Orel, Jednota proletářské tělovýchovy a snad i Čsl. církev.
Sám jsem začal opět působit na ochotnických prknech v tělocvičné jednotě Sokol v Litovicích se
sídlem v Dělnickém domě. Bylo to již za okupace,
ani se nepamatuji na názvy her, kterými jsme začínali, ale vím jenom, že to
byly operetky a ta druhá v pořadí měla název „U naší kapličky“. Potom následovala
hra se zpěvy „Pražský flamendr“ od J. K. Tyla
v režii J. Šustra. Potom se náš soubor
zaměřil na činohru. První bylo Štechovo „Třetí zvonění“ a potom následoval výpravný Winterův
a Štěpánkův „Nezbedný bakalář“, oboje v režii Jana Šustra. V „Nezbedném bakaláři“ sehrál svou životní roli
v postavě bakaláře Jana Pičky Pepa Doležal a roli paní Anny Jiřina Křivánková. Následovala „Sluneční paseka“,
ke které složil hudbu Miloš Šrámek.
S touto hrou jsme také hostovali v Chýni, a to po delší době, takže
se nám texty trochu vypařily z paměti. Zkoušky jsme měli snad jenom dvě
a spoléhali jsme hodně na nápovědu, což se nám stalo málem osudným. Ríša
Holub si trochu breptnul a místo „tuto paseku nám
pronajal pan hoteliér“ řekl „tuto paseku nám pronajal pan hitleriér“.
Nápověda ve své budce vyprskl smíchy, knížka mu vypadla z ruky a
rozsypala se. Než ji posbíral a zase složil, na jevišti se plácalo páté přes
deváté, ale nakonec všechno dobře dopadlo a obecenstvo nic nepoznalo. Po rozpuštění Sokola v roce 1941 hrál náš soubor pod
různými hlavičkami. Byla to Osvětová komise v Litovicích a potom
Dramatický odbor sboru dobrovolných hasičů
v Litovicích. Následovali Stroupežnického „Naši furianti“,
které jsme sehráli 26. prosince 1942. Dále se hrála Jiráskova „Lucerna“ a po
ní detektivní hra B. Polácha „Vrah jsem já“, kterou jsme sehráli 1. ledna 1944;
hlavní roli kapitána Ivara Andersena sehrál M. Šrámek, v jehož režii jsme o čtyři
měsíce později, 23. dubna sehráli opět Stroupežnického „Naše furianty“.
Touto hrou jsme se zúčastnili soutěže Strouhalova divadelního okrsku Ústřední
matice divadelních ochotníků českých a umístili jsme se ze
37 souborů na 3. místě za Kladenským divadélkem a Rozdělovem.
Krátce na to, 28. května 1944 jsme sehráli hru V. Wernera „Půlnoční slunce“,
k níž složil hudbu M. Šrámek. Všechna naše
představení byla sehrána na jevišti Dělnického domu. Je nutno připomenout,
že v této době zde působila rovněž Dramatická jednota
J. K. Tyl, jejíž soubor sehrál řadu divadelních
představení, jak operet, tak činoher. V sokolovně zase působil soubor hostivického Sokola a rovněž sehrál řadu
velmi dobrých představení, z nichž vzpomínám zejména na Jízdní hlídku,
Pasekáře a na
Souboj talárů. V posledním roce
okupace byla všechna divadelní činnost zakázána a dokonce
i profesionální divadla byla zavřena. Prvním divadelním
představením po osvobození byla Gogolova „Ženitba“, sehraná 5. srpna 1945
dramatickým souborem Národního tělovýchovného výboru Hostivice-Litovice. Po sloučení
dramatického odboru NTV a J. K. Tyla
v jediný spolek s názvem J. K. Tyl Hostivice-Litovice
byl na valné hromadě konané dne 12. srpna 1945 zvolen nový výbor. Účelem
sloučení bylo spojení sil k společnému cíli: přinášet obecenstvu dobré
divadlo. Začínalo se hrou M. A. Šimáčka „Jiný vzduch“ v režii J. Šimůnka. Scénu vytvořili J. Pergl a F. Tupý, hudbu k této hře složili M. Šrámek a Š. Fikar.
Krátce poté, 14. října
1945 bylo sehráno druhou skupinou Šamberkovo „Jedenácté přikázání“
v režii V. Pšeničky a
scéně J. Pergla, v hlavních rolích
s M. Šrámkem a L. Kinkorovou. Do roku 1946 jsme vstupovali
hrou Karla Čapka „Matka“
v režii Václava Horešovského.
Scénu navrhl a postavil Jirka Pergl
a osvětloval Karel Blätterbauer.
Tímto představením jsme se zúčastnili jubilejní soutěže 60 let ÚMDOČ. Ze sedmi spolků, účastníků soutěže kladenského
okrsku, jsme se umístili na 1. místě. Další, krajské soutěže jsme se ale nezúčastnili
ze solidarity s rozdělovskými a kročehlavskými
ochotníky, kteří z dalšího kola odstoupili. Postavu matky vytvořila
vynikajícím způsobem L. Kinkorová,
otce hrál V. Pšenička, Ondřeje M. Kubišta, Jiřího J. Kocourek, Kornela J. Doležal, Petra Soukup, Toniho
J. Kučera a starého pána F. Fiala. V rámci oslav
prvého výročí národní revoluce a dne vítězství byla uvedena 5. května 1946
v Dělnickém domě výpravná hra Konstantina
Simonova „Ruští lidé“, v režii Jana Šimůnka a výpravě Jiřího Pergla. Po téměř roční přestávce byla
sehrána v režii J. Černého a výpravě J. Pergla operetka „Ku Praze je cesta dlouhá“. Zpěvy
nacvičil K. Veselý. Operetka se hrála 22. února 1947 v Dělnickém domě. 20. dubna téhož roku byla sehrána veršovaná hra Lope de Vegy v překladu Jindřicha Hořejšího „Sedlák svým pánem“.
Režii měl Václav Horešovský.
Pamatuji se, že tomuto představení byl přítomen také bratr překladatele, pan
učitel Josef Hořejší, které ve třicátých létech učil na zdejší měšťanské
škole. 15. listopadu 1947 jsme sehráli v režii Jana Šimůnka hru J. Drdy „Jakož i my odpouštíme“,
22. prosince téhož roku byla uvedena hra Františka Síly „Věž trubačů“ a v březnu 1948 hra „Panenky se šťastnýma očima“. Po roční odmlce byla
nastudována a 12. března 1949 uvedena premiéra detektivní hry Miloše Šrámka „Mrtvý hlas“ v režii Jana Šimůnka. Další představení,
v kterém jsem hrál a na které rád vzpomínám, bylo pořádáno dramatickým
odborem tělocvičné jednoty Sokol Hostivice-Litovice.
Byla to Drdova komedie „Hrátky s čertem“ v režii V. Pšeničky a výpravě J. Pergla. První představení se hrálo 1.
října 1949 v sokolovně a druhé
8. října v Dělnickém domě. Soubor Sokola sehrál také Čapkovo drama „R. U. R.“,
Tylovu „Fidlovačku“ a
v roce 1950 v režii V. Pšeničky
hru „Slovanské nebe“.
Další představení, na které se pamatuji, bylo už sehráno pod Osvětovou besedou,
a to Moliérův „Chudák manžel“. Toto představení bylo
sehráno v režii J. Šustra (správně K. Nedbala – pozn. JK)
13. října 1951 v Dělnickém domě. Po dlouhé odmlce byla
obnovena ochotnická činnost v obci místní skupinou ČSM,
v které se pod vedením Vaška Holopírka
a Zdeňka Ráže utvořil dramatický odbor.
V režii V. Holopírka
byla nastudována hra Jana Drdy „Hrátky s čertem“, ve které jsem si
s mládežníky také zahrál. Představení bylo sehráno na podzim roku 1954
v Dělnickém domě. Také jsme ho opakovali
odpoledne pro školu. „Hrátkami s čertem“
jsme se zúčastnili soutěže mládežnických souborů a v okresním kole
jsme zvítězili. Později jsme opakovali představení v rámci krajského
kola v Suchdole. Krajské kolo jsme k naší
nemalé radosti rovněž vyhráli a v květnu 1955 jsme se zúčastnili Národní
přehlídky soutěže lidové umělecké tvořivosti v Chebu. Zde už jsme tak
neobstáli, ale úspěch to stejně byl. K této hře se váže několik
vzpomínek na malé „trapasy“. V prvním obraze Lucius nabízí Martinovi
Kabátovi k snědku něco lepšího než veverku a s odříkáním zaklínací
formule napřáhne ruku do zákulisí, inspicient mu do ní vloží tácek se
smaženým řízkem, Lucius – V. Holopírek
elegantním pohybem chce servírovat, ale pohyb byl příliš rychlý a řízek
přistál na podlahu. Lucius jej duchapřítomně odkopl zpět, pronesl znovu
zaklínací formuli a konečně Martinovi Kabátovi předložil krásně usmažený
řízek. Ten, nic zlého netuše, se do řízku s chutí zakousl, ale
s hrůzou zjistil, že je to rybí filé, které nemohl v té době ani
vidět, natož vzít do úst. Ale co jiného mu zbývalo, alespoň to jedno sousto
sníst musel. Druhá vzpomínka se váže k představení pro děti, kde po
obraze ve mlýně propukl v hledišti pláč a do
šatny přivedli mou dcerku, která plakala, že táta prohrál duši Káči a Dišperandy. Další vzpomínka je na představení
v Suchdole, kde jsme po rozevření opony s hrůzou zjistili, že nápovědní budka je prázdná. V nápovědě se střídala H. Vodolánová – anděl Teofil
s Janou Feňákovou – Dišperandou.
Hana nebyla snad ještě nalíčena a nástup do budky zmeškala. Nakonec
všechno dobře dopadlo, ani jsme se Sarkou Farkou a
Luciem nápovědu nepotřebovali. V padesátém pátém
roce se také obnovila dramatická činnost Osvětové besedy.
Právě v době, kdy se soubor ČSM chystal na
představení „Hrátek s čertem“ do Chebu, začal Mirek Zimák s jinou skupinou připravovat
Svobodova „Posledního muže“. Toto představení bylo nastudováno
v rekordním čase 4 týdnů a bylo sehráno v sokolovně. Dále se režie ujal Karel Fridrich a nastudoval se souborem Osvětové besedy
komedii Oskara Wilda „Jak je důležité mít Filipa“.
Premiéra se hrála 20. května 1956 a později jsme s touto hrou
hostovali také ve Velkých Přílepech a Tuchoměřicích. 8. prosince
téhož roku se hrála národní báchorka J. K. Tyla „Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec“.
Představení bylo uspořádáno v rámci Tylových oslav. Po roční přestávce,
15. prosince 1957, hrála tělocvičná jednota Sokol
v sokolovně hru „Zapadlí vlastenci“ podle románu K.
V. Raise. Účinkovali také četní členové souboru Osvětové besedy.
Představení režíroval V. Pšenička.
Ihned po skončení tohoto představení byla 1. února 1958 uvedena v Dělnickém domě komedie G. B. Shawa „Čokoládový hrdina“.
Scénu vytvořil, tak jako ve všech předcházejících představeních, Jirka Pergl, režii měla Soňa Broulová. Dále byla připravena pohádka
pro děti „O princezně a sedmi bohatýrech“.
Nacvičovala se původně ve dvojím obsazení hlavních rolí s mládeží, která
se přihlásila do souboru. Ke konci však zbyla jen malá skupina a bylo ji
nutno doplnit starými herci. Režírovala Soňa Broulová, hrála se dvě představení pro
školu, 21. a 25. září 1958 v Dělnickém domě.
Další pohádka, „Mluvící prsten“, byla sehrána rovněž v Dělnickém domě v režii K. Fridricha, po ní následovala
veršovaná „Zlatovláska“ od Josefa Kainara. Hráli jsme ji 11.
prosince 1959 v režii Soni Broulové.
V této hře si s námi po dlouhé době opět zahrál Josef Doležal v roli krále
a myslím, že to byla jeho poslední role. Někdy na jaře roku 1959 bylo
sehráno drama Gabriely Preissové „Její pastorkyňa“. Tuto hru jsem
režíroval. Dále náš soubor nastudoval v režii Soni Broulové
baladickou hru Miloše Šrámka „Ženy z Habří hory“,
která měla v Hostivici premiéru. Hostovali jsme s ní 28. května
1960 také v Libčicích. Po delší době jsme připravovali pro naše diváky
komedii V. Blažka „Příliš štědrý večer“, hru na svou dobu
velice odvážnou. Byl jsem opět pověřen režií. Studovali jsme tuto hru dosti
dlouho a mohu říci, že každý ovládal svoji roli tak, že jsme si mohli
dovolit hrát bez nápovědy. Při prvním vystoupení jsme měli smůlu, že přišla
bouřka a byl vypnut proud, takže jsme se líčili při svíčkách. Obecenstvu,
které trpělivě čekalo na sále, bylo oznámeno, že nebude-li proud zapnut do
22. hodiny, budeme hrát příští den. Naštěstí těsně před desátou se světla
rozsvítila a mohli jsme začít. Všechno klapalo jak na drátkách, hráli jsme
s nadšením, protože ze sálu nikdo přes dlouhé čekání neodešel, a do
půlnoci jsme stačili představení sehrát. S touto komedií jsme hostovali
v Měchenicích a později také v Lidicích. Dalším představením byla Casonova hra „Sedm výkřiků na moři“. Toto drama jsme
sehráli v sokolovně na jaře roku 1963. Tímto představením bohužel
končila vystoupení souboru Osvětové besedy,
neboť až do konce roku 1964 jsme nedali dohromady a nesehráli ani jednu hru, přestože
jsme jich zkoušeli několik. Ještě jedno vystoupení jsme uskutečnili, dvě
Čechovovy jednoaktovky, ale tím činnost našeho souboru skončila. Ještě je nutno se
zmínit o malých jevištních formách, jimiž se náš soubor snažil pobavit
diváky, ať už to byly šibřinkové půlnoční scény, které pro nás napsal M. Šrámek, nebo pásma k MDŽ nebo
k slavnostním shromážděním na závěr Měsíce československo-sovětského
přátelství. Tato pásma skládal a scénu k nim vytvářel J. Pergl, jehož výtvarnou činnost musím
vyzdvihnout: scény, které vytvářel ke všem našim představením, byly
vynikající. Závěrem se ještě musím zmínit o obětavé práci Soni Broulové,
která se starala o rekvizity, napovídala a vůbec byla jednou z opor
souboru. Osvětlením scény se obvykle zabýval L. Leština a V. Broul; bez
jejich pomoci bychom se také těžko obešli. Žel, že se nenašli za celá dlouhá
léta v Hostivici další nadšenci pro ochotnické divadlo, kteří by
v této činnosti pokračovali a přinášeli hostivickým divákům dobrou
zábavu. Vzpomínání bylo
otištěno v Hostivickém měsíčníku v dubnu a květnu 1982. |
Úvod -> Divadlo
-> Vzpomínka J. Kocourka