Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image003

 

DIVADLO V HOSTIVICI A V LITOVICÍCH

 

Úvod -> Divadlo -> Vzpomínka J. Kocourka

 

 

DIVADELNÍ VZPOMÍNÁNÍ

Vzpomínal Jiří Kocourek

 

Mám-li vzpomínat na svoje působení v ochotnickém divadle v Hostivici, musím uvést v první řadě účast v několika pohádkách pro děti, které jsme hráli jako „Malí ochotníci“ v Jenečku. V hostinci u Stříbrných sídlil ve třicátých létech dobročinný spolek Stolní společnost Kypsovka, který pořádal každoročně v masopustu maškarní zábavu spojenou s odpoledním maškarním průvodem obcí, později zase májový průvod a porážení máje, která stávala před Stádníkovic statkem. Také byly pořádány jiné zábavy a jejich výtěžek byl věnován na vánoční nadílku a pohoštění pro všechny děti z Jenečka, ne jenom pro děti členů spolku. Pod patronátem této společnosti působili také „Malí ochotníci“ a svou skromnou hřivnou přispívali nejen k pobavení malých diváků, ale také k vánoční nadílce pro ně. Pohádky, které jsme hráli, režíroval a obvykle hlavní roli Kašpárka hrál Karel Nedbal.

Dále musím vzpomenout na pohádky, v kterých jsem ovšem nevystupoval, ale které jsem pilně navštěvoval, pokud se mi podařilo sehnat 1 Kč na vstupné. Tato divadelní představení pro děti pořádala „Dramatická jednota J. K. Tyl“ v Hostivici v sále restaurace „U Hamouzů“, dnešní restaurace „Sport“.

Na divadelní představení hraná v této době pro dospělé se nepamatuji, neboť jakožto dítko školou povinné jsem je nemohl navštěvovat. Jenom vím z doslechu, že tuto ušlechtilou činnost vyvíjelo v Hostivici více spolků. Tělocvičná jednota Sokol, Dramatická jednota J. K. Tyl, Tělocvičná jednota Orel, Jednota proletářské tělovýchovy a snad i Čsl. církev. Sám jsem začal opět působit na ochotnických prknech v tělocvičné jednotě Sokol v Litovicích se sídlem v Dělnickém domě. Bylo to již za okupace, ani se nepamatuji na názvy her, kterými jsme začínali, ale vím jenom, že to byly operetky a ta druhá v pořadí měla název „U naší kapličky“. Potom následovala hra se zpěvy „Pražský flamendr“ od J. K. Tyla v režii J. Šustra. Potom se náš soubor zaměřil na činohru. První bylo Štechovo „Třetí zvonění“ a potom následoval výpravný Winterův a Štěpánkův „Nezbedný bakalář“, oboje v režii Jana Šustra. V „Nezbedném bakaláři“ sehrál svou životní roli v postavě bakaláře Jana Pičky Pepa Doležal a roli paní Anny Jiřina Křivánková. Následovala „Sluneční paseka“, ke které složil hudbu Miloš Šrámek. S touto hrou jsme také hostovali v Chýni, a to po delší době, takže se nám texty trochu vypařily z paměti. Zkoušky jsme měli snad jenom dvě a spoléhali jsme hodně na nápovědu, což se nám stalo málem osudným. Ríša Holub si trochu breptnul a místo „tuto paseku nám pronajal pan hoteliér“ řekl „tuto paseku nám pronajal pan hitleriér“. Nápověda ve své budce vyprskl smíchy, knížka mu vypadla z ruky a rozsypala se. Než ji posbíral a zase složil, na jevišti se plácalo páté přes deváté, ale nakonec všechno dobře dopadlo a obecenstvo nic nepoznalo.

Po rozpuštění Sokola v roce 1941 hrál náš soubor pod různými hlavičkami. Byla to Osvětová komise v Litovicích a potom Dramatický odbor sboru dobrovolných hasičů v Litovicích. Následovali Stroupežnického „Naši furianti“, které jsme sehráli 26. prosince 1942. Dále se hrála Jiráskova „Lucerna“ a po ní detektivní hra B. Polácha „Vrah jsem já“, kterou jsme sehráli 1. ledna 1944; hlavní roli kapitána Ivara Andersena sehrál M. Šrámek, v jehož režii jsme o čtyři měsíce později, 23. dubna sehráli opět Stroupežnického „Naše furianty“. Touto hrou jsme se zúčastnili soutěže Strouhalova divadelního okrsku Ústřední matice divadelních ochotníků českých a umístili jsme se ze 37 souborů na 3. místě za Kladenským divadélkem a Rozdělovem. Krátce na to, 28. května 1944 jsme sehráli hru V. Wernera „Půlnoční slunce“, k níž složil hudbu M. Šrámek.

Všechna naše představení byla sehrána na jevišti Dělnického domu.

Je nutno připomenout, že v této době zde působila rovněž Dramatická jednota J. K. Tyl, jejíž soubor sehrál řadu divadelních představení, jak operet, tak činoher. V sokolovně zase působil soubor hostivického Sokola a rovněž sehrál řadu velmi dobrých představení, z nichž vzpomínám zejména na Jízdní hlídku, Pasekáře a na Souboj talárů.

V posledním roce okupace byla všechna divadelní činnost zakázána a dokonce i profesionální divadla byla zavřena.

Prvním divadelním představením po osvobození byla Gogolova „Ženitba“, sehraná 5. srpna 1945 dramatickým souborem Národního tělovýchovného výboru Hostivice-Litovice.

Po sloučení dramatického odboru NTV a J. K. Tyla v jediný spolek s názvem J. K. Tyl Hostivice-Litovice byl na valné hromadě konané dne 12. srpna 1945 zvolen nový výbor. Účelem sloučení bylo spojení sil k společnému cíli: přinášet obecenstvu dobré divadlo. Začínalo se hrou M. A. Šimáčka „Jiný vzduch“ v režii J. Šimůnka. Scénu vytvořili J. Pergl a F. Tupý, hudbu k této hře složili M. Šrámek a Š. Fikar. Krátce poté, 14. října 1945 bylo sehráno druhou skupinou ŠamberkovoJedenácté přikázání“ v režii V. Pšeničky a scéně J. Pergla, v hlavních rolích s M. Šrámkem a L. Kinkorovou.

Do roku 1946 jsme vstupovali hrou Karla Čapka „Matka“ v režii Václava Horešovského. Scénu navrhl a postavil Jirka Pergl a osvětloval Karel Blätterbauer. Tímto představením jsme se zúčastnili jubilejní soutěže 60 let ÚMDOČ. Ze sedmi spolků, účastníků soutěže kladenského okrsku, jsme se umístili na 1. místě. Další, krajské soutěže jsme se ale nezúčastnili ze solidarity s rozdělovskými a kročehlavskými ochotníky, kteří z dalšího kola odstoupili. Postavu matky vytvořila vynikajícím způsobem L. Kinkorová, otce hrál V. Pšenička, Ondřeje M. Kubišta, Jiřího J. Kocourek, Kornela J. Doležal, Petra Soukup, Toniho J. Kučera a starého pána F. Fiala.

V rámci oslav prvého výročí národní revoluce a dne vítězství byla uvedena 5. května 1946 v Dělnickém domě výpravná hra Konstantina Simonova „Ruští lidé“, v režii Jana Šimůnka a výpravě Jiřího Pergla. Po téměř roční přestávce byla sehrána v režii J. Černého a výpravě J. Pergla operetka „Ku Praze je cesta dlouhá“. Zpěvy nacvičil K. Veselý. Operetka se hrála 22. února 1947 v Dělnickém domě. 20. dubna téhož roku byla sehrána veršovaná hra Lope de Vegy v překladu Jindřicha Hořejšího „Sedlák svým pánem“. Režii měl Václav Horešovský. Pamatuji se, že tomuto představení byl přítomen také bratr překladatele, pan učitel Josef Hořejší, které ve třicátých létech učil na zdejší měšťanské škole. 15. listopadu 1947 jsme sehráli v režii Jana Šimůnka hru J. Drdy „Jakož i my odpouštíme“, 22. prosince téhož roku byla uvedena hra Františka Síly „Věž trubačů“ a v březnu 1948 hra „Panenky se šťastnýma očima“.

Po roční odmlce byla nastudována a 12. března 1949 uvedena premiéra detektivní hry Miloše ŠrámkaMrtvý hlas“ v režii Jana Šimůnka.

Další představení, v kterém jsem hrál a na které rád vzpomínám, bylo pořádáno dramatickým odborem tělocvičné jednoty Sokol Hostivice-Litovice. Byla to Drdova komedie „Hrátky s čertem“ v režii V. Pšeničky a výpravě J. Pergla. První představení se hrálo 1. října 1949 v sokolovně a druhé 8. října v Dělnickém domě. Soubor Sokola sehrál také Čapkovo drama „R. U. R.“, Tylovu „Fidlovačku“ a v roce 1950 v režii V. Pšeničky hru „Slovanské nebe“. Další představení, na které se pamatuji, bylo už sehráno pod Osvětovou besedou, a to MoliérůvChudák manžel“. Toto představení bylo sehráno v režii J. Šustra 13. října 1951 v Dělnickém domě.

Po dlouhé odmlce byla obnovena ochotnická činnost v obci místní skupinou ČSM, v které se pod vedením Vaška Holopírka a Zdeňka Ráže utvořil dramatický odbor. V režii V. Holopírka byla nastudována hra Jana Drdy „Hrátky s čertem“, ve které jsem si s mládežníky také zahrál. Představení bylo sehráno na podzim roku 1954 v Dělnickém domě. Také jsme ho opakovali odpoledne pro školu. „Hrátkami s čertem“ jsme se zúčastnili soutěže mládežnických souborů a v okresním kole jsme zvítězili. Později jsme opakovali představení v rámci krajského kola v Suchdole. Krajské kolo jsme k naší nemalé radosti rovněž vyhráli a v květnu 1955 jsme se zúčastnili Národní přehlídky soutěže lidové umělecké tvořivosti v Chebu. Zde už jsme tak neobstáli, ale úspěch to stejně byl. K této hře se váže několik vzpomínek na malé „trapasy“. V prvním obraze Lucius nabízí Martinovi Kabátovi k snědku něco lepšího než veverku a s odříkáním zaklínací formule napřáhne ruku do zákulisí, inspicient mu do ní vloží tácek se smaženým řízkem, Lucius – V. Holopírek elegantním pohybem chce servírovat, ale pohyb byl příliš rychlý a řízek přistál na podlahu. Lucius jej duchapřítomně odkopl zpět, pronesl znovu zaklínací formuli a konečně Martinovi Kabátovi předložil krásně usmažený řízek. Ten, nic zlého netuše, se do řízku s chutí zakousl, ale s hrůzou zjistil, že je to rybí filé, které nemohl v té době ani vidět, natož vzít do úst. Ale co jiného mu zbývalo, alespoň to jedno sousto sníst musel. Druhá vzpomínka se váže k představení pro děti, kde po obraze ve mlýně propukl v hledišti pláč a do šatny přivedli mou dcerku, která plakala, že táta prohrál duši Káči a Dišperandy. Další vzpomínka je na představení v Suchdole, kde jsme po rozevření opony s hrůzou zjistili, že nápovědní budka je prázdná. V nápovědě se střídala H. Vodolánová – anděl Teofil s Janou FeňákovouDišperandou. Hana nebyla snad ještě nalíčena a nástup do budky zmeškala. Nakonec všechno dobře dopadlo, ani jsme se Sarkou Farkou a Luciem nápovědu nepotřebovali.

V padesátém pátém roce se také obnovila dramatická činnost Osvětové besedy. Právě v době, kdy se soubor ČSM chystal na představení „Hrátek s čertem“ do Chebu, začal Mirek Zimák s jinou skupinou připravovat Svobodova „Posledního muže“. Toto představení bylo nastudováno v rekordním čase 4 týdnů a bylo sehráno v sokolovně. Dále se režie ujal Karel Fridrich a nastudoval se souborem Osvětové besedy komedii Oskara Wilda „Jak je důležité mít Filipa“. Premiéra se hrála 20. května 1956 a později jsme s touto hrou hostovali také ve Velkých Přílepech a Tuchoměřicích. 8. prosince téhož roku se hrála národní báchorka J. K. Tyla „Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec“. Představení bylo uspořádáno v rámci Tylových oslav. Po roční přestávce, 15. prosince 1957, hrála tělocvičná jednota Sokolsokolovně hru „Zapadlí vlastenci“ podle románu K. V. Raise. Účinkovali také četní členové souboru Osvětové besedy. Představení režíroval V. Pšenička. Ihned po skončení tohoto představení byla 1. února 1958 uvedena v Dělnickém domě komedie G. B. Shawa „Čokoládový hrdina“. Scénu vytvořil, tak jako ve všech předcházejících představeních, Jirka Pergl, režii měla Soňa Broulová. Dále byla připravena pohádka pro děti „O princezně a sedmi bohatýrech“. Nacvičovala se původně ve dvojím obsazení hlavních rolí s mládeží, která se přihlásila do souboru. Ke konci však zbyla jen malá skupina a bylo ji nutno doplnit starými herci. Režírovala Soňa Broulová, hrála se dvě představení pro školu, 21. a 25. září 1958 v Dělnickém domě. Další pohádka, „Mluvící prsten“, byla sehrána rovněž v Dělnickém domě v režii K. Fridricha, po ní následovala veršovaná „Zlatovláska“ od Josefa Kainara. Hráli jsme ji 11. prosince 1959 v režii Soni Broulové. V této hře si s námi po dlouhé době opět zahrál Josef Doležal v roli krále a myslím, že to byla jeho poslední role. Někdy na jaře roku 1959 bylo sehráno drama Gabriely Preissové „Její pastorkyňa“. Tuto hru jsem režíroval. Dále náš soubor nastudoval v režii Soni Broulové baladickou hru Miloše ŠrámkaŽeny z Habří hory“, která měla v Hostivici premiéru. Hostovali jsme s ní 28. května 1960 také v Libčicích. Po delší době jsme připravovali pro naše diváky komedii V. Blažka „Příliš štědrý večer“, hru na svou dobu velice odvážnou. Byl jsem opět pověřen režií. Studovali jsme tuto hru dosti dlouho a mohu říci, že každý ovládal svoji roli tak, že jsme si mohli dovolit hrát bez nápovědy. Při prvním vystoupení jsme měli smůlu, že přišla bouřka a byl vypnut proud, takže jsme se líčili při svíčkách. Obecenstvu, které trpělivě čekalo na sále, bylo oznámeno, že nebude-li proud zapnut do 22. hodiny, budeme hrát příští den. Naštěstí těsně před desátou se světla rozsvítila a mohli jsme začít. Všechno klapalo jak na drátkách, hráli jsme s nadšením, protože ze sálu nikdo přes dlouhé čekání neodešel, a do půlnoci jsme stačili představení sehrát. S touto komedií jsme hostovali v Měchenicích a později také v Lidicích. Dalším představením byla Casonova hra „Sedm výkřiků na moři“. Toto drama jsme sehráli v sokolovně na jaře roku 1963. Tímto představením bohužel končila vystoupení souboru Osvětové besedy, neboť až do konce roku 1964 jsme nedali dohromady a nesehráli ani jednu hru, přestože jsme jich zkoušeli několik. Ještě jedno vystoupení jsme uskutečnili, dvě Čechovovy jednoaktovky, ale tím činnost našeho souboru skončila.

Ještě je nutno se zmínit o malých jevištních formách, jimiž se náš soubor snažil pobavit diváky, ať už to byly šibřinkové půlnoční scény, které pro nás napsal M. Šrámek, nebo pásma k MDŽ nebo k slavnostním shromážděním na závěr Měsíce československo-sovětského přátelství. Tato pásma skládal a scénu k nim vytvářel J. Pergl, jehož výtvarnou činnost musím vyzdvihnout: scény, které vytvářel ke všem našim představením, byly vynikající. Závěrem se ještě musím zmínit o obětavé práci Soni Broulové, která se starala o rekvizity, napovídala a vůbec byla jednou z opor souboru. Osvětlením scény se obvykle zabýval L. Leština a V. Broul; bez jejich pomoci bychom se také těžko obešli. Žel, že se nenašli za celá dlouhá léta v Hostivici další nadšenci pro ochotnické divadlo, kteří by v této činnosti pokračovali a přinášeli hostivickým divákům dobrou zábavu.

 

Vzpomínání bylo otištěno v Hostivickém měsíčníku v dubnu a květnu 1982.

 

 

Úvod -> Divadlo -> Vzpomínka J. Kocourka

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image003