DIVADLO V HOSTIVICI A V LITOVICÍCH
Úvod -> Divadlo
-> V letech 1955 až 1964 -> 1957: Zapadlí vlastenci
|
Zapadlí vlaStenci Vlastenecká hra o pěti jednáních Karel Václav Rais Dramatizace František Horák, Dagmar
Rybínová a Jan Sládek Základní údaje 15. prosince 1957 Pořadatel Tělovýchovná jednota Sokol Hostivice Režie Václav Pšenička Role
a herci Žaláková – Libuše Perglová Pepička – Marie Saparová Albínka – Hana Vodolánová Marynková – Jana Šimková Myslivec – Jaroslav Justa Farář – Jiří Kocourek Učitel – Václav Vančura Rychtář – Václav Holopírek Fotodokumentace a kresby z kroniky
Další údaje Ze vzpomínek Václava Vančury Tehdy Václav Pšenička, osvědčený
režisér a divadelník, vybral hru „Zapadlí vlastenci“. Šlo o zdramatizovaný
román K. V. Raise a dostal jsem hlavní roli – vlasteneckého
učitele. I když mi byl charakter té role naprosto jasný, snažil jsem se ještě
leccos si doplnit, zvláště pak najít příslušnou pasáž, ze které byl vytvořen můj
velmi dlouhý monolog. Pročetl jsem si proto podrobně Raisův román, ale
nenašel jsem v ní ani jedinou větu, která by byla totožná s textem
mého monologu. Autor zřejmě ten monolog zkonstruoval sám, podle toho, jak si
představoval poctivého, vlasteneckého učitele z malé horské vesničky. Ten monolog byl uvítání žáků malé
třídy při začátku školního roku. Pro velmi špatně počasí, kdy už
v horách napadlo hodně sněhu, sešlo se těch žáků poměrně málo. Učitel se
snažil vnutit svým žákům sebevědomí, aby se nebáli pánů, aby měli dostatek
odvahy vybojovat si svoje práva, aby se snažili být poctivými a dobrými
lidmi. Jako už v dřívějších hrách, naučil jsem se celému textu a zvláště
toho monologu naprosto přesně a perfektně. I v tomto případě jsem po
dobu hry monologu požadoval od nápovědy jen sledovat text pro nejnutnější
případ, jinak že jeho pomoc nepotřebuju. Po uvítacích slovech jsem udělal krátkou pauzu, tím
bylo vyvoláno jisté napětí a ticho jako v hrobě. To mi dodávalo chuti a
síly co nejprocítěněji a s příslušným zdůrazňováním potvrdit důležitost
myšlenky, ba i jednotlivá slova autorova textu. Na celé stránce knihy byl ten
můj monolog, a když jsem jej skončil, sklidil mohutný potlesk na otevřené
scéně. Takové ohodnocení jsem zažil poprvé v životě a ani jinak se
nepamatuju vůbec, že by naše publikum takto reagovalo. A bylo zajímavé, že si
lidé z toho monologu vzali právě to, co se jim nejvíce hodilo.
V příštích dnech jsem od některých mohl slyšet: „Tys
to ale těm komunistům dal“. Jiní se zase vyjadřovali o tom, že jsem se pěkně
vypořádal s kapitalisty apod. Ale bez ohledu na ta různá pojetí, byl
jsem se svou hrou spokojen. V prvním či v druhém jednání jsem měl hrát
na housle známou českou píseň „Čechy krásné, Čechy mé“. A také jsem ji hrál.
I když nejsem žádný dobrý houslista, nacvičil jsem si ji a chtěl ji lépe
zahrát, než to nakonec vyšlo. Ale nezlobil jsem se proto na sebe. Vždyť ten
učitel z horské vesničky nemusel být žádný virtuos nebo konservatorista. Prameny Kronika dramatického souboru
Osvětové besedy v Hostivici 1955–1961 |
Úvod -> Divadlo
-> V letech 1955 až 1964 -> 1957: Zapadlí vlastenci