DIVADLO V HOSTIVICI A V LITOVICÍCH
Úvod -> Divadlo
-> V letech 1955 až 1964 -> 1957: Zapadlí vlastenci
|
Zapadlí
vlaStenci Vlastenecká
hra o pěti jednáních Karel
Václav Rais Dramatizace
František Horák, Dagmar Rybínová a Jan Sládek Základní
údaje 15.
prosince 1957 Pořadatel Tělovýchovná jednota Sokol Hostivice Režie
Václav Pšenička Role a herci Žaláková
– Libuše Perglová Pepička
– Marie Saparová Albínka
– Hana Vodolánová Marynková
– Jana Šimková Myslivec
– Jaroslav Justa Farář
– Jiří Kocourek Učitel
– Václav Vančura Rychtář
– Václav Holopírek Fotodokumentace
a kresby z kroniky
Další
údaje Ze vzpomínek Václava Vančury Tehdy Václav Pšenička, osvědčený režisér a
divadelník, vybral hru „Zapadlí vlastenci“. Šlo o zdramatizovaný román
K. V. Raise a dostal jsem hlavní roli – vlasteneckého učitele. I
když mi byl charakter té role naprosto jasný, snažil jsem se ještě leccos si
doplnit, zvláště pak najít příslušnou pasáž, ze které byl vytvořen můj velmi
dlouhý monolog. Pročetl jsem si proto podrobně Raisův román, ale nenašel jsem
v ní ani jedinou větu, která by byla totožná s textem mého
monologu. Autor zřejmě ten monolog zkonstruoval sám, podle toho, jak si
představoval poctivého, vlasteneckého učitele z malé horské vesničky. Ten
monolog byl uvítání žáků malé třídy při začátku školního roku. Pro velmi
špatně počasí, kdy už v horách napadlo hodně sněhu, sešlo se těch žáků
poměrně málo. Učitel se snažil vnutit svým žákům sebevědomí, aby se nebáli
pánů, aby měli dostatek odvahy vybojovat si svoje práva, aby se snažili být
poctivými a dobrými lidmi. Jako už v dřívějších hrách, naučil jsem se
celému textu a zvláště toho monologu naprosto přesně a perfektně. I
v tomto případě jsem po dobu hry monologu požadoval od nápovědy jen
sledovat text pro nejnutnější případ, jinak že jeho pomoc nepotřebuju. Po uvítacích
slovech jsem udělal krátkou pauzu, tím bylo vyvoláno jisté napětí a ticho
jako v hrobě. To mi dodávalo chuti a síly co nejprocítěněji a s
příslušným zdůrazňováním potvrdit důležitost myšlenky, ba i jednotlivá slova
autorova textu. Na celé stránce knihy byl ten můj monolog, a když jsem jej
skončil, sklidil mohutný potlesk na otevřené scéně. Takové ohodnocení jsem
zažil poprvé v životě a ani jinak se nepamatuju vůbec, že by naše
publikum takto reagovalo. A bylo zajímavé, že si lidé z toho monologu
vzali právě to, co se jim nejvíce hodilo. V příštích dnech jsem od
některých mohl slyšet: „Tys to ale těm komunistům
dal“. Jiní se zase vyjadřovali o tom, že jsem se pěkně vypořádal
s kapitalisty apod. Ale bez ohledu na ta různá pojetí, byl jsem se svou
hrou spokojen. V prvním či
v druhém jednání jsem měl hrát na housle známou českou píseň „Čechy
krásné, Čechy mé“. A také jsem ji hrál. I když nejsem žádný dobrý houslista,
nacvičil jsem si ji a chtěl ji lépe zahrát, než to nakonec vyšlo. Ale
nezlobil jsem se proto na sebe. Vždyť ten učitel z horské vesničky
nemusel být žádný virtuos nebo konservatorista. Prameny Kronika dramatického souboru
Osvětové besedy v Hostivici 1955–1961 |
Úvod -> Divadlo
-> V letech 1955 až 1964 -> 1957: Zapadlí vlastenci