DIVADLO V HOSTIVICI A V LITOVICÍCH
Úvod -> Divadlo
-> V letech 1945 až 1954 -> 1947: Za peníze všechno
Za peníze všechno Komedie o čtyřech jednáních Branislav Dj.
Nušič Základní údaje Hostivice, sokolovna 24. května 1947 a 4. června 1947 Pořadatel Tělocvičná jednota Sokol
Hostivice-Litovice – dramatický odbor Režie Václav Pšenička Výprava Jiří Pergl Role
a herci Života Cvijovič
– Karel Hásek Mara, jeho žena – Božena Kučerová Milorád, jejich syn – Karel Nedbal Slávka, jejich dcera – Libuše Kinkorová Strýc Blagoje,
bratr Marin – Vlastimil Kubišta Paní Spasejovičová,
členka správy útulny č. 9 – Přibylová Paní Protičová,
členka správy útulny č. 9 – Frková Paní Draga
– Jiřina Křivánková Velemír Pavlovič – Josef Kučera Dr. Reiser
– F. Fiala Nikolič, úředník Cvijovičova
podniku – Václav Vančura Sojka – Krajcrová Její muž – Václav Hyml Klára – Košíčková Marica, panská u Cvijovičů – Tichá Pozvánka Ohlas v tisku Časopis Vzlet 3/1947 MILÉ SHLEDÁNÍ. Věru, že se maně člověku vtíralo o
onom času, když vzpomněl dob dávných, dob, kdy ještě v Hostivici
ochotníci nepomřeli. Ochotníci jsou nutný doprovod každé dobré vsi a tak
muselo jistě každého dobrého Hostivičáka mrzet, že
se tohoto nadšeného živlu jeho rodišti ještě dlouho po osvobození nedostává.
Ale dnes je jiná! V sobotu 24. května 1947 chytlo sokolské ochotnické
sdružení opět dech a nelze než si přáti, aby s ním vydrželo, co světem
bude svět. Snad jako táhlo nyní rozživí i ostatní
ušlechtilá snažení, co jich jenom je ves schopna, a všechno vespolek pak dá,
že utíkavý občan se s hostivickým katastrem sbratří i o nedělích a dnech
svátečních. Blízkost velikých míst skýtá široko daleko do okolí perné
nebezpečí, že milý půl-venkovan mimo nezbytnost potíhne
do města, které mu dalo dostatek z rozvinutého věnce kulturních a
zábavních podniků. Taková ohrožená vesnice si pak just musí postavit hlavu,
aby v ní nebylo jako bývá na suchopáru, bez
záchvěvu srdečnosti a čilé družnosti, aby baráky v ní nestály lidem jen
pro přespání, ale aby aspoň měla trochu kouzla vísek na pomezí sedmerých hor.
Sloužit myšlence je službožství, které by si mělo
zavázat lidí habaděj, ovšem myšlence zdravé, krásné a všem lidem prospěšné.
Ochotničení, ovšem ne ono operetářsky přitažlivé a
sprosté, posloužilo věci národa v minulosti pěknou mírkou a i dnes není
bez úkolu, když ke státu socialisujícímu máme
vytvořit souběžný typ člověka socialistického. Dobří se nerodíme, jen něco
jest na nás pěkného při příchodu na svět a všechno by mělo být dobré při
odchodu, k tomu se máme vychovávat. Takto přichází ke cti kultura,
s ní i divadlo, které přispívá lidem nejen k pobavení, ale také
k poučení. Figury na jevišti, ty nám nemají ukrátit dlouhou chvíli, bez
nich bychom se neměli obejít ani ve dnech, kdy se nás nuda ani zdaleka
netkne. Vždyť dramatikova zostřená schopnost viděti a přicházeti na kloub
labyrintů mezi lidmi, zvýrazní v jevištních postavách úseky našeho
života s vadami i přednostmi, vytvoří osobnosti pevnější a celé
v jejich vlastnostech, ne rozbředlé, jak je život podává. Tak se stává
divadlo ukázkovým exemplářem, na němž si má divák, člověk ne tak jasně
vidoucí povšimnout, jak svět chodí, že tohle vše je v člověku, a
vyzpytovat sám sebe, zdali cosi z tohoto nepěkného v povaze lidí,
co uviděl na jevišti, není v něm samém. Naše divadla nebyla odňata
soukromému podnikání jen proto, aby se zamezilo ziskům jednotlivců z práce
širokého souboru, ale aby si také leckdo nestrkal tolárky
do kapes tím, že vyhověl lacinému vkusu obecnému a snižoval tak, třebas
bezděčně, mravní průměr národa. Tedy život musíme slyšet tlouci
z prostoru scény jako ze stránek knihy, nemyslit si, vždyť je to jen
planá povídačka, která se skončí, jen co dohrají, jen co dočtu. – Teď ale
zpět z těchto řádek, jež se mi zašouraly do
významu divadelního projevu a jež budou k dobru snad hercům stejně jako
obecenstvu i ochotnických přestavení, zpět k sobotě v hostivické
Sokolovně. Uviděli jsme komedii
jihoslovanského autora Nušiče „Za peníze všechno“
(vlastní název „Dr“), hru pro smích i poučení.
Neviděli jste, lidičky, v tom vydutém zrcadle nesmyslnost, omezenost
člověka, který myslil, že za haldu peněz koupí svět i s příslušenstvím a
s duchovními hodnotami? Pitomec a nemrava podplácel penězi poctivost
chlapského svědomí, počestnost žen, a když přemohl povahově narušené lidi,
kteří směnili statky nesměnné, usmyslil si také, zamanul si na vzdělání, ne
na vzdělání, ale na výhody z něj plynoucí, na pověst člověka
s titulem. Nepoštěstilo se mu, chytrost do hlavy nenaleje leč řádná
práce a peníze nepeníze, hlupec tupcem zůstane.
Ano, je na světě spousta věcí, ke kterým se můžeš plížit s prkenicí
napěchovanou tisícovkami, a přece nepochodíš. Peníze, peníze, toť božstvo
nepohnuté! Byla to hra dělaná na poměry měšťácké, ale i dnes se pořádně chytá
za šosy platidla, aby pomohlo ke šťastné náplni života. Snad lidé z toho
poznali, že stojí leccos nad penězi a o to že bude lépe usilovati než o
nabubřelý majetek, lesklou ekipáž. Snad si budou
více vážit chudoby hmotné (ovšem dbajíce, aby zatím někdo za jejich nahými
zády si neplnil šatníky) a o to, co se nahmoždili
za hmotným bohatstvím, o to se budou předhánět co do hodnot mravních. Snad
přijdou si na své ve větě? Jaké bohatství – nic nemíti a přece všeho pánem
býti! A jestliže si přece jen ze hry, přímo k tomu vybízející,
neuvědomili, bylo to vinou naprosto pochybené hry představitele hlavní úlohy,
s níž hra stojí nebo padá. Tedy jakkoliv chválím sobotní představení, už
jenom proto, že ukázalo ochotníky sešikovány k dílu, přece musím
znamenat zásadní omyl, který přineslo: Karle Hásku,
zahráls naprosto špatně a to Ti, podle mého, neodpáře ani fortelný smích,
jímž jsi byl zahrnut. Vůbec z ničeho na Tobě nedalo se soudit, že
představuješ omezence, jenž co živ si trudil mozek jen, jak by zhmotnil své
jmění. Na to byl chytrák podšitý, jinak omezenec na druhou. A tys ho hrál živě, s vervou, hlučně, byls pohotový
s řečí až běda na toho starocha, kterému se rozoumek obracel pomalounku,
netečně, a jen tehdy se rozešel, když ho posedla ješitná myšlenka. Té pak
nenechal a držel se jí jako klíště. Byl jí potrhlý a ty jsi ani na sto honů
neobcházel cosi takového. Kdepak on, pupkatý vašnosta, by se vyhoupl na stůl,
takového prostocviku nevykonal ani v mládí. Tys
neměl za nehet zdání, jakou postavu hraješ. Byl jsem zvědav, jak jednou
dopadneš, až budeš musit začít pracovat na svém živelném tatrmanství, kterého
herci je nutně zapotřebí, a ne na něm končit. Toto byla úloha, kdy hraní
přestalo být pouhým řáděním a stalo se vážnou prací, třebas mělo budit smích.
Tedy v tomto výkonu se představení pořádně rozešlo se záměrem komedie,
která měla zesměšnit člověka ustrnulého hodnotou peněz, a ne budit smích,
divák se měl vysmát té lidské obludě a ne smát se pro radost
z poskakující bránice. Zvláště pak se nemělo použít k laciné
veselosti toho, že se tak často s chutí zdůrazňoval poklesek, že student
místo zkoušek dělal děti. Smích v těch chvílích zapraskal vždy náležitě,
ale myslím, že tím se může kulturní úkol divadla, jak se o něm řečník
v milém proslovu před představením zmínil, změnit v protikulturní.
Takto se divadlo sesprosťačovat nemá. Jiný herecký
kaz byla hra páně Kučerova. Jeho mladý filosof pobavil mne jako číšník, který
odkouká způsoby svých hostí a opičí se po nich, a to ještě bývá jejich výkon
mnohem věrojatnější. Proč tolik toporné
strojenosti, pohybů nažehlence a sladce vyráběného
hlasu? To pan Hyml nic nemluvil a získal si nás jinak. Byl jakoby dělaný na
přišlápnuté buřinkáře, kteří bůhvíkde žijí a bůhví
čím se živí a najednou, z čista jasna, máš je tu – na povrchu země. Snad
nám příště nepokazí dojem, až bude mít promluvit. Ta jeho gesta, pohyby
hlavou, mimika mi udělaly tak, že se nerozpakuji dát mu mezi všemi eminenc. S ním si nezadaly „dvě dámy z útulny
číslo 9“, jenom trochu častěji měly opustit naučenou šablonu společného švadronění, neboť všeho moc se přejí. Výkon ostatních, i
s několika přeřeknutími, byl běžný. A nesmím zapomenout na scénu,
kterou sesmolit k něčemu pořádnému na ochotnických jevištích není práce
snadná. Byla pěkná. Tedy souhrnem: jakkoliv potřebovaly věci, které jsem
vytkl, předem vyloučit, zůstává sobotní čin sokolského ochotnického kroužku
v Hostivici kladným přínosem, tím důležitějším, že navázal na
předválečnou tradici, přerušenou běsovskými léty, a že se opět ujal potřebný
činitel, který by formoval člověka a který má tedy nemalou společenskou
funkci. J. S. (Jiří Sýkora) Prameny |
Úvod -> Divadlo
-> V letech 1945 až 1954 -> 1947: Za peníze všechno