HOSTIVICKÉ OSOBNOSTI
Úvod -> Hostivické
osobnosti -> Jaroslav Klecan
|
Jaroslav
Klecan *
2. 3. 1914 – † 8. 9. 1943 Španělský
interbrigadista, spolupracovník Julia Fučíka, oběť druhé světové války
Jaroslav Klecan se narodil 2. března 1914 v Zadních
Zborovicích čp. 30 (nyní část Třebohostic v okrese Strakonice) rolníkovi
Bohumilu Klecanovi a Marii rozené Blažkové. V letech 1920 až 1925
navštěvoval obecnou školu v Zadních Zborovicích a poté nastoupil na
chlapeckou měšťanskou školu ve Strakonicích. V dubnu 1926 se však rodina
přestěhovala do Milošic (nyní část obce Měcholupy v okrese Louny), kde
otec hodlal zbohatnout při pěstování chmele. V letech 1929 až 1932 pak
bydleli v Rakovníku. Úmysl s chmelem se otci kvůli hospodářské
krizi nepodařil. Jaroslav mezitím pokračoval ve studiích mj. na hospodářských
školách v Rakovníku a v Táboře. Od 30. let bydleli Klecanovi v nájmu v Litovicích čp.
211 u Františka Limburského. Otec se živil autodopravou a obchodem
s uhlím. Po přestěhování do Litovic se Jaroslav Klecan zapojil do činnosti
Komunistického svazu mládeže (Komsomolu) a v roce 1933 vstoupil do
Komunistické strany Československa. Záhy se stal sekretářem kladenského kraje
a vedoucím komunistické mládeže, přímo v Litovicích se však zřejmě
neangažoval. Přitom pracoval jako pomocník a řidič ve firmě svého otce, pak
jako traktorista a poté jako pomocný úředník (prokomunistického) družstva
Včela v Roudnici nad Labem. Jako komunistický funkcionář, který se
aktivně zapojil do stranické agitace (v letech 1934 až 1936 měl projevy na
řadě veřejných shromáždění, nejčastěji na Kladně), se potýkal se státními
úřady a byl trestně stíhán. Například v říjnu 1934 byl odsouzen
k tříměsíčnímu vězení a pokutě 1 000 Kč za podněcování ke
komunistickému převratu na oslavách svátku práce 1. května 1934. K praxi
komunistických funkcionářů té doby patřila i častá změna adresy trvalého
pobytu, takže byl ve 30. letech přihlášen kromě Litovic také na Kladně,
v Kročehlavech a v Roudnici nad Labem.
Jaroslav Klecan ve 30. letech 20. století v Litovicích
před domem, kde bydleli s rodiči, sám a se sestrou Růženou. Po
vypuknutí občanské války ve Španělsku, kde v roce 1936 část armády
vojensky vystoupila proti vítězi parlamentních voleb – republikánské vládě
Lidové fronty, hlavně komunisté agitovali na podporu španělské vlády a
snažili se získat dobrovolníky do mezinárodních dobrovolnických jednotek –
interbrigád, přestože vstup do vojenské služby ve prospěch jiného státu byl
v té době (stejně jako v současnosti) až na výjimky nezákonný.
Československé bezpečnostní složky nejprve proti náboru dobrovolníků příliš
nevystupovaly, ale v prosinci 1936 zasáhly. Do agitace se zapojil i
Klecan, který získal několik dobrovolníků a pomohl jim zajistit cestu. Dne
30. června 1937 se v Praze na Smíchově civilně oženil se studentkou
medicíny Anielou Hirschovou z tehdejšího Polska, které tím pomohl získat
československé státní občanství (manželství bylo nejspíše pouze formální), a
poté oficiálně vystoupil z římskokatolické církve. Zanedlouho také
odešel do Španělska. Ke španělským interbrigadistům dorazil podle zprávy mezinárodní
sekce kádrového oddělení interbrigád v Albacete 19. září 1937.
Z Čech cestoval přes Paříž, francouzsko-španělské hranice překonal
s dalšími ilegálně pěšky a poté se dostal přes pevnost Figueras,
Barcelonu a Valencii právě do Albacete. Byl zařazen do 4. střelecké roty 18.
mezinárodního praporu Dimitrov nebo 26. mezinárodního praporu T. G. Masaryk
(prameny se rozcházejí). Přestože v Československu neabsolvoval základní
vojenskou službu, v bojích se osvědčil a 1. dubna 1938 měl být dokonce
vyznamenán za statečnost a úspěšnou střelbu při nepřátelském útoku. Navázal
na své předchozí působení komunistického agitátora a zastával funkci
politického komisaře čtvrté střelecké roty praporu Masaryk, který byl
součástí 129. mezinárodní brigády. Zúčastnil se krvavých bojů u městeček
Villores a Poblete a bojů při obraně silnice u Ejulvy. Frankisté však obranné
linie prolomily a ztráty 129. interbrigády dosáhly takového rozsahu, že
prakticky přestala existovat. Mezi členy jednotky poté vznikly spory, zda mají zůstat
v izolované centrální zóně republikánského území, nebo se evakuovat na
katalánskou část fronty. Nakonec byl prosazen první názor, který zastávalo
vedení Komunistické strany Španělska a za kterým stál i Klecan. Přesto byla
všem členům politického vedení praporu na podzim 1938 udělena stranická
důtka, že nedokázali zabránit rozporům. Bez ohledu na přijaté rozhodnutí
museli být nakonec dobrovolníci v říjnu 1938 evakuováni a ve Valencii
jim byly odebrány zbraně. Na konci roku 1938 mnozí interbrigadisté včetně Klecana vstoupili
znovu do vládních jednotek, podíleli se na obraně Barcelony a poté ustupovali
do Francie. Klecan byl hodnocen jako neohrožený, statečný a iniciativní
voják, dobrý straník (tedy komunista) a věrný kamarád.
Jaroslav Klecan jako interbrigadista ve Španělsku. Po
příchodu do Francie, zřejmě na začátku března 1939, byli interbrigadisté internováni
v několika táborech, konkrétně Klecan v táboře Argéles-sur-Mer.
V té době zaniklo Československo a do protektorátu Čechy a Morava se
bývalí interbrigadisté vrátit nemohli. Podmínky zde byly náročné, internovaní
měli zajištěno jen primitivní ubytování a jednoduchou stravu. V táboře
strávil skoro rok, zůstal věrný svému komunistickému přesvědčení a byl jedním
z velitelů ilegální stranické buňky. Po vypuknutí druhé světové války bylo československým
interbrigadistům umožněno vstoupit do nově se formujících československých
jednotek ve Francii. Dne 14. prosince 1939 se před odvodní komisi dostavil i
Klecan, tehdy již v táboře v Gursu, a byl uznán schopným a odveden.
Nakonec se však vojákem československé armády nestal, protože radikálům,
zejména komunistickým, byl vstup do jednotek zapovězen z obavy, aby je nerozvraceli
svou agitací. Zůstal v Gursu a 5. června 1940 byl přemístěn do tábora ve
Vernetu, který opustil 4. června 1941. V souladu s dispozicemi
komunistické strany se přihlásil k pracovnímu nasazení v Německu.
Přes Paříž byl dopraven do továrny Sächsische Werke v Espenhainu u
Lipska, kde byl zaměstnán jako pomocný dělník. Koncem září 1941
z práce utekl a ilegálně se vrátil do protektorátu Čechy a Morava. Zde v rozporu
s pravidly konspirace strávil po návratu několik dnů u rodičů v Litovicích
a u své sestry Marie Vadlejchové v Zadních Zborovicích. Kontakty na
litovickou komunistickou buňku poté udržoval i nadále. Pak pobýval
v Praze, setkal se znovu se spolubojovníky, kteří se rovněž vrátili
z Francie, a získal kontakty také na osoby blízké II. ilegálnímu
ústřednímu výboru KSČ. Miloš Krásný ho seznámil s publicistou a
spisovatelem Juliem Fučíkem a Klecan se stal jeho spolupracovníkem (sám
Fučík ho nazýval pobočníkem). Úzce s nimi spolupracovala také Lída
Plachá, která pro oba působila jako spojka. Fučík se zabýval organizováním
ilegální organizace Národně revoluční výbor inteligence, o které si
představoval, že po osvobození bude hrát významnou roli při formování nového
společenského řádu. Traduje se, že se Klecan i s Fučíkem ukrývali také u
jeho rodičů v Litovicích. V pátek 24.
dubna 1942 přišli Fučík a Klecan do bytu manželů Jelínkových U Družstva Ideál
čp. 1133/23 (tehdy Chitussiho) v Praze 4 a byli v něm v době,
kdy německá tajná policie (gestapo) provedla prohlídku bytu a zatkla
přítomné. Fučík měl u sebe dvě pistole, ale nepoužil je, přestože by to
zřejmě jemu i Klecanovi umožnilo uniknout. Toto je významný motiv, kterému se
věnují badatelé o Fučíkovi. Gestapo vědělo, že byt je používán
k ilegálním schůzkám, ale zátah původně mířil na jiné hledané osoby a
Fučík s Klecanem byli zatčeni náhodou. Po ročním věznění v Praze na
Pankráci a mnoha výsleších v sídle gestapa byli Fučík, Klecan a Plachá
(ta nebyla vězněna) 28. července 1943 obžalováni z velezrady. Soud
proběhl ve věznici Alt-Moabit v berlínské čtvrti Tiergarten a Lidový
soudní dvůr 25. srpna 1943 vynesl tento rozsudek: Julius Fučík jako
spojka ústředního výboru české komunistické strany vyvíjel důležitou agitační
a organizační komunistickou činnost a usiloval zejména o vytvořeni jednotné
komunisticky ovlivněné organizace české inteligence. Jaroslav Klecan se při
tom podstatně podílel jako Fučíkova spojka vedoucími skupiny inteligence.
Proto se odsuzují ke ztrátě cti navždy a k trestu smrti. Že Ludmila
Plachá oběma při tom vědomě pomáhala, nebylo zjištěno. Proto se osvobozuje.
Jaroslav Klecan na
fotografiích pořízených gestapem po zatčení v dubnu 1942.
Rozsudek nad Juliem
Fučíkem, Jaroslavem Klecanem a Lídou Plachou. Fučík i Klecan byli
popraveni 8. září 1943 v berlínské věznici Plötzensee oběšením, protože
gilotina byla po předchozím bombardování poškozena. V souladu
s tehdejší praxí nebyla těla vydána rodinám a rodiny navíc byly
informovány se zpožděním. Klecanova matka
podala žádost o milost 12. října 1943, tedy až po vykonání rozsudku. Ani
v případě včasného podání by však žádost neměla naději na úspěch. Jeho jméno i
s fotografií je uvedeno na pomníku obětem světových válek v Zadních
Zborovicích. Na pomník padlých v Litovicích byla po
druhé světové válce umístěna kovová deska se jmény osmi oběti včetně
Jaroslava Klecana. V 90. letech 20. století někdo desku odcizil.
Postupně byla na pomník na žádosti příbuzných vrácena jména pěti obětí, ale
původní obsah desky nebyl znám, protože nebyly dostupné kvalitní fotografie
pomníku. Teprve v roce 2024 se podařilo zjistit všechna jména a
připravuje se doplnění těch chybějících. Po druhé světové válce začal Klecanův
„druhý život“. Julius Fučík totiž ve vězení napsal na motácích, který vynesl
český strážce Kolínský, zprávu o své odbojové činnosti i věznění, nazvanou při
vydání Reportáž, psaná na oprátce, v níž označil Klecana přezdívaného
Mirek za zrádce, který Němcům prozradil příliš mnoho o osobách zapojených do
odboje. Uvedl doslova: Hle, tohle býval
člověk s páteří, který se neuhýbal kulkám, když bojoval na španělské
frontě, a který se neshrbil, když procházel krutou zkušeností koncentračního
tábora ve Francii. Teď bledne před rákoskou v ruce gestapáka a zrazuje,
aby chránil svůj zub. Jak na povrchu byla ta jeho statečnost, když ji mohlo
setřít několik ran. Tak na povrchu, jako jeho přesvědčení. Býval silný
v hromadě, obklopen kamarády stejné myšlenky. Býval silný, protože
myslel na ně. Teď, izolován, sám, obklopen dotírajícím nepřítelem, ztratil
svou sílu docela. Ztratil vše, protože začal myslit na sebe. Aby zachránil
svou kůži, obětoval kamarády. Propadl zbabělosti a ze zbabělosti zradil. Reportáž, psaná na
oprátce, byla poprvé vydána již v roce 1945 a stala se zásadním dílem
komunistické propagandy. Měla tak zásadní dopad na rodinu i další Klecanovy
spolupracovníky. Jeho otec byl členem ilegální komunistické organizace
v Litovicích, po osvobození se stal členem MNV, ale po vydání Reportáže
se s rodinou raději odstěhoval do Aše. Je přitom jisté, že jména
některých spolupracovníků prozradili při mučení prakticky všichni věznění a
že Klecan určitě udržel v tajnosti řadu svých kontaktů, které za války
nebyly stíhány. Jeho zrádcovská role při prozrazení jména Fučíka (při zatčení
vystupoval pod falešnou identitou profesora Horáka) a osob navázaných na Národně
revoluční výbor inteligence je tak přinejmenším sporná. Zdá se, že Fučík pro
naléhavější vyznění svého poselství potřeboval proti sobě postavit hrdinu a
zrádce a sebe postavil do první role a role zrádce připadla Klecanovi. Je jistým paradoxem,
že ulice, v níž bydleli Klecanovi rodiče, byla po roce 1950 pojmenována Fučíkova. Snad v tom hrála roli již
uvedená zpráva, že se právě zde se měl Julius Fučík za války také ukrývat. Ke Klecanově částečné
rehabilitaci došlo v 60. letech 20. století, po uvolnění politických
poměrů. Dne 1. října 1966 mu byl dokonce u příležitosti 30. výročí ustanovení
mezinárodních brigád ve Španělsku propůjčen státní Řád rudé hvězdy in
memoriam. Téma Klecanovy
„zrady“ je mezi zájemci o historii stále živé. V 90. letech k němu bylo
publikováno více polemických příspěvků a zabýval se jím také hostivický
kronikář Jiří Pergl, který své postřehy sepsal jen do
pracovních verzí a nepublikoval je. Před rokem 2019 se tématu začali
nezávisle na sobě věnovat spisovatel Marek Toman a historik Národního muzea
David Majtenyi. Toman napsal román Oko žraloka inspirovaný Klecanovými osudy
(jde o fikci na daný motiv, skutečné Klecanovy osudy poznal Toman až později)
a Majtenyi publikoval odbornou studii založenou na mnoha do té doby neznámých
pramenech. Jejich následná spolupráce vyústila ve společnou knihu Zrádce,
hrdina, spisovatel? vydanou v roce 2021. Tomanovi se podařilo získat
Klecanovy dopisy posílané z francouzského tábora jeho španělské
přítelkyni Francisce Garcíové Tarazonové, které říkal Paquita. Překlad těchto
dopisů je rovněž zařazen do uvedené knihy. Rodina Rodiče Otec:
Bohumil Klecan (* 4. 10. 1887 Únice čp. 1, okr. Strakonice – † 10. 3.
1963), Matka:
Marie rozená Blažková (* 2. 6. 1888 Podolí čp. 4, nyní část Radomyšli,
okr. Strakonice – † 5. 11. 1968), Rodiče
oddáni 12. dubna 1910 v Radomyšli Sourozenci Bohumil
Klecan (* 12. 9. 1910 Zadní Zborovice čp. 30 – † 5. 9.
1911 Zadní Zborovice čp. 30) Marie
Klecanová (* 5. 9. 1912 Zadní Zborovice čp. 30 – † 7. 11.
1978), provdaná Vadlejchová Růžena
Klecanová (* 28. 2. 1916 Zadní Zborovice čp. 30 – † 26. 2.
1993) Anežka
Klecanová (* 23. 12. 1917 Zadní Zborovice čp. 30 – † 31. 8.
2007) Jaroslava
Klecanová (* 28. 6. 1920 Zadní Zborovice čp. 30 – † brzy) Manželka Svatba:
30. června 1937 Praha-Smíchov, magistrát Aniela
Hirschová (* 12. 3. 1913 Krechovce, Polsko – †), studentka
medicíny, bytem v Praze-Smíchově čp. 253, dcera
Josefa Hirsche, obchodníka v Stanislawówě v Polsku (nyní
Ivano-Frankivsk na Ukrajině), a
Etie rozené Kazwinerové, všichni
židovského vyznání Bydliště Litovice
čp. 211 = Hostivice, Česká čp. 831 Odkazy Věznění za druhé světové války Prameny SOA Třeboň, Sbírka matrik, Radomyšl
18A, fol. 355 (svatba rodičů) MAJTENYI, David: „Mirek“
z Reportáže, psané na oprátce – Jaroslav Klecan (1914–1943). Časopis
Národního muzea, řada historická, 188 (1–2), str. 3–58. TOMAN, Marek – MAJTENYI, David (2021):
Zrádce, hrdina, spisovatel? Jaroslav Klecan z Reportáže, psané na
oprátce. Praha: Novela Bohemica. ISBN 978-80-88322-23-8. |
Úvod -> Hostivické
osobnosti -> Jaroslav Klecan