HOSTIVICKÉ OSOBNOSTI
Úvod -> Hostivické
osobnosti -> František Procházka
|
František
Procházka *
6. 6. 1850 – † Učitel
hostivické obecné školy v letech 1871–1873, 1877–1878 a 1879–1885)
František Procházka se narodil 6.
června 1850 ve Vyšehořovicích (tehdy Vyšerovicích)
čp. 9 učiteli Janu Procházkovi a Barboře rozené Sochové. Hostivická obecná škola se rozšířila
v roce 1871 o třetí třídu a snad právě Procházka jako první obsadil toto
třetí učitelské místo v Hostivici. Již v listopadu 1873 získal
místo správce školy ve Skryjích u Golčova Jeníkova. Když v Golčově
Jeníkově zkrachovala Občanská záložna a Procházkovi přišli o peníze tam
uložené, vrátili se v únoru 1877 do Hostivice. František zde byl
jmenován definitivním učitelem. V září 1878 se Procházka stal
zatímním řídícím učitelem v Lidicích a v Hostivici místo něj
učil Václav Lamina. O rok později byl však na místo řídícího učitele
v Lidicích jmenován definitivně jiný uchazeč. Vrátil se opět do Hostivice na své
definitivní místo a bydlel u manželčiných rodičů v hostinci čp. 22.
V hostivické škole pak učil šest let. V roce 1885 přešel na místo
zatímního řídícího učitele v Holubicích (místo něj přišel do Hostivice
z Holubic František Josef Pelz,
tedy stejný učitel jako v roce 1873) a definitivním řídícím učitelem tam
byl jmenován v listopadu 1889. V Holubicích setrval 11 let a poté
působil v Praze. Působení
ve veřejných institucích
Učitel
(1871–1873) Definitivní
učitel (1877–1878 a 1879–1885) Rodina Rodiče Otec:
Jan Procházka (* 1814 – †), učitel ve Vyšehořovicích čp. 9, Matka:
Barbora rozená Sochová, Manželka Svatba:
26. ledna 1874 Hostivice Antonie
Kapalínová (* 3. 6. 1855 Hostivice čp. 1 – †), dcera
Antonína Kapalína (* 30. 5. 1824 Sobín čp. 2 – † 5. 11. 1912
Břevnov čp. 330), a
Veroniky rozené Hříbkové (* 16. 2. 1829 Hostivice čp. 18 – † 25. 7. 1896
Hostivice čp. 4), Děti Antonie
Procházková (* 6. 6. 1875 Skryje čp. 12 – † 18.
12. 1878 Lidice čp. 26) Alžběta
Procházková (* 17. 6. 1878 Hostivice čp. 53 – † 7.
8. 1879 Hostivice čp. 22) Stanislav
Antonín Cyril Procházka (* 13. 11. 1881 Hostivice čp. 20 – †
6. 1. 1882 Hostivice čp. 22) Theodor
Procházka (* 15. 4. 1883 Hostivice čp. 22 – †), dr.
Antonín Jan Procházka (* 19. 5. 1885 Hostivice čp. 22 – †), František
Josef Ferdinand Procházka (* 1. 12. 1888 Holubice čp. 67 – †) Dokument Sdělení o jmenování definitivním
řídícím učitelem v Holubicích v roce 1889
Převzatý
životopis Lidová demokracie, 12. června 1949,
strana 6
Náš tatínek se seznámil s maminkou jako učitel
v Hostivicích, a když mu 26. listopadu 1873 přišel dekret, jímž byl
ustanoven správcem školy ve Skryjích na Čáslavsku,
byla slavena dne 26. ledna 1874 v svatojakubském chrámu Páně hostivickém
svatba a mladí manželé přesídlili do nového působiště, kde pak prožívali svá
čtyři šťastná léta. Maminčino věno i nějaké úspory uloženy tenkrát
v Občanské záložně v Golčově Jeníkově, ale znenadání přišla
katastrofa, úpadek záložny a naši přišli o všecko. Také maminka utrpěla
nervový otřes, a tak se mladí manželé s tříletou dceruškou vrátili
koncem února 1878 do Hostivic, kde otec působil dále jako definitivní učitel.
Byt měli u dědečka, hostinského Antonína Kapalína,
a zde se jim v červnu téhož roku narodila druhá dceruška. Téhož roku se otci naskytla příležitost hlásiti se o místo
zatímního řídícího učitele v Lidicích, uvolněné zamýšleným odchodem říd. učitele. Celá rodina očekávala výsledek podané
žádosti. Tatínkův otec, Jan Procházka, řídící učitel ve Vyšebořicích
(nar. 1814), zval mladou rodinku na prázdniny, podotýkaje (v dopise
z 19. července 1878), že je navštíví v Hostivicích babička, jak se
prý jen trochu uvolní v domácím hospodářství, a že je pak s sebou
vezme do Vyšerovic. Lidice by se prý dědečkovi
zamlouvaly; píše o nich mile podle vlastní vzpomínky: „Kdybys mohl ty Lidice
dostat, bylo by to dobré, je to pěkné místo, protož se přičiň, kdybys i na to
něco měl vynaložit. Já tam byl v r. 1833 u vikáře, a ve škole jsem ostal
přes noc. Byl tam tenkrát ale již obstarlý učitel,
měl tři dospělé dcery na vdávání, ten již ovšem musel zemřít; tenkrát tam
byla jedna třída. Pozemky ale tam jsou dobré a obec velká.“ Srdečným závěrem
dopis uzavírá: „Konečně Tonynku a poupátka obě, též
pantátu a paní matku srdečně pozdravujeme.“ Zatím tatínek dostal do Hostivic
úřední přípis z místní školní rady v Lidicích, podepsaný Františkem
Šilhánem, předsedou míst. škol. rady, že při volbě k obsazení místa
řídícího učitele dne 4. srpna byl zvolen do návrhu, ale že má ještě předložit
průkaz o svém působení ve Skryjích, neboť návrh místní školní rady se má 12.
srpna 1878 předložit c. k. okresní školní radě na Smíchově. Zde byl vyhotoven
24. srpna 1878 dekret, ustanovující Františka Procházku zatímním řídícím
učitelem při škole v Lidicích na dobu, dokud nebude místo obsazeno
definitivně; k nastoupení služby a převzetí inventáře určen konec srpna. Od začátku školního roku otec v Lidicích již učil, ale
písemný dekret úřední nejspíš stále ještě nepřicházel; aspoň dědeček ještě
v dopise z 19. listopadu 1878 projevuje o jmenování netrpělivý
zájem: „Nyní mně to pořád zní myslí, jak to konečně s tebou dopadne,
neboť když čert nechce s někým tancovat, tak konečně ulomí u flašinetu
kliku. Zase ale myslím, když již jest to nyní tak vydlážděno, že snad se to
již do bláta nezaboří. Já ale nikdy nevěřím,
dokud sám prst nevložím. Bylo by toho ale strašná škoda.“ V dopise zároveň se
s živým humorem rozepisuje o posvícenském blahobytu na škole vyšerovické a jen lituje, že se na ty všecky dobroty
sjelo málo hostí. Neprodleně však připojuje epištolu, jež kritisuje
plány, s nimiž se asi svěřil tatínek, jak totiž zvelebit úroveň existenční,
tak těžce postiženou katastrofou v Golčově Jeníkově. Tatínek si asi hodně
sliboval od hospodářství, jak si je při škole zavede, ale zkušený jeho otec
všecky ty plány rozhodně zamítá: „Abych nezapomněl, jak jsi psal, že máte 4
odstavené zloděje (t. j. prasátka), protož, aby tě
blud nepojmul a snad abys nebyl svým pátým zlodějem, pročež ani jednomu ať
neprodloužíš život do nového roku. Bijte, vařte, pečte, jezte, mně pak
zkušenému věřte, že prase na zimu odstavit lépe jest na hnůj ho vyhodit.“
Připojuje zmínku, že tatínkův švagr Erben přijde do Lidie na mladé posvícení,
dodává srdečně: „Protož Tonynku a ty dvě poupátka
Vaše (t. j. Tonynku
a Bětušku) i ty mé v mladosti známé Lidice všichni srdečně
pozdravujeme.“ Na adrese dopisu už napsal také tatínkův nový úřední titul
„řídící učitel v Lidicích, okres Smíchov, pošta Buckov“.
Také na mosazném oválném pečetítku, jež máme schováno po tatínkovi na památku,
jest vyražena legenda: „František Procházka, řídící učitel, Lidice.“ Konečné
uspokojení dědečkovo vyzírá z psaní, datovaného 8. prosince 1878: „Milý
Franc! Tedy kapr jest již v saku; ten se ovšem nyní nevymrskne. Bral jsem se
strachem tvé psaní do ruky, za které jsem musel 18 kr. poštovného platit,
anto nebylo vyplacené, a na němž bylo napsáno franko. Jak jsem ale spatřil v
rohu napsáno: Lidice jsou v kapse!, byl jsem zase
spokojen. Nyní budeš moci počít ustálené živobytí, ale moudře a rozšafně.“ Poslední věta je vlastně úvod
k následujícímu hned národohospodářskému kázáníčku, jímž starý venkovský
řídící rozebírá plány synovy. „Kdo ještě úplně neprodělal několikrát rozličné
běhy života, ten vidí docela vše v jiném světle, než ono skutečně jest;
protož tobě chci dáti radu, jak budeš mít jednati, abys ne škodu, ale užitek
míti mohl. Já přezkoumal již všecky běhy a dobře při všem počítal, jak co
neslo výhodu a zisk, to jsem podržel. Protož tobě radím takto: Neopovaž se
pronajmout docela žádné pole, byť bylo sebelacinější, leč kdyby bylo dáno
zdarma, to bys ovšem mohl vzít. Pro učitele tento čas není docela žádná
výhoda, aby polností hleděl; obilí jest laciné, a jak vše stojí, bude
budoucně ještě lacinější, tak Že ani sám rolník žádný zisk z polí nemá, ty však
bys musel míti jistou škodu, a to ke vší trampotě a starosti s tím. To pole,
které máš zdarma, to ovšem můžeš držet, na tom tak snadno neproděláš, a toho
budeš mít docela dost. Píšeš o krávě. Kdyby ti ji někdo zadarmo dal a do
chléva uvázal, tak vem bič a raděj
ji z domu vymrskej, takto ještě získáš; neboť krávu nynější časy učitel aby držel, jest tolik, jako míti zloděje v stavení.
Jen počítej, mnoho-li denně kráva stojí, ať je to v
zimě nebo v létě, a jistě za ty peníze, co ona stojí denně, koupíš na tři dni
mléka pro celý dům. Ještě hůře v létě než v zimě. Děvečka jedna má dosti co
dělati, byť doma na nic jiného nechmátla, aby jen dostatek trávy krávě
nanesla. Pak uhodí někdy dva tři dni i celý týden deště nebo velká parna a
sucho, že není možná kousek trávy nikde najíti; mrcha hlady v chlévě bučí,
děvka se mračí, a to je zlost a mrzutost, že všecka chuť člověku ku všemu
zajde. Mimo to pak 12 až i 20 neděl kráva nedojí, mléko se musí kupovat,
krávu zdarma krmit a obsluhovat, též i lidé, vědouce, že učitel krávu má,
nevzpomenou s mlékem, tvarohem neb i máslem na něho. Toto ještě není
všecko, co s mrchou kravskou mnohokrát nehody, zlosti a starosti bývá. Protož
ani nemysli na krávu!“ Místo krávy navrhuje dědeček něco vhodnějšího:
„Aby ale v čas největší nouze pro nutnou potřebu v domě trochu mléka
bylo, k tomu je nejlepší koza; v létě se ze zahrádky úplně může vy živiti,
zvláště, když se hned na jaře zaselo kousek divokého jetele, ten hned první
rok se třikrát může sekat a koza má po starosti. Vždyť to u nás je již kolik
let tak. V zimě koza tím méně stojí, to jsi sám přesvědčen.“ Poté přistupuje
list dědečkův k úvaze o domácím chovu vepřového dobytka: „Již jsem ti minule
psal, co máte udělat se spřeží svinčáčarskou,
předce však píšeš, že budete hlídat svině pro
užitek – co by v skutečnosti slulo pro okrádání. Jak
tě může ten blud tak pojmouti, abys myslil mít
prospěch z chování dobytka svinského? To se jen
poněkud u sedláka může státi, který má doma bramborů, zadiny, prachů a
syrovátky i rozličných odpadků, pak již ve větším množství toho chová, kdež
se jedno s druhým nechá provádět, ale u nás to nikdy se nevyplatí! Co by tě
ti prevíti do žní stáli, tak po žněch, spíše o
Havle, koupil bys za to krmníka, kterého byste měli na celou zimu dost. Já
dal po Havle 31 f (= zlatých) za bagouna, měl hned tenkrát 40 žejdlíků sádla
a celý čas byl pokoj a bez zlosti. Protož jedno zabte
po novém roku a druhé ku konci masopustu; budete mít po kousku masa dost
dlouho, a to bude ta nejlepší výhoda. Já to zkusil vše, a také jsem vždy
dobře uměl počítat, protož nejlépe vím, co jest prospěšné a neb škodlivé.“ Konečně připojuje dědeček svou úvahu vzhledem
k vlastnímu povolání učitelskému: „Doufám, že mou radu uposlechneš a své
plány zavrhneš. Ty budeš mít dosti práce s kostelní povinností a se školou,
nač a proč bys se dřel s prací jinou, která docela nic nepřinese; a kdo jiný
bude krávě neb svinčákům sloužit? Tonynka bude mít dost co dělat s dětmi
a s domácí prací a děvečka by musela jedině tomu zvířecímu
milostpánu sloužit a jinou práci by doma ani nemohla dělat. A tobě by to
špatně slušelo, abys dobytek obsluhoval, tím bys jedině se opovrhoval a ovšednil, též marnou starost bys sobě přidělával, tím pak
spíše škodu nežli užitek bys z toho měl.“ Na
tatínkovu nějakou dřívější zmínku, v níž se asi odvolával na praxi svého
lidického předchůdce, dědeček namítá: „Že starý držel krávy a hospodářství,
to je něco jiného; tenkrát byly jiné poměry, pak tenkrát učitel nemohl mít
maso jen sotva v neděli, protož spotřeboval mnoho mléka, vařilo se krupky, jahly, brambory, knedlíčky, placky a rozličné tlesky, a to vše do mléka; nyní ale to nejde. To ostatní
se ještě ústně objasní, nyní zatím dost.“ Lidická idyla byla roztříštěna úmrtím Tonynky a později i Bětušky, staré něco málo přes rok. Po
prázdninách roku 1879 přišlo tatínkovi z okresní školní rady na Smíchově
vyrozumění, že v Lidicích je ustanoven Em. Batěk, jemuž odevzdán příslušný
inventář i s bytem, a naši se stěhovali zase do Hostivic. Za svou mimoškolní
činnost – jako ředitel kůru – odvážel si tatínek z Lidic pochvalné uznání
farního úřadu, opatřené podpisem p. faráře Jos. Sirůčka a razítkem „Sig. par.
Lidic“ de dato 17. srpna 1879, a to jako
„velmi obratný varhaník, který při dobré vůli a upřímné snaze je s to
církevní zpěv s prospěchem pěstovati“. Jaké byly další tatínkovy osudy,
nepatři již do této kapitoly. Z Hostivic se ucházel několikrát o místo
řídícího; stal se posléze řídícím učitelem v Holubicích, kde pak působil (až
do svého odchodu do Prahy) jedenáct let. Z bohaté své zkušenosti přiléhavě charakterisoval ty i ony místní poměry školské, a tak též
tatínkovi asi jaksi pro útěchu po všem, co celá rodina toho roku zažila,
napsal i k Lidicům svůj epilog: „Ostatně Lidice
nejsou též žádná lahůdka, čtvrtá třída platu, štola tam nestojí též za čerta a to ostatní jsou hluché kopřivy, protož raděj počkat, až by se něco výhodného nahodilo. Mimo toho
není co litovat, neb právě to, co se nám zdá být nešťastným osudem, jest
právě od Pána Boha pro nás tím nejsvětějším štěstím ustanoveno. To vše ostatní
nesmíš považovat za nešťastný osud, nýbrž za šťastný osud, poněvadž to vše
prozřetelnost Božská řídí a dopouští a od Pána Boha nepřichází nikdy nic
zlého, nýbrž jen vše to, co pro nás v budoucnosti nejlepší jest a býti může.“
Nejsrdečnějším pozváním mladých manželů, kteří v půl roce přišli o obě své
dítky, zakončuje dědeček i toto psaní, zahrnuje do pozvání i příbuzenstvo
hostivické, jež bude ve Vyšerovicích co nejlépe
vítáno. – Tatínkova episoda lidická měla doslov ještě po třech desítiletích,
a byl to doslov mile vítaný. Císařské a královské ředitelství soukromých
a rodinných fondů v Praze výnosem z 22. dubna 1907 prostřednictvím c. a k.
vrchní správy v Buštěhradě totiž poukázalo tatínkovi, tenkrát učiteli na
Smíchově, renumeraci v částce 129 korun 56 hal. ve smyslu rozhodnutí c. k.
zemské školní rady z 10. května 1906, jimž „byla povolena zadržená dávka
neboli odměna za hraní varhan atd. bývalým regentchorům
při kostele v Lidicích k vyplacení“. A tak i zde došlo na slova
dědečkova. Odkazy Stránka o školství se slovníkem hostivických učitelů Prameny SOA Praha, Sbírka matrik, Vyšehořovice
07, fol. 103 (narození) SOA Praha, Sbírka matrik, Hostivice 17,
fol. 98 (svatba) |
Úvod -> Hostivické
osobnosti -> František Procházka