Popis: Popis: Popis: Popis: image003

 

HOSTIVICKÉ OSOBNOSTI

 

Úvod -> Hostivické osobnosti -> František Procházka

 

 

František Procházka

* 6. 6. 1850 – †

Učitel hostivické obecné školy v letech 1871–1873, 1877–1878 a 1879–1885)

 

František Procházka se narodil 6. června 1850 ve Vyšehořovicích (tehdy Vyšerovicích) čp. 9 učiteli Janu Procházkovi a Barboře rozené Sochové.

Hostivická obecná škola se rozšířila v roce 1871 o třetí třídu a snad právě Procházka jako první obsadil toto třetí učitelské místo v Hostivici. Již v listopadu 1873 získal místo správce školy ve Skryjích u Golčova Jeníkova. Když v Golčově Jeníkově zkrachovala Občanská záložna a Procházkovi přišli o peníze tam uložené, vrátili se v únoru 1877 do Hostivice. František zde byl jmenován definitivním učitelem.

V září 1878 se Procházka stal zatímním řídícím učitelem v Lidicích a v Hostivici místo něj učil Václav Lamina. O rok později byl však na místo řídícího učitele v Lidicích jmenován definitivně jiný uchazeč.

Vrátil se opět do Hostivice na své definitivní místo a bydlel u manželčiných rodičů v hostinci čp. 22. V hostivické škole pak učil šest let.

V roce 1885 přešel na místo zatímního řídícího učitele v Holubicích (místo něj přišel do Hostivice z Holubic František Josef Pelz, tedy stejný učitel jako v roce 1873) a definitivním řídícím učitelem tam byl jmenován v listopadu 1889. V Holubicích setrval 11 let a poté působil v Praze.

 

Působení ve veřejných institucích

 

Obecná škola Hostivice

Učitel (1871–1873)

Definitivní učitel (1877–1878 a 1879–1885)

 

Rodina

 

Rodiče

Otec: Jan Procházka (* 1814 – †), učitel ve Vyšehořovicích čp. 9,
syn Prokopa Procházky, šafáře v Komorním Hrádku, a Kateřiny rozené Štikové z Vestce

Matka: Barbora rozená Sochová,
dcera Jana Sochy, gruntovníka v Břežanech čp. 56, a Anny rozené Prokůpkové z Klučova

 

Manželka

Svatba: 26. ledna 1874 Hostivice

Antonie Kapalínová (* 3. 6. 1855 Hostivice čp. 1 – †),

dcera Antonína Kapalína, nájemníka hostince v Hostivici čp. 1 a později hostinského v Hostivici čp. 22,
syna Josefa Kapalína, rolníka ze Sobína čp. 2, a Marie rozené Horákové z Hostivice čp. 1,

a Veroniky rozené Hříbkové,
dcery Martina Hříbka, rolníka v Hostivici čp. 18, a Magdaleny rozené Dejmkové z Hostivice čp. 18

 

Děti

Antonie Procházková (* 6. 6. 1875 Skryje čp. 12 – † 18. 12. 1878 Lidice čp. 26)

Alžběta Procházková (* 17. 6. 1878 Hostivice čp. 53 – † 7. 8. 1879 Hostivice čp. 22)

Stanislav Antonín Cyril Procházka (* 13. 11. 1881 Hostivice čp. 20 – † 6. 1. 1882 Hostivice čp. 22)

Theodor Procházka (* 15. 4. 1883 Hostivice čp. 22 – †),
∞ 5. 7. 1919 Žižkov-Olšany: Marie Hinková

dr. Antonín Jan Procházka (* 19. 5. 1885 Hostivice čp. 22 – †),
∞ 10. 9. 1911 Bystřice nad Pernštejnem: Marie Košťálová

František Josef Ferdinand Procházka (* 1. 12. 1888 Holubice čp. 67 – †)

 

Dokument

 

Sdělení o jmenování definitivním řídícím učitelem v Holubicích v roce 1889

 

 

Převzatý životopis

 

Lidová demokracie, 12. června 1949, strana 6

 

Náš tatínek se seznámil s maminkou jako učitel v Hostivicích, a když mu 26. listopadu 1873 přišel dekret, jímž byl ustanoven správcem školy ve Skryjích na Čáslavsku, byla slavena dne 26. ledna 1874 v svatojakubském chrámu Páně hostivickém svatba a mladí manželé přesídlili do nového působiště, kde pak prožívali svá čtyři šťastná léta. Maminčino věno i nějaké úspory uloženy tenkrát v Občanské záložně v Golčově Jeníkově, ale znenadání přišla katastrofa, úpadek záložny a naši přišli o všecko. Také maminka utrpěla nervový otřes, a tak se mladí manželé s tříletou dceruškou vrátili koncem února 1878 do Hostivic, kde otec působil dále jako definitivní učitel. Byt měli u dědečka, hostinského Antonína Kapalína, a zde se jim v červnu téhož roku narodila druhá dceruška.

Téhož roku se otci naskytla příležitost hlásiti se o místo zatímního řídícího učitele v Lidicích, uvolněné zamýšleným odchodem říd. učitele. Celá rodina očekávala výsledek podané žádosti. Tatínkův otec, Jan Procházka, řídící učitel ve Vyšebořicích (nar. 1814), zval mladou rodinku na prázdniny, podotýkaje (v dopise z 19. července 1878), že je navštíví v Hostivicích babička, jak se prý jen trochu uvolní v domácím hospodářství, a že je pak s sebou vezme do Vyšerovic. Lidice by se prý dědečkovi zamlouvaly; píše o nich mile podle vlastní vzpomínky: „Kdybys mohl ty Lidice dostat, bylo by to dobré, je to pěkné místo, protož se přičiň, kdybys i na to něco měl vynaložit. Já tam byl v r. 1833 u vikáře, a ve škole jsem ostal přes noc. Byl tam tenkrát ale již obstarlý učitel, měl tři dospělé dcery na vdávání, ten již ovšem musel zemřít; tenkrát tam byla jedna třída. Pozemky ale tam jsou dobré a obec velká.“ Srdečným závěrem dopis uzavírá: „Konečně Tonynku a poupátka obě, též pantátu a paní matku srdečně pozdravujeme.“ Zatím tatínek dostal do Hostivic úřední přípis z místní školní rady v Lidicích, podepsaný Františkem Šilhánem, předsedou míst. škol. rady, že při volbě k obsazení místa řídícího učitele dne 4. srpna byl zvolen do návrhu, ale že má ještě předložit průkaz o svém působení ve Skryjích, neboť návrh místní školní rady se má 12. srpna 1878 předložit c. k. okresní školní radě na Smíchově. Zde byl vyhotoven 24. srpna 1878 dekret, ustanovující Františka Procházku zatímním řídícím učitelem při škole v Lidicích na dobu, dokud nebude místo obsazeno definitivně; k nastoupení služby a převzetí inventáře určen konec srpna.

Od začátku školního roku otec v Lidicích již učil, ale písemný dekret úřední nejspíš stále ještě nepřicházel; aspoň dědeček ještě v dopise z 19. listopadu 1878 projevuje o jmenování netrpělivý zájem: „Nyní mně to pořád zní myslí, jak to konečně s tebou dopadne, neboť když čert nechce s někým tancovat, tak konečně ulomí u flašinetu kliku. Zase ale myslím, když již jest to nyní tak vydlážděno, že snad se to již do bláta nezaboří. Já ale nikdy nevěřím, dokud sám prst nevložím. Bylo by toho ale strašná škoda.“ V dopise zároveň se s živým humorem rozepisuje o posvícenském blahobytu na škole vyšerovické a jen lituje, že se na ty všecky dobroty sjelo málo hostí. Neprodleně však připojuje epištolu, jež kritisuje plány, s nimiž se asi svěřil tatínek, jak totiž zvelebit úroveň existenční, tak těžce postiženou katastrofou v Golčově Jeníkově. Tatínek si asi hodně sliboval od hospodářství, jak si je při škole zavede, ale zkušený jeho otec všecky ty plány rozhodně zamítá: „Abych nezapomněl, jak jsi psal, že máte 4 odstavené zloděje (t. j. prasátka), protož, aby tě blud nepojmul a snad abys nebyl svým pátým zlodějem, pročež ani jednomu ať neprodloužíš život do nového roku. Bijte, vařte, pečte, jezte, mně pak zkušenému věřte, že prase na zimu odstavit lépe jest na hnůj ho vyhodit.“ Připojuje zmínku, že tatínkův švagr Erben přijde do Lidie na mladé posvícení, dodává srdečně: „Protož Tonynku a ty dvě poupátka Vaše (t. j. Tonynku a Bětušku) i ty mé v mladosti známé Lidice všichni srdečně pozdravujeme.“ Na adrese dopisu už napsal také tatínkův nový úřední titul „řídící učitel v Lidicích, okres Smíchov, pošta Buckov“. Také na mosazném oválném pečetítku, jež máme schováno po tatínkovi na památku, jest vyražena legenda: „František Procházka, řídící učitel, Lidice.“ Konečné uspokojení dědečkovo vyzírá z psaní, datovaného 8. prosince 1878: „Milý Franc! Tedy kapr jest již v saku; ten se ovšem nyní nevymrskne. Bral jsem se strachem tvé psaní do ruky, za které jsem musel 18 kr. poštovného platit, anto nebylo vyplacené, a na němž bylo napsáno franko. Jak jsem ale spatřil v rohu napsáno: Lidice jsou v kapse!, byl jsem zase spokojen. Nyní budeš moci počít ustálené živobytí, ale moudře a rozšafně.“

Poslední věta je vlastně úvod к následujícímu hned národohospodářskému kázáníčku, jímž starý venkovský řídící rozebírá plány synovy. „Kdo ještě úplně neprodělal několikrát rozličné běhy života, ten vidí docela vše v jiném světle, než ono skutečně jest; protož tobě chci dáti radu, jak budeš mít jednati, abys ne škodu, ale užitek míti mohl. Já přezkoumal již všecky běhy a dobře při všem počítal, jak co neslo výhodu a zisk, to jsem podržel. Protož tobě radím takto: Neopovaž se pronajmout docela žádné pole, byť bylo sebelacinější, leč kdyby bylo dáno zdarma, to bys ovšem mohl vzít. Pro učitele tento čas není docela žádná výhoda, aby polností hleděl; obilí jest laciné, a jak vše stojí, bude budoucně ještě lacinější, tak Že ani sám rolník žádný zisk z polí nemá, ty však bys musel míti jistou škodu, a to ke vší trampotě a starosti s tím. To pole, které máš zdarma, to ovšem můžeš držet, na tom tak snadno neproděláš, a toho budeš mít docela dost. Píšeš o krávě. Kdyby ti ji někdo zadarmo dal a do chléva uvázal, tak vem bič a raděj ji z domu vymrskej, takto ještě získáš; neboť krávu nynější časy učitel aby držel, jest tolik, jako míti zloděje v stavení. Jen počítej, mnoho-li denně kráva stojí, ať je to v zimě nebo v létě, a jistě za ty peníze, co ona stojí denně, koupíš na tři dni mléka pro celý dům. Ještě hůře v létě než v zimě. Děvečka jedna má dosti co dělati, byť doma na nic jiného nechmátla, aby jen dostatek trávy krávě nanesla. Pak uhodí někdy dva tři dni i celý týden deště nebo velká parna a sucho, že není možná kousek trávy nikde najíti; mrcha hlady v chlévě bučí, děvka se mračí, a to je zlost a mrzutost, že všecka chuť člověku ku všemu zajde. Mimo to pak 12 až i 20 neděl kráva nedojí, mléko se musí kupovat, krávu zdarma krmit a obsluhovat, též i lidé, vědouce, že učitel krávu má, nevzpomenou s mlékem, tvarohem neb i máslem na něho. Toto ještě není všecko, co s mrchou kravskou mnohokrát nehody, zlosti a starosti bývá. Protož ani nemysli na krávu!“

Místo krávy navrhuje dědeček něco vhodnějšího: „Aby ale v čas největší nouze pro nutnou potřebu v domě trochu mléka bylo, k tomu je nejlepší koza; v létě se ze zahrádky úplně může vy živiti, zvláště, když se hned na jaře zaselo kousek divokého jetele, ten hned první rok se třikrát může sekat a koza má po starosti. Vždyť to u nás je již kolik let tak. V zimě koza tím méně stojí, to jsi sám přesvědčen.“ Poté přistupuje list dědečkův k úvaze o domácím chovu vepřového dobytka: „Již jsem ti minule psal, co máte udělat se spřeží svinčáčarskou, předce však píšeš, že budete hlídat svině pro užitek – co by v skutečnosti slulo pro okrádání. Jak tě může ten blud tak pojmouti, abys myslil mít prospěch z chování dobytka svinského? To se jen poněkud u sedláka může státi, který má doma bramborů, zadiny, prachů a syrovátky i rozličných odpadků, pak již ve větším množství toho chová, kdež se jedno s druhým nechá provádět, ale u nás to nikdy se nevyplatí! Co by tě ti prevíti do žní stáli, tak po žněch, spíše o Havle, koupil bys za to krmníka, kterého byste měli na celou zimu dost. Já dal po Havle 31 f (= zlatých) za bagouna, měl hned tenkrát 40 žejdlíků sádla a celý čas byl pokoj a bez zlosti. Protož jedno zabte po novém roku a druhé ku konci masopustu; budete mít po kousku masa dost dlouho, a to bude ta nejlepší výhoda. Já to zkusil vše, a také jsem vždy dobře uměl počítat, protož nejlépe vím, co jest prospěšné a neb škodlivé.“

Konečně připojuje dědeček svou úvahu vzhledem k vlastnímu povolání učitelskému: „Doufám, že mou radu uposlechneš a své plány zavrhneš. Ty budeš mít dosti práce s kostelní povinností a se školou, nač a proč bys se dřel s prací jinou, která docela nic nepřinese; a kdo jiný bude krávě neb svinčákům sloužit? Tonynka bude mít dost co dělat s dětmi a s domácí prací a děvečka by musela jedině tomu zvířecímu milostpánu sloužit a jinou práci by doma ani nemohla dělat. A tobě by to špatně slušelo, abys dobytek obsluhoval, tím bys jedině se opovrhoval a ovšednil, též marnou starost bys sobě přidělával, tím pak spíše škodu nežli užitek bys z toho měl.“ Na tatínkovu nějakou dřívější zmínku, v níž se asi odvolával na praxi svého lidického předchůdce, dědeček namítá: „Že starý držel krávy a hospodářství, to je něco jiného; tenkrát byly jiné poměry, pak tenkrát učitel nemohl mít maso jen sotva v neděli, protož spotřeboval mnoho mléka, vařilo se krupky, jahly, brambory, knedlíčky, placky a rozličné tlesky, a to vše do mléka; nyní ale to nejde. To ostatní se ještě ústně objasní, nyní zatím dost.“

Lidická idyla byla roztříštěna úmrtím Tonynky a později i Bětušky, staré něco málo přes rok. Po prázdninách roku 1879 přišlo tatínkovi z okresní školní rady na Smíchově vyrozumění, že v Lidicích je ustanoven Em. Batěk, jemuž odevzdán příslušný inventář i s bytem, a naši se stěhovali zase do Hostivic. Za svou mimoškolní činnost – jako ředitel kůru – odvážel si tatínek z Lidic pochvalné uznání farního úřadu, opatřené podpisem p. faráře Jos. Sirůčka a razítkem „Sig. par. Lidic“ de dato 17. srpna 1879, a to jako „velmi obratný varhaník, který při dobré vůli a upřímné snaze je s to církevní zpěv s prospěchem pěstovati“. Jaké byly další tatínkovy osudy, nepatři již do této kapitoly. Z Hostivic se ucházel několikrát o místo řídícího; stal se posléze řídícím učitelem v Holubicích, kde pak působil (až do svého odchodu do Prahy) jedenáct let. Z bohaté své zkušenosti přiléhavě charakterisoval ty i ony místní poměry školské, a tak též tatínkovi asi jaksi pro útěchu po všem, co celá rodina toho roku zažila, napsal i k Lidicům svůj epilog: „Ostatně Lidice nejsou též žádná lahůdka, čtvrtá třída platu, štola tam nestojí též za čerta a to ostatní jsou hluché kopřivy, protož raděj počkat, až by se něco výhodného nahodilo. Mimo toho není co litovat, neb právě to, co se nám zdá být nešťastným osudem, jest právě od Pána Boha pro nás tím nejsvětějším štěstím ustanoveno. To vše ostatní nesmíš považovat za nešťastný osud, nýbrž za šťastný osud, poněvadž to vše prozřetelnost Božská řídí a dopouští a od Pána Boha nepřichází nikdy nic zlého, nýbrž jen vše to, co pro nás v budoucnosti nejlepší jest a býti může.“ Nejsrdečnějším pozváním mladých manželů, kteří v půl roce přišli o obě své dítky, zakončuje dědeček i toto psaní, zahrnuje do pozvání i příbuzenstvo hostivické, jež bude ve Vyšerovicích co nejlépe vítáno. – Tatínkova episoda lidická měla doslov ještě po třech desítiletích, a byl to doslov mile vítaný. Císařské a královské ředitelství soukromých a rodinných fondů v Praze výnosem z 22. dubna 1907 prostřednictvím c. a k. vrchní správy v Buštěhradě totiž poukázalo tatínkovi, tenkrát učiteli na Smíchově, remuneraci v částce 129 korun 56 hal. ve smyslu rozhodnutí c. k. zemské školní rady z 10. května 1906, jimž „byla povolena zadržená dávka neboli odměna za hraní varhan atd. bývalým regentchorům při kostele v Lidicích k vyplacení“. A tak i zde došlo na slova dědečkova.

 

Odkazy

 

Stránka o školství se slovníkem hostivických učitelů

 

Prameny

Přehled pramenů

SOA Praha, Sbírka matrik, Vyšehořovice 07, fol. 103 (narození)

SOA Praha, Sbírka matrik, Hostivice 17, fol. 98 (svatba)

 

 

Úvod -> Hostivické osobnosti -> František Procházka

 

Popis: Popis: Popis: Popis: image003