|
Školství
a Hostivice v době Knihy příběhů
1. část
V první polovině 19. století
se školství řídilo školským zákoníkem, který vydal císař František I.
v roce 1805. Podle tohoto řádu měla být v každém kraji zřízena
aspoň jedna čtyřtřídní škola vzorná. Školy nazývané od doby Marie Terezie
jako triviální se staly školami farními, a pokud v místě nebyla fara,
mohla vzniknout škola filiální, když v jejím okolí do vzdálenosti půl
hodiny chůze bylo nejméně 100 dětí schopných školní docházky.
Povinná školní docházka se
vztahovala na děti ve věku 6 až 12 let. Protože tato doba nestačila
k potřebnému vzdělání dětí, již od roku 1753 museli učitelé triviálních
škol vyučovat zdarma v neděli a o svátcích odrostlou mládež. V roce
1816 se pak toto vyučování stalo povinným pro chlapce i dívky do věku 15 let.
V Hostivici bývala škola již
před třicetiletou válkou, kdy zanikla. Obnovila ji v roce 1734 Anna Marie
Františka velkovévodkyně toskánská, majitelka tachlovického panství, ke
kterému Hostivice patřila. Při tereziánské reformě školství se přeměnila na
školu triviální a podle školského zákoníku z roku 1805 na školu farní.
V roce 1824 se stala škola dvojtřídní, což znamená, že všechny školou
povinné děti byly rozděleny do dvou tříd; v jedné vyučoval učitel a ve
druhé učitelský pomocník. Toto uspořádání přetrvalo až do roku 1871, kdy
byla škola rozšířena na trojtřídní. Poté se rozšiřovala již rychleji a na
konci 19. století byla pětitřídní s takzvanými pobočkami (dalšími
třídami) některých tříd.
Do hostivické školy chodily děti
z Hostivice, Litovic, Břví, Jenečka (tehdy
zvaného Malá Jenč), Jenče (Velké Jenče) a Sobína.
Jak dokládají dokumenty uvedené
v Knize příběhů, v první polovině 19. století dosáhla Jeneč zřízení
samostatné školy. Podle hostivické farní kroniky, jak ji cituje František
Melichar v Pamětech okresu Unhošťského, i přímo
podle dopisu uvedeného na straně 15 Knihy příběhů bylo povoleno
odškolení Jenče 24. května 1833, ale již několik let předtím docházeli do
Jenče výpomocní učitelé z Hostivice. Odškolení
předcházelo několik let sporů o docházení hostivického učitelského pomocníka
do Jenče a o placení jeho školného. Povolení samostatné školy možná napomohla
i skutečnost, že v Jenči sídlila vrchní správa tachlovického
panství. V Jenči se zpočátku vyučovalo v pronajatých prostorách a
jenečská školní budova byla vystavěna v roce 1838.
Chýně, ze které dnes děti chodí do
Hostivice na druhý stupeň základní školy, patřila k panství strahovského
kláštera a měla faru i školu v Úhonicích.
Od roku 1791 se v Hostivici
vyučovalo ve školní budově čp. 59
na nynějším Husově náměstí, kterou nechal postavit majitel tachlovického
panství a zweibrückenský vévoda Karel August a která nahradila nedalekou již
nepostačující školu v domě čp. 7.
V roce 1838 byla škola přestavěna. Podle školského řádu měla dodávat
stavební materiál vrchnost, v našem případě tedy správa tachlovického
panství, řemeslnickou práci platil patron školy a obec měla přispívat ruční a
potažní robotou, tedy zejména dopravou staviva. Místo pro stavbu dávala
vrchnost i obec zdarma. Přestože uvedená přestavba spadá do doby, ze které
pochází Kniha příběhů, přestavba v ní není vůbec zmíněna. Z jiných
pramenů tedy známe pouze rok přestavby a víme o údajném sporu mezi
hostivickým farářem Pavlem Haasem a
dvorním radou Václavem Wünschem, který má být zaznamenán ve farní kronice.
Dřevo na vytápění školy se
zajišťovalo poměrně složitě. Dříví ve svém lese vymezila vrchnost, patron ho
koupil za polovinu místní ceny a obec je dala vykácet, rozřezat a dopravit do
školy. Záznam o tom, jak se jednotlivé obce přiškolené k Hostivici
dělily o dodávku dřeva a jak se tato dohoda změnila v roce 1844, je
v Knize příběhů uveden hned vpředu na nečíslované stránce.
|
