HOSTIVICKÉ PODNIKY A ŽIVNOSTI
Úvod -> Podniky
a živnosti -> Armaturka
Armaturka
(Zichovka) Areál
Čsl. armády čp. 126, 127, 200, 324 a 325 Vznikla
v roce 1929 ze zrušené šroubárny Staněk a Ponec V letech
1953–1954 výroba leteckých součástek V roce 1954 začleněna do Automobilových závodů
Klementa Gottwalda, n. p., Praha-Vysočany Firmy Fr.
Zicha, spol. s r. o. 1929–1948 Majitelé: František Zicha a Jan Heim (1929–1937) Bedřich
Lubik (1937–1940) Legiobanka
(1940–1948) JANKA
Radotín, n. p. – národní správa (1948) Povážské strojírny, n. p., Povážská Bystrica, závod
Hostivice 1948–1950 Slovenská
armaturka, n. p., Myjava, závod Hostivice 1950–1952 Česká armaturka, n. p., Česká Třebová, závod Hostivice 1952–1953 Motorlet Jinonice, n. p., provoz Hostivice 1953–1954 Historie
továrny V polovině roku 1929 koupila objekty bývalé
šroubárny Staněk a Ponec
v Hostivici od Pražskoželezářské společnosti
firma František Zicha, společnost s ručením omezeným, která vyráběla
parní a vodní armatury a vlastnila slévárnu barevných kovů. Do té doby měla
výrobu v Praze-Hrdlořezích, odkud se musila vystěhovat, protože slévárna
zamořovala okolí, kde se tehdy rozvíjela bytová výstavba. V lednu 1930
byl v továrně obnoven provoz, tentokrát výroba armatur. Výroba
v Hostivici se slibně rozvíjela, neboť zdravotní armatury byly hledaným
zbožím nejen u nás, ale i v cizině a armatury značky ARZI měly již
zvučné jméno i v zahraničí. Výrobky byly galvanicky zušlechťovány,
niklovaly se a chromovaly i do různých odstínů. Prováděly se montáže
kompletních kateder v sanatoriích, vybavovaly se armaturami operační
sály, patologické ústavy, novostavby a školy. Armatury ve zlaceném provedení
byly dodávány také do Vatikánu. Obálka a titul reklamního tisku z roku 1933. Firemní obálka. Za hospodářské
krize 30. let se firma udržela, i když také prošla vyrovnáním, protože banky
odmítaly poskytnout půjčku. Došlo k propouštění, práce byla omezena
pouze na tři dny v týdnu a dramaticky se snížily výdělky zaměstnanců.
Proběhla také stávka, kterou dělníci prohráli. Dělníci byli znovu přijati se
zrušením nároku na dovolenou a snížením mzdy. V roce 1937
zemřel majitel továrny František Zicha a
jeho společník Jan Heim
nemohl sám závod udržet, byl proto podíl Františka Zichy prodán Bedřichu
Lubikovi. Po krátké době byl i Heimův podíl zakoupili Lubikovi rodiče, kteří
již dříve přesídlili do Prahy z Berlína z obavy před uplatňovanými
protižidovskými zákony nacistického Německa. Nový majitel
Lubik snad se cítil pustil do konkurenčního boje s největší armaturkou Tauš,
Bratislava-Myjava. Armaturce Zicha se dočasně zvýšily objednávky, ale
významnějších výsledků nebylo dosaženo. Lubik se obával o svůj osud, proto
továrnu prodal své konkurenci, firmě Tauš, která patřila pod Legiobanku.
Lubik byl v listopadu 1941 deportován do Terezína, kde zahynul. O měsíc
později se dostala do transportu také Lubikova manželka Markéta, která byla
v květnu 1944 převezena do Osvětimi a také zahynula. V počátku
okupace vyráběl závod dále armatury, ale v roce 1940 začala také zbrojní
výroba, na které se pracovalo až do roku 1945. Závod vyráběl armatury v malém množství téměř celou válku,
a to ze šedé litiny a zinku. V té době závod doznal také první stavební
úpravy. Byla postavena nástrojárna, která svému účelu sloužila
v původních rozměrech až do roku 1948. Bylo postaveno nejnutnější sociální
zařízení, které do té doby nebylo téměř žádné anebo velmi primitivní. Dále
došlo k nouzové výstavbě prostoru dnešní kalírny, kde se po dobu války
tajně prováděly zkoušky výroby armatur způsobem tlakového lití. Zkušební
odlitky byly prováděny ze zinku a předpokládalo se s okamžitým přechodem
na mosaz po skončení války. V počátku okupace bylo před okupanty ukryto
větší množství mosaze a niklových anod, které byly pak po válce vyzvednuty
z úkrytu a zpracovány. Rovněž tak byla vytvořena značná zásoba
ušlechtilých ocelí, které v poválečných letech umožnily rozvoj výroby
forem pro tlakové lití a výroby nářadí z rychlořezné oceli. V době války
značně vzrostl počet pracovníků, kteří byli do závodu totálně nasazováni,
pracovní doba byla dvanáctihodinová, provoz dvousměnný. Strojní vybavení
bylo podle potřeb válečné výroby rozšiřováno a modernizováno. Během okupace
nebyl nikdo ze závodu zatčen a tehdejšímu vedení závodu, které zůstalo
v rukou českých lidí, se podařilo vyreklamovat většinu zaměstnanců,
kteří měli být totálně nasazeni v Německu, a jmenovitě celý ročník 1924
byl ochráněn před nasazením. V posledních měsících války se již
v závodě téměř nepracovalo vzhledem k častým leteckým poplachům a
všichni toužebně očekávali ukončení války. Po revoluci
přešla firma Zicha pod přímé vedení Legiobanky a v závodě byly provedeny
změny ve vedení. Vznikla zde také komunistická stranická organizace a
odborová organizace. Válečná výroba byla okamžitě nahrazena opět výrobou
armatur, která mohla být urychleně uskutečněna použitím barevných kovů
ukrytých před okupanty a díky zkušenostem získaným vývojem a zkouškami
v armaturářské výrobě v době války. Po únorových
událostech roku 1948 byl závod znárodněn a na přechodnou dobu převzal
národní správu národní podnik JANKA Radotín. Po znárodnění byly závody
začleňovány do velkých podniků. Závod v Hostivici se spolu
s armaturkou Myjava stal součástí národního podniku Povážské strojárny,
národní podnik, Povážská Bystrica. Po krátké době na to dochází byla navržena
likvidace závodu v Hostivici, proti níž protestovali pracovníci závodu,
národní správa Legiobanky a armaturka Myjava. Po delším jednání na ústředních
orgánech byla posléze na přímý zákrok předsedy vlády Antonína Zápotockého
likvidace odvolána. V roce 1950 Slovenská armaturka Myjava byla
z podniku Povážské strojárny vyčleněna jako samostatný národní podnik a
závod v Hostivici se stal pobočným závodem tohoto nového podniku.
V této době byl v září 1950 v závodě Hostivice ustaven první
dělnický ředitel na okrese Praha-západ Bedřich Leffler, který pak závod po
několik dalších let vedl. V další etapě organizace národních podniků
byla výroba armatur rozčleněna na závody v Čechách a na Moravě a na
Slovensku. Pro Slovensko v armaturářském odboru zůstala Slovenská
armaturka Myjava a v historických zemích byl utvořen nový národní podnik
Česká armaturka, Česká Třebová s pobočným závodem Hostivice. Výrobní
program v armaturářském odboru byl pak mezi tyto dva podniky rozdělen. Nedostatečná
výrobní náplň nezajišťovala dlouhodobý výhled závodu v tomto oboru, a
tak v roce 1953 byla výroba armatur v Hostivici ukončena a závod
byl začleněn jako provoz do národního podniku Motorlet Jinonice a po dobu
jednoho roku vyráběl drobné součástky k leteckým motorům. Ani tento
výrobní program neskýtal dostatečné využití výrobní kapacity závodu. Byl
proto počátkem roku 1954 začleněn do národního podniku Automobilové závody Klementa
Gottwalda, Praha-Vysočany. Vedení
podniku František
Goliáš – vedoucí (1948) Bedřich Leffler – ředitel (1950–1953) Seznam není úplný Odkaz Publikace k historii továrny. Přepis zveřejněn v řadě A Pramenů k hostivické historii. |
Úvod -> Podniky
a živnosti -> Armaturka