HOSTIVICKÉ PODNIKY A ŽIVNOSTI

Úvod -> Podniky a živnosti -> Armaturka

Armaturka (Zichovka)

Areál Čsl. armády čp. 126, 127, 200, 324 a 325

Vznikla v roce 1929 ze zrušené šroubárny Staněk a Ponec

V letech 1953–1954 výroba leteckých součástek

V roce 1954 začleněna do Automobilových závodů Klementa Gottwalda, n. p., Praha-Vysočany

Firmy

Fr. Zicha, spol. s r. o.

1929–1948

Majitelé:

František Zicha a Jan Heim (1929–1937)

Bedřich Lubik (1937–1940)

Legiobanka (1940–1948)

JANKA Radotín, n. p. – národní správa (1948)

Povážské strojírny, n. p., Povážská Bystrica, závod Hostivice

1948–1950

Slovenská armaturka, n. p., Myjava, závod Hostivice

1950–1952

Česká armaturka, n. p., Česká Třebová, závod Hostivice

1952–1953

Motorlet Jinonice, n. p., provoz Hostivice

1953–1954

Historie továrny

V polovině roku 1929 koupila objekty bývalé šroubárny Staněk a Ponec v Hostivici od Pražskoželezářské společnosti firma František Zicha, společnost s ručením omezeným, která vyráběla parní a vodní armatury a vlastnila slévárnu barevných kovů. Do té doby měla výrobu v Praze-Hrdlořezích, odkud se musila vystěhovat, protože slévárna zamořovala okolí, kde se tehdy rozvíjela bytová výstavba.

V lednu 1930 byl v továrně obnoven provoz, tentokrát výroba armatur. Výroba v Hostivici se slibně rozvíjela, neboť zdravotní armatury byly hledaným zbožím nejen u nás, ale i v cizině a armatury značky ARZI měly již zvučné jméno i v zahraničí. Výrobky byly galvanicky zušlechťovány, niklovaly se a chromovaly i do různých odstínů. Prováděly se montáže kompletních kateder v sanatoriích, vybavovaly se armaturami operační sály, patologické ústavy, novostavby a školy. Armatury ve zlaceném provedení byly dodávány také do Vatikánu.

Obálka a titul reklamního tisku z roku 1933.

Kompletní katalog

Firemní obálka.

Za hospodářské krize 30. let se firma udržela, i když také prošla vyrovnáním, protože banky odmítaly poskytnout půjčku. Došlo k propouštění, práce byla omezena pouze na tři dny v týdnu a dramaticky se snížily výdělky zaměstnanců. Proběhla také stávka, kterou dělníci prohráli. Dělníci byli znovu přijati se zrušením nároku na dovolenou a snížením mzdy.

V roce 1937 zemřel majitel továrny František Zicha a jeho společník Jan Heim nemohl sám závod udržet, byl proto podíl Františka Zichy prodán Bedřichu Lubikovi. Po krátké době byl i Heimův podíl zakoupili Lubikovi rodiče, kteří již dříve přesídlili do Prahy z Berlína z obavy před uplatňovanými protižidovskými zákony nacistického Německa.

Nový majitel Lubik snad se cítil pustil do konkurenčního boje s největší armaturkou Tauš, Bratislava-Myjava. Armaturce Zicha se dočasně zvýšily objednávky, ale významnějších výsledků nebylo dosaženo. Lubik se obával o svůj osud, proto továrnu prodal své konkurenci, firmě Tauš, která patřila pod Legiobanku. Lubik byl v listopadu 1941 deportován do Terezína, kde zahynul. O měsíc později se dostala do transportu také Lubikova manželka Markéta, která byla v květnu 1944 převezena do Osvětimi a také zahynula.

V počátku okupace vyráběl závod dále armatury, ale v roce 1940 začala také zbrojní výroba, na které se pracovalo až do roku 1945. Závod vyráběl armatury v malém množství téměř celou válku, a to ze šedé litiny a zinku. V té době závod doznal také první stavební úpravy. Byla postavena nástrojárna, která svému účelu sloužila v původních rozměrech až do roku 1948. Bylo postaveno nejnutnější sociální zařízení, které do té doby nebylo téměř žádné anebo velmi primitivní. Dále došlo k nouzové výstavbě prostoru dnešní kalírny, kde se po dobu války tajně prováděly zkoušky výroby armatur způsobem tlakového lití. Zkušební odlitky byly prováděny ze zinku a předpokládalo se s okamžitým přechodem na mosaz po skončení války. V počátku okupace bylo před okupanty ukryto větší množství mosaze a niklových anod, které byly pak po válce vyzvednuty z úkrytu a zpracovány. Rovněž tak byla vytvořena značná zásoba ušlechtilých ocelí, které v poválečných letech umožnily rozvoj výroby forem pro tlakové lití a výroby nářadí z rychlořezné oceli.

V době války značně vzrostl počet pracovníků, kteří byli do závodu totálně nasazováni, pracovní doba byla dvanáctihodinová, provoz dvousměnný. Strojní vybavení bylo podle potřeb válečné výroby rozšiřováno a modernizováno.

Během okupace nebyl nikdo ze závodu zatčen a tehdejšímu vedení závodu, které zůstalo v rukou českých lidí, se podařilo vyreklamovat většinu zaměstnanců, kteří měli být totálně nasazeni v Německu, a jmenovitě celý ročník 1924 byl ochráněn před nasazením. V posledních měsících války se již v závodě téměř nepracovalo vzhledem k častým leteckým poplachům a všichni toužebně očekávali ukončení války.

Po revoluci přešla firma Zicha pod přímé vedení Legiobanky a v závodě byly provedeny změny ve vedení. Vznikla zde také komunistická stranická organizace a odborová organizace. Válečná výroba byla okamžitě nahrazena opět výrobou armatur, která mohla být urychleně uskutečněna použitím barevných kovů ukrytých před okupanty a díky zkušenostem získaným vývojem a zkouškami v armaturářské výrobě v době války.

Po únorových událostech roku 1948 byl závod znárodněn a na přechodnou dobu převzal národní správu národní podnik JANKA Radotín. Po znárodnění byly závody začleňovány do velkých podniků. Závod v Hostivici se spolu s armaturkou Myjava stal součástí národního podniku Povážské strojárny, národní podnik, Povážská Bystrica. Po krátké době na to dochází byla navržena likvidace závodu v Hostivici, proti níž protestovali pracovníci závodu, národní správa Legiobanky a armaturka Myjava. Po delším jednání na ústředních orgánech byla posléze na přímý zákrok předsedy vlády Antonína Zápotockého likvidace odvolána. V roce 1950 Slovenská armaturka Myjava byla z podniku Povážské strojárny vyčleněna jako samostatný národní podnik a závod v Hostivici se stal pobočným závodem tohoto nového podniku. V této době byl v září 1950 v závodě Hostivice ustaven první dělnický ředitel na okrese Praha-západ Bedřich Leffler, který pak závod po několik dalších let vedl. V další etapě organizace národních podniků byla výroba armatur rozčleněna na závody v Čechách a na Moravě a na Slovensku. Pro Slovensko v armaturářském odboru zůstala Slovenská armaturka Myjava a v historických zemích byl utvořen nový národní podnik Česká armaturka, Česká Třebová s pobočným závodem Hostivice. Výrobní program v armaturářském odboru byl pak mezi tyto dva podniky rozdělen.

Nedostatečná výrobní náplň nezajišťovala dlouhodobý výhled závodu v tomto oboru, a tak v roce 1953 byla výroba armatur v Hostivici ukončena a závod byl začleněn jako provoz do národního podniku Motorlet Jinonice a po dobu jednoho roku vyráběl drobné součástky k leteckým motorům. Ani tento výrobní program neskýtal dostatečné využití výrobní kapacity závodu. Byl proto počátkem roku 1954 začleněn do národního podniku Automobilové závody Klementa Gottwalda, Praha-Vysočany.

Vedení podniku

František Goliáš – vedoucí (1948)

Bedřich Leffler – ředitel (1950–1953)

Seznam není úplný

Odbory v podniku po roce 1945

Organizace ROH v armaturce, později Pragovce

Závodní klub ROH

Odkaz

Publikace k historii továrny.

Přepis zveřejněn v řadě A Pramenů k hostivické historii.

Úvod -> Podniky a živnosti -> Armaturka