Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image003

 

DIVADLO V HOSTIVICI A V LITOVICÍCH

 

Úvod -> Divadlo -> Vzpomínka J. Pergla

 

 

Ochotnické divadlo v Hostivici

Vzpomínal Jiří Pergl

 

Milí čtenáři,

už dlouho se chystáme vzpomenout ochotnického divadla v našem městě. Je to historie bohatá, i když dost pozapomenutá. Budeme o divadle mluvit vážně i nevážně, a proti všem zvyklostem začínáme tím nevážným způsobem. Nakonec to vždy byla legrace, která lidi nejvíc přitahovala. Není snad druhého prostředí, kde by se vymýšlely kanadské žertíky, boudy, chytáky tak jako na divadle – i ochotnickém. Přičteme-li k tomu různé neplánované příhody, ať situační nebo slovní, jaký div, že existuje celá literatura o divadelních breptech, špílcích a legráckách, z nichž některé „odbourají“ herce, jiné rozesmějí i obecenstvo a některé vedou k předčasnému konci představení. Věnujme se ale našemu městu a jeho hercům.

Hraje se u Neradů sokolské divadlo. Kus se nazývá „Chasa mistra (?)… řekněme Koudelky“. Ve vypjatém okamžiku zhasne petrolejka právě nad středem jeviště. Mimo roli vyzve mistr nejmladšího tovaryše, aby jí napravil hlavu. Tovaryš nerad uposlechne a prozíravě sejme cylindr šátkem, který jako správný elegán té doby má na krku. Mistr mu laje, že mu to dlouho trvá, a tak tovaryš, jehož rozpálený cylindr začíná nepříjemně hřát i přes složený šátek, jen řekne: „Podržej mi to, pane mistr.“ Mistr sáhne po cylindru, zařve a prchá ze scény. Opona musí dolů a „mistr“ si v kuchyni u paní Neradové mastí spáleninu sádlem. Co si „mistr“ s „tovaryšem“ řekli po představení, si můžeme snadno představit… (Jen poznamenejme, že mistr byl později dlouholetým starostou v Litovicích a tovaryš knihovníkem a kronikářem tamtéž.)

V sále hostince u Šroubků hrál divadlo odbor spolku Hostivít a později i Orel. Také tam hostovaly společnosti, které měly svým repertoárem blízko k zaměření obou spolků. Tenkrát zahajovali hrou o umučení Jana z Nepomuku. Společnost nebyla početná, ale principál věděl, že hostivičtí si rádi s nimi zahrají. Jedna scéna hry je zvláště efektní – biřici přinesou zmučené tělo světce na most a shodí ho do Vltavy. Most představovalo „kamenné“ zábradlí. Aby dopad byl bezbolestný a tichý, byl za kulisou slamník a dvě peřiny. Těsně před první oponou spatřil technikář, že lampa se žlutým stínítkem – měsíc – nesvítí. Odtáhl štrozok a ze štaflí věc napravil. Protože měl už nějakou v sobě a pospíchal dolů na další, zjistil jeden z herců na poslední chvíli, že z Vltavy vyrůstají štafle. Stačil je jen podtrhnout a už se začínalo. Biřici přinesou tělo (ti i oni byli místní), bídák král přihlíží. Biřici tělo rozhoupají a efektním obloukem svrhnou do Vltavy. Ozve se hromová rána a bolestné zaúpění. Nad zábradlím se objeví bolestí zkřivená tvář světce, který praví: „Zas mi přijďte, abych s vámi hrál…!“ Bylo po představení, obecenstvo si pochvalovalo, že se dávno tak nezasmálo (z toho je vidět, že škodolibý smích nikterak není vynálezem TV pořadu Neváhej a toč).

Bývali herci – pravý postrach režisérů a nápovědy. Zásadně se neučili role a chlubili se, že vše chytnou z nápovědní budky. Patřil k nim i pozdější režisér, proslulý tím, že na hercích požadoval pravý opak. Onen výtečník hrál v Tylově Janu Husovi titulní úlohu. Jako obvykle spoléhal na sufléra, ale běda. Maskér v tvůrčím zápalu vousy a parukou zakryl našemu Husovi uši! Za Husem do vězení přijdou čeští páni, když odchází poslední, má Hus říci: „Bůh s tebou.“ Hus na několikeré opakování chytne“ „Půjdu s tebou.“ Šlechtic syčí: „Vole, seš ve vězení.“ Hus se tedy opraví: „Nebo tady zůstanu.“ Obecenstvo to až na několik bystřejších přeslechne, a tak se představení potácí dál.

Zákonité bylo, že brept ze zkoušky se přes úsilí herce pronesl i o premiéře. Bakalář Pička říká mendikům, potulným studentům, kterým rakovničtí konšelé nesplnili sliby: „Půjdeme, děťátka“, o zkoušce řekne bakalář „děvčátka“ a při tom zůstane i o představení. Na jiném místě má říci konšelům: „To jsem vám sfoukl pěnu z piva“, řekne „pivu z pěna“ a sázky vyhrají ti, co si vsadili na to, že to řekne i o premiéře.

Studuje se Jiráskova Kolébka. Jednoho šlechtice z družiny mladého krále hraje mládenec jako dobrá hodina, ale trochu hrr. Roli umí už o první zkoušce. Hrdina hledá svého krále a náš hrdina má ve scénáři“ „Neviděli jste ho? (volá)“. Frantík na narážku volá mocným hlasem: „Neviděli jste ho, vola?“ Urážka veličenstva nebyla potrestána, zato posměch ne, vydržel dlouhou dobu.

Trápení bylo s herci, zvláště ze sboru. Těžko bylo docílit, aby se chovali ke kašírovaným objektům, jako by byly trojrozměrné, aby se nechytali za mohutný kamenný sloup jako za žehlicí prkno. Tylova Fidlovačka se hraje na jevišti ve scéně, na kterou je výtvarník pyšný. Prosí pěvecký sbor, aby nerušil dojem perspektivy tím, že se bude zdržovat u zadních kulis náměstí. Ne tak jeden ze sboru, který se skoro otírá o dům, který je mu po ramena. Zděšený kulisák prostrčí plátnem „domu“ hřebík a píchá a škrábe jím pěvce do zad. Ten ale drží jako pejsek, když ho drbete za ušima. Teď se dokonce opřel o ubohé domy a kulisák děkuje náhodě, že je právě tady a může zabránit demolici celé zadní fronty náměstí.

Pohyboval se svého času na ochotnickém jevišti v městě nešťastník, který při představení padal do propadla, klouzal ze schodů, zakopával o koberec, narážel do praktikáblů, zabalil se do dekoračních šálů. Ozval-li se za jevištěm zvuk padajícího těla, všichni si oddechli, že to Jára má pro tentokrát za sebou. Potíže, či spíše příležitost k legráckám poskytly občas i rekvizity. V Krpatově Mistru ostrého meče čte jeden z konšelů rozsudek z listiny. Jaká skvělá příležitost napsat na ní i další text, zvláště když se do konce aktu hraje za stolem. Představení spěje k okamžiku, kdy bude rozsudek čten, když zděšený konšel zjistí, že listina je čistá, i když k nerozeznání od pravé! Vstane a mluvou naprosto nepřipomínající 16. století praví: „Pardon, něco jsem si zapomněl.“ Za kulisami nemluví, jen strašně koulí očima a dělá jednoznačné posunky, takže mu spoluherci raději podají pravou listinu a odeberou se do šatny, aby se mohli chechtat nahlas.

Divadlo, ať ochotnické nebo profesionální, má svoji latinu. Mnohdy je nutno s Italy říci: Si non e verro, bueno trovato,“ není-li to pravda, je to dobře vymyšleno.

 

Vzpomínání bylo otištěno v Hostivickém měsíčníku v lednu 1998.

 

 

Úvod -> Divadlo -> Vzpomínka J. Pergla

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image003