HOSTIVICKÉ OSOBNOSTI

Úvod -> Hostivické osobnosti -> František Horešovský

František Horešovský

* 2. 8. 1895 – † 17. 6. 1915

Oběť první světové války

František Horešovský se narodil 2. srpna 1895 ve Zličíně čp. 2 rolníkovi Josefu Horešovskému a Růženě rozené Hrdinové jako jejich nejstarší syn. Rodiče se v roce 1900 vrátili na rodný statek v Jenečku čp. 11.

Zapojil se do činnosti hostivického Sokola, v roce 1914 se stal cvičitelem žáků a v březnu 1915 odcházel do války jako místonáčelník.

Sloužil jako vojín c. k. dragounského pluku č. 14 na ruské frontě v Haliči a 8. června 1915 byl těžce zraněn šrapnelem do hlavy. Zemřel 17. června 1915 ve vojenské nemocnici v Kolomyji (nyní Ivanofrankivská oblast na Ukrajině).

Byl pohřben na místním hřbitově, ale rodina zařídila převoz ostatků a 22. ledna 1916 byl Horešovský za účasti členů Sokola pohřben na tehdejším hostivickém hřbitově.

Působení ve spolcích

Tělocvičná jednota Sokol Hostivice

Člen, cvičitel žáků (1914) a místonáčelník (1915)

Družstvo pro vystavění tělocvičny „Sokolu“ pro Hostivice a okolí

Náhradník výboru (1913)

Rodina

Rodiče

Otec: Josef Horešovský (* 29. 4. 1865 Jeneček čp. 11 – † 11. 4. 1938 Jeneček čp. 11),
rolník v Jenečku čp. 11,
syn Františka Horešovského, rolníka v Jenečku čp. 11, a Marie rozené Chvojové z Odolena Vody čp. 48

Matka: Růžena rozená Hrdinová (* 7. 11. 1873 Žalov čp. 5 – † 8. 2. 1933 Jeneček čp. 11),
dcera Josefa Hrdiny, rolníka v Žalově čp. 5, a Marie rozené Srbové ze Žalova čp. 5

Sourozenec

Josef Horešovský (* 27. 8. 1896 Zličín čp. 2 – †), rolník v Jenečku čp. 11
∞ 11. 2. 1934 Unhošť: Anna Bozděchová (* 25. 7. 1905 Unhošť čp. 172, Suchý mlýn – †)

Bydliště

Jeneček čp. 11 = Hostivice, Družstevní čp. 954

Převzatý životopis (nekrolog)

Zápis v sokolské kronice

Bratr František Horešovský z Jenečka.

Již od svého mládí cvičil jako žák, později jako dorostenec a dosáhnuv věku 18 let vstoupil jako nadějný cvičenec do členstva roku […] Již v druhém roce svého členství zvolen byl zástupcem náčelníka. Měli jsme naději, že v něm vyrůstá jednotě naší nový spolehlivý náčelník, leč osud změnil naděje naše.

Dne 8. června 1915 zraněn byl těžce šrapnelem do hlavy a nohy na bojišti v Haliči, náš milý bratr František Horešovský z Jenečka. Operován byl 13. června, podlehl svému zranění, zemřel dosáhnuv věku něco málo přes 20 let. Pochován byl 17. června na hřbitově v Kolomyji. Jinoch upřímné a srdečné povahy věnoval se cele myšlence sokolské. Byl spolehlivý a dobrý cvičitel, neúnavný pracovník. Vděčná památka budiž mu v jednotě zachována.

Dne 20. ledna 1916 převezena byla tělesná schránka milého bratra místonáčelníka Františka Horešovského do jeho rodiště do Jenečka, odtud konán pohřeb jeho v sobotu dne 22. ledna o 2 hod. odpoledne do Hostivice. Jednota naše súčastnila se pohřbu v kroji za účasti 11 bratrů v kroji s práporem.

U rakve drahého zesnulého postavena čestná stráž a na hrob jeho položena od jednoty kytice se stuhou. Ženský odbor jednoty položil též kytici se stuhou. Na hřbitově rozloučil se milým bratrem místonáčelníkem za jednotu naši bratr František Pechlát, učitel v Hostivici těmito slovy:

„Stojíme před rakví drahého místonáčelníka bratra Horešovského. V této pro nás tak smutné chvíli vynořuje se v mysli mé nezapomenutelný obraz statečného borce, myšlence sokolské zcela a věrně oddaného. Vidím jej, a se mnou zajisté i všichni bratři a sestry jednoty hostivické, jak v čele šiku pružným krokem vede bratry své v tělocvičně naší, v níž cítil se vždy tak šťastným a spokojeným.

V tělocvičnu odcházel milý bratr náš, aby po vykonaných povinnostech denních vzpružil opět tělesné síly své, aby i ducha svého osvěžil mezi bratry sobě rovnými. Bratři vítali jej radostně ve středu svém, neboť byl zemřelý vskutku bratrem nám všem milým, jež dovedl zaujati mysle naše a připoutati nás přátelsky k srdci svému, skromnou, milou a přímou povahou svou.

Nebyl z těch, kdož do popředí se tlačí, kdož nad druhými povýšeni chtějí býti, ale naopak v ústraní tiše konal práce a povinnosti naň vložené, a to opět způsobem takovým, že dobře možno o něm říci, že pracoval vždy dle hesla sokolského „ni zisk, ni slávu!“

Neúnavná práce sokolská a opravdová činnosť v jednotě to byla, jež milého bratra našeho přivedla na místo přední, že stal se ozdobou a chloubou jednoty naší. Stalo se tak jen vlastním jeho přičiněním, nevšední obětavostí, jeho nezištností a opravdovým nadšením pro věc sokolskou.

Tyto překrásné vlastnosti milého bratra Horešovského zaujaly všecky bratry tak, že viděli v bratru svém zářivý vzor pravého Sokola. Nebylo u něho nikdy planých slov a v zápětí vždy i činy přicházely. Byl jedním z těch, kdož dovedli slovo v skutek uváděti. Proto postavilo členstvo činné milého bratra svého v popředí jednoty a zvolilo si jej svým místonáčelníkem.

Maje vždy na mysli nejkrásnější vzory: „Fügnera a Tyrše“, čerpal bratr Horešovský z jich bohatého života vzácné vlastnosti sokolské i občanské. Byl-li mu miláček Sokolstva Miroslav Tyrš vzorem dokonalého Sokola, byl mu Jindřich Fügner vzorem občanských ctností. Kráčeje pak v zářivých stopách těchto dvou sokolských velikánů, nalezl to, po čem tak mnozí marně touží – totiž sílu, radost, pravdu a krásu.

Hle, toť čtyřlístek štěstí, jež nalezl náš milý bratr místonáčelník na poli sokolském, a ukázal nám i on, jak pracovati a kam směřovati má uvědomělý Čech a opravdový Sokol.

Však byla to také poslední meta, k níž dospěl bujarý Sokolík, rozepjav mladistvé perutě své. Nedoletěl, nemohl dolétnouti k metě nejvyšší.

Poslušen jsa rozkazů, jako pravý, povinností svých znalý občan, nastoupil vojenskou svou povinnost v měsíci březnu roku minulého.

Loučíce se tenkráte s milým bratrem, netušili jsme, že tiskneme mu pravice své naposledy a že nebude nám dopřáno vítati jej s tváří radostnou.

V nezměrném bolu stojíme dnes u rakve milého bratra, abychom uložili drahé jeho tělo v rodnou zemi, kterou za života svého pilně vzdělával a po níž – vzdálen jsa vlasti své – tak horoucně toužil.

Loučíme se s milým bratrem místonáčelníkem tentokráte na vždy – ale vzpomínka na něho zůstane vždy v živé paměti naší, vždyť byl to jinoch dobrý, cvičenec pilný, Sokol nadšený, vtělený vzor mužnosti a statečnosti sokolské.

Kdybychom nic jiného nemohli o bratru svém říci než toto, stačí to, aby mu zachováno bylo čestné místo jak v pamětech našich, tak i jednoty naší.

Však bratr místonáčelník zanechal zde více. Jako neúnavný pracovník zanechal stopy své práce, zanechal i příklad.

Drobné práci, práci nehlučné, né chvilku, nýbrž neustále trvající, zasvětil celý život svůj.

Osobně působiti, Sokoly povahy přímé vychovávati, kde třeba, radou i skutkem pomáhati, práce svěřené svědomitě vykonávati, ničemu se nevyhýbati, toť byla přikázání, jimiž při práci své se řídil. Při tom nezapomínal, že osobní příklad jest nejlepším učitelem.

Osobním příkladem učil bratrství, jež nebylo mu pouhým slovem pouze v tykání spočívající, nýbrž čímsi vyšším a hlubším, co duševně spojuje jednotlivce prodchnuté týmiž zásadami a týmž přesvědčením.

V jednání svém osobním byl milým, při tom však přímým. Přímost a obětavost jeho byla prvním důvodem, proč jsme si ho tak vážili. – Odešel nám bratr vzorný, odešel tam, odkud není návratu více.

My však, drahý bratře, stojíce u hrobu Tvého, slibujeme, že povždy budeme míti na mysli zářný příklad Tvůj a že nikdy nezapomeneme, čím jsi nám i jednotě naší byl.

Čest budiž památce Tvojí.“

Po tomto rakev s drahými pozůstatky milého bratra spuštěna v chladnou českou zemi. Mlčky stojíce u hrobu jeho se skloněným praporem, posílali jsme poslední pozdrav Jemu do končin dálných – na věčnosť.

Hojná účasť lidu na pohřbu byla výmluvným svědkem toho, že lid náš dovede s láskou vážiti si dobrých pracovníků lidstva.

Navrátivše se zpátky do tělocvičny naší, shromáždila se naše malá rodina sokolská v sále tělocvičny, kdež náš bratrský správní výbor na vděčnou památku nechal zavěsiti zvětšenou podobenku milého bratra místonáčelníka Františka Horešovského.

Zde promluvil bratr jednatel Kohoutek Jan ku shromážděným bratřím a sestrám takto:

„Drazí bratři a milé sestry!

Vykonavše poslední povinnosť, jíž byli jsme vázáni vděkem k milému bratru Horešovskému, sešli jsme se v tělocvičně naší, která milému místonáčelníkovi našemu byla druhým domovem, abychom na vděčnou paměť zavěsili zde podobenku jeho. Obraz tento nechť připomíná nám jeho zářivé ctnosti, jež zdobily jeho život sokolský. Pohled na podobenku tuto budiž připomínkou všem pracovníkům jednoty naší, by povinnosti své sokolské rádi, nezištně a s celou oddaností myšlence sokolské nejsvědomitěji tak jako on sám konali.

V duchu vzpomínám těch posledních hodin cvičebních na počátku roku minulého, kdy dlel mezi námi pilně a vzorně vedl cvičení a kdy za zpěvu jeho zamilované písně: „Dobrů noc“ a „Až já na tu vojnu půjdu!“ bratrsky jsme se bavívali. Netušili jsme tenkráte, že jej již více ve středu svém neuvidíme.

Odešel do světů neznámých a památka jeho zůstala mezi námi uložena ve stopách práce jeho, kterou pro jednotu rád vykonával a práce ta a vzácný příklad jeho buď nám všem vodítkem ku konání povinností našich v jednotě. Pracujme v duchu a snažení všech dosavadních pracovníků jednoty, by činnost naše nesla příkladem jejich tam, kde Sokolstvo stanouti má, až na metě nejvyšší!“

Po tomto proslovu byla podobenka milého bratra místonáčelníka odhalena a zapěna píseň: „Kde domov můj“.

S pohnutou myslí opouštěli jsme za šera večerního naši nám milou tělocvičnu.

Odkazy

Přehled obětí první světové války

Prameny

Přehled pramenů

AHMP, matrika LBC N41, fol. 56 (narození)

SOA Praha, Sbírka matrik, Hostivice 221 (úmrtí)

Úvod -> Hostivické osobnosti -> František Horešovský