SILNICE A AUTOBUSOVÁ DOPRAVA
Úvod -> Technická
vybavenost -> Silnice a autobusy: Karlovarská silnice
|
KARLOVARSKÁ SILNICE A JEJÍ PŘEDCHŮDCI Nyní
ulice Čsl. armády
Rychlý rozcestník Pravěké a středověké dálkové cesty Silnice z Prahy do Karlových Varů a poštovní
spojení před rokem 1850 Karlovarská jako okresní silnice Státní silnice Praha – Řevničov – Karlovy Vary Pravěké a středověké dálkové cesty přes Hostivici Obecně
platí, že důležité středověké a starší cesty nevedly kolem vodních toků, kde
bývalo území podmáčené a obtížně sjízdné, ale spíše po rozvodích, kde se daly
snadněji odvodnit, a toky překonávaly co nejkratší cestou v příhodných
místech s příznivými svahy v okolí brodu, po nichž se dalo
k toku rozumně dostat. Dálkové trasy netvořila jedna přesně daná cesta,
ale spíše větší množství souběžně vedených cest, jejichž využívání se
v průběhu doby měnilo. Ve svazích cesta přecházela v soustavu
úvozů, což se však netýká Hostivice a blízkého okolí. Přes Hostivici nejspíše vedlo v minulosti několik dálkových
cest, a to v severojižním i západovýchodním směru. Zatímco
v západovýchodním směru je dodnes důležitá trasa Praha – Karlovy Vary,
v severojižním směru se trasování hlavních cest mezi Poohřím a jižními
Čechami změnilo po vzniku Prahy, která k sobě stáhla nové trasy, zatímco
dříve cesty vedly spíše k brodům přes Vltavu v okolí. Nejvýznamnější cesty vedly v hostivickém okolí severojižním
směrem a míjely ze západu obtížně prostupnou pražskou kotlinu. Levý břeh
Vltavy zde člení řada hlubokých příčných údolí (Litovicko-Šárecký potok,
Motolský potok, Dalejský potok v Prokopském údolí a Radotínský potok),
bylo proto výhodnější projít plošinou mezi těmito údolími a dále na západ
ležícím údolím Kačáku a jeho přítoků. V plánku na podkladu mapy prvního
vojenského mapování z druhé poloviny 18. století jsou označeny jako
cesty 1 až 4. Směřovaly tudy i cesta v západovýchodním směru, tedy
spojující Prahu a okolí se západními Čechami, v plánku označené čísly 5,
8 a 9. Číslování vychází z velmi podnětné knihy Pavla Boliny, Tomáše
Klimka a Václava Cílka Staré cesty v krajině středních Čech z roku
2018, která inspirovala tuto kapitolu, konkrétně z obrázku 6.1.3.02
otištěného na straně 491.
Významná
severojižní cesta, již mimo území zachycené plánkem, zřejmě vedla ideální
„suchou“ cestou od Středokluk a Tuchoměřic přes Jeneč přes Úhonice,
Mezouň, Vysoký Újezd a přechod Kačáku u Hostimi k významnému brodu přes
Berounku u Tetína. Pro Hostivici jsou zajímavější trasy blíže k Praze,
které již musely překonávat horní části levostranných přítoků Vltavy, ale
představovaly kratší cestu. Pro toho, kdo kdysi vyšel z koridoru mezi
Zákolanským potokem a Vltavou u Kněževsi, se nabízela cesta přes Hostivici,
označená v plánku číslem 1. Tato cesta vedla v trase pozdější okresní silnice Hostivice – Kněževes,
nyní zaniklé v důsledku rozšiřování ruzyňského letiště. Cesta překonala
Jenečský potok v místech nynější staré karlovarské silnice (ulice Čsl. armády; místo D v plánku) a
Litovický potok na kraji Husova náměstí
(místo C v plánku). Jižně od Hostivice je tato cesta uvažována ve třech
variantách (červené a oranžové cesty 1, 1a a 1b). Hlavní trasa 1 vedla
nynější Komenského ulicí do Sobína a dál
k jihu, přičemž se vyhýbala všem tokům. Trasa 1a je uvažována přibližně
v koridoru nynější Sadové ulice a
dále cyklostezky na Sobín, odtud je stejná s trasou 1. Tato
cesta však musela překonat drobný tok, na němž ležel od 16. století rybník
Čekal (po jeho bývalé hrázi vede dnes cyklostezka; místo E v plánku).
Řízené vypouštění vody z Kaly přes silnici do Sobína do strouhy k Peterkovu mlýnu bylo zřízeno až
v 16. století společně s rybníkem Čekal (vznik rybníka kolem roku
1540 je popsán v deskách zemských při řešení sporu mezi bratry Martinem
a Zikmundem Chrty ze Rtína jako majiteli Litovic a Břví a Annou Andělkou
z Ejstebna jako majitelkou zaniklé vsi Hradiště). Méně pravděpodobná se
jeví cesta označená 1b, protože v oblasti Hostivických rybníků musela
překonat dva toky – potok od rybníka Kala (místo B v plánku) a potok od
rybníka Nekejcov (místo A v plánku), které zde musely existovat i před
vznikem rybníků. Naproti tomu starý původ cesty od Břví na jih (nyní část ulice Za Krahulovem) by mohl potvrzovat
hluboký úvoz mezi vrchem Krahulovem (východně od Břevského rybníka) a
nynějším sportovním areálem u Břví. Sportovní areál vznikl v místě
bývalé pískovny, terénní vlna zde v minulosti bývala výraznější a táhla
se od Krahulova přes bývalou pískovnu až po domkářskou zástavbu z 18.
století v ulici U Obory.
Terénní deprese, kterou protéká strouha z bezpečnostního přelivu
Břevského rybníka do rybníka Kala a kudy prochází silnice ze Břví do Sobína, zde nejspíše
existovala i před vznikem rybniční soustavy, postupně však byla zřejmě
rozšířena. V prostoru mezi Hostivicí a Ruzyní, v místech nynější
dálniční křižovatky Pražského okruhu a karlovarské
dálnice D6, se mohly setkávat dvě cesty – od severu východnější
varianta předchozí trasy 1 (označená jako růžová cesta 2) a cesta od Levého
Hradce (fialová cesta 3). Zde bylo nutné překonat Litovický potok, což význam
cest poněkud problematizuje. Popisy bitvy na Bílé hoře v roce 1620 se
shodují v tom, že Litovický potok v těchto místech protékal
v širokém pásu podmáčených pozemků a dal se překonat jen po jednom
mostku. Stavovská vojska se před bitvou dopustila zásadní chyby tím, že
umožnila císařským přejít po mostku a rozvinout se k útoku, zatímco na mostku
byla mnohem zranitelnější. V dřívějších stoletích bylo toto místo sotva
prostupnější než v roce 1620. Na jih od Litovického potoka pokračovala
cesta jižním směrem, jednak je zde předpokládána odbočka k Vltavě
k brodu u Modřan (žlutá cesta 4). Severojižní charakter řady polních cest v okolí Hostivice je
patrný na mapách vojenského mapování i na mapě stabilního katastru. Ve směru západovýchodním se jeví jako významná cesta (v plánu
tmavě zelená cesta 8) přicházející od brodu Vltavy u Troji kolem Šárky
do Hostivice (v trase cesty do Ruzyně kolem oplocení
ruzyňského letiště) a pokračující západním směrem nynější Litovickou ulicí přes Litovice a po trase
bývalé poutní cesty k Hájku. Původně však tato
cesta nekončila u kláštera, ale pokračovala víceméně přímo mezi Červeným
Újezdem a Pticemi do Podkozí, kde byla dobrá možnost překonat údolí Kačáku, a
dále na západ. Jeden z hlavních směrů mohl podle mapy prvního vojenského
mapování původně vést k Nižboru a dále na západ. Důležitá cesta nejspíše vedla od Bílé Hory přes Zličín a po
okraji nynější chrášťanské skládky kolem Chýně dále na západ (v plánu světle
zelená cesta 5 a 9). Části této cesty jsou sice nyní rozorány, ale
v katastrálních mapách jsou stále vyznačeny jako komunikace
v majetku obcí. Obnova této cesty by mohla být zajímavá i jako
cyklostezka mimo silnice. Opominout nelze ani cestu v trase staré karlovarské silnice
(nyní ulice Čsl. armády, v plánu nečíslovaná
modrá cesta), která překonávala Litovický potok pod Bílou horou a Jenečský
potok v Hostivici u náměstí. Od Husova náměstí kolem Jenečka a dále
k Jenči cesta vede skoro ideálně po rozvodí mezi Litovickým a Jenečským
potokem, splňuje tedy hlavní zásadu vedení starých cest. V úseku
z Hostivice na Bílou Horu je stáří této cesty sporné. V souvislosti s vedením starých cest je významný objev
zaniklé vsi s tvrzí Hradiště východně od Hostivice (poblíž nynějšího
výdejního skladu IKEA v ulici K Dálnici,
v plánku vyznačena větší hvězdičkou) při nedávných záchranných
archeologických výzkumech. Hradiště se nacházelo poblíž zelené cesty 8 od
trojského brodu do Hostivice. Archeologové zde objevili rovněž náznak kamenem
zpevněné cesty vedoucí od tvrze severním směrem, v navazujících
skrývkách severně od tehdejší polní cesty se však již nepodařilo najít
pokračování. K Hradišti patřil mlýn, nyní zvaný Peterkův (v plánku menší hvězdička) a
záznamy o již zmíněném sporu k rybníku Čekal ukazují, že majetek
Hradiště zahrnoval i pozemky jižně od vlastní Hostivice. Pokud byly všechny
pozemky vsi Hradiště propojeny cestami po svém území, pak se od tvrze dalo
dostat k cestě z Hostivice do Sobína (červená
cesta 1a v plánku), což by mohla být další, ve vojenském mapování již
nezachycená cesta vedoucí v zásadě v severojižním směru. Silnice z Prahy do Karlových Varů a poštovní
spojení před rokem 1850 Hlavní
cestou vedoucí z Prahy západním směrem bylo nejpozději od počátku
novověku spojení z Prahy přes Plzeň do Bavorska přes Chrášťany a dnešní
Rudnou. Tato trasa byla využívána k pravidelné dopravě pošty již od
konce 16. století a nacházely se zde poštovní stanice sloužící
k přepřahání koní. Dálková cesta či silnice z Prahy přes Hostivici a Unhošť do
Karlových Varů měla ve srovnání s tou plzeňskou menší význam. Poštovní
poslové po ní projížděli jen v případě potřeby, například v roce
1732, kdy císař Karel VI. dočasně pobýval v Karlových Varech. Víme
o tom proto, že císařský postilion ztratil 18. června 1732 mezi Bílou Horou
a Hostivicí psaní pro císaře, které se našlo po několika dnech, a tuto
událost si zapsal do svých pamětí pražský měšťan František Václav Felíř. Od
poloviny 18. století začala být pošta dopravována po této trase pravidelně a
v roce 1751 nebo 1753 proto vznikla v Jenči poštovní stanice.
Výřez z mapy okolí Prahy, kterou ve 20. letech
18. století vydal v Amsterdamu Petr Schenk s využitím známé
Müllerovy mapy Čech.
Usedlost čp. 21 na návsi v Jenči byla
v 18. století poštovní stanicí, potom se z ní stal „běžný“ statek.
Snímek z pohlednice odeslané v roce 1911. Síť
říšských silnic nově budovaných ve druhé polovině 18. století za císařovny
Marie Terezie a císaře Josefa II. však nevyužila trasu přes Unhošť a říšská
silnice na Karlovy Vary byla vybudována z Ruzyně přes Kněževes,
Středokluky, Slaný a Řevničov. Přes Slaný nově vedla i jedna ze
silnic na sever Čech a dále do Saska. Jenečská poštovní stanice se proto
v roce 1782 přestěhovala do Středokluk a středoklucká stanice nahradila
i stanici v Tursku ležící na staré cestě přes Velvary na sever. Nejprve
se ve Středoklukách poštovní trasy rozdělovaly, jedna vedla přes Slaný na
sever, druhá přes Kamenné Žehrovice do Karlových Varů. Zřejmě až po roce 1800
začala pošta do Karlových Varů jezdit přes Středokluky, Slaný
a Řevničov. V době největší slávy bývalo na středoklucké poštovní
stanici ustájeno 14 koní.
Výřez z poštovní mapy z roku 1774, na níž
je zachycena poštovní trasa z Prahy přes Jeneč a Kamenné Žehrovice.
Poštovní mapa z roku 1802 již ukazuje poštovní
trasu do Karlových Varů přeloženou přes Středokluky, Slaný a Řevničov
(Renčov). Zřejmě
již od 17. století byla cesta z Prahy do Řevničova a dále označována
jako silnice, a to rakovnická či stará karlovarská. Přestože se nestala
součástí sítě říšských silnic, byla její údržbě a zlepšování věnována
významná péče, rozhodně větší než jiným cestám spojujícím různé vsi. Na
křížení této silnice s Jenečským potokem poblíž hostivického Husova náměstí byl postaven barokní
zděný most se sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Františka z Assisi. Ještě na
mapě stabilního katastru z roku 1840 je to v katastrálních územích
Hostivice a Litovice jediný most, který je jednoznačně vyznačen růžovou barvou
jako zděný. (Most na cestě do Sobína přes Litovický potok je v mapě
nakreslen žlutě jako dřevěný a u ostatních mostů či propustků není materiál
barevně určen.) Ve 20. až 40. letech 18. století zajišťoval úpravy a vylepšení
silnice z Prahy do Řevničova rakovnický krajský úřad ve Slaném, který
vedl obsáhlou korespondenci se správami jednotlivých panství v trase
této silnice. Hostivice byla tehdy součástí Rakovnického kraje, který vznikl
sloučením Rakovnického kraje a Slánského kraje a měl sídlo (i když ne po
celou dobu) ve Slaném. Karlovarská jako okresní silnice V 60.
letech 19. století se po předchozích poměrně překotných změnách
v uspořádání státu ustálila struktura okresů jako mezičlánku samosprávy
a státní správy mezi obcemi a zemí. Několik soudních okresů tvořilo politický
okres a území soudního okresu bylo rovněž považováno za území samosprávného
okresu. Hostivice i Litovice patřily do soudního okresu Unhošť. Silnice byly rozděleny na erární (říšské, státní), o které se
staral stát, a okresní, jejichž budování a údržba byla jedním z úkolů
samosprávných okresů. Podrobněji se okresním silnicím věnuje jiná část těchto stránek. Erární slánská neboli lipská silnice vedla v blízkosti
Hostivice od plzeňské silnice od (nyní již zaniklého) hostince Bílý Beránek
nynější pražskou Slánskou ulicí k Ruzyni a dále Dlouhou mílí kolem
Kněževsi a na Slaný. Původně byla silnice postavena i za křížením
s nynější pražskou Karlovarskou ulicí přímo do Ruzyně (nynější pražskou
ulicí Pod Hřbitovem). Protože však velký spád nevyhovoval potřebám provozu,
musela být v polovině 19. století přeložena, takže se do Ruzyně jezdilo ze
Slánské ulice doleva kousek po Karlovarské ulici a pak doprava Drnovskou
ulicí (vše jsou současné názvy pražských ulic; podobně musela být příliš
strmá slánská silnice dodatečně přeložena také ve Středoklukách). Od východu
od Prahy přicházela ke slánské silnici další říšská silnice (nynější pražská
Karlovarská ulice), která je však od této křižovatky dále na západ,
k Hostivici již kreslena v mapách stabilního katastru hnědou barvou
jako cesta, zatímco říšské silnici byla vyhrazena barva světle růžová. Silnice od Ruzyně přes Hostivici, Jeneč, Unhošť, Kyšice, Velkou
Dobrou, Malou Dobrou a Doksy na hranice okresu Nové Strašecí byla tedy ve
druhé polovině 19. století okresní silnicí, kterou František Melichar v Pamětech okresu unhošťského z roku 1890 nazývá silnicí
starokarlovarskou. Trasa z Jenče přes Pavlov, Toskánku a Malou Dobrou
k Velké Dobré, kterou jsme zvyklí považovat za hlavní trasu silnice
z Prahy do Karlových Varů, byla tehdy označována jako odbočka starokarlovarské
silnice. Cestování do Karlových Varů přes Slaný však nevyhovovalo všem.
Jak nás informují Pražské noviny z 19. června 1856, iniciovala Pražská
obchodní a živnostenská komora u pražského krajského úřadu obnovu této
silnice. Ve zprávě o jednání komory dne 4. června 1856 bylo uvedeno: „C. k. pražský krajský úřad sdělil
komoře, že vyšetřování strany obnovení tak zvané staré Karlovarské silnice
učiněné, mělo výsledek tento: že opětné zřízení této silnice přes Hostivice,
Jeneč, Unhošť, Tuchlovice a Rinolec [Rynholec],
pak další a dle potřeby nová stavba silnice z Rinolce přes Rudu
křivoklátskými lesy do Rakovníka, a odtud přes Kolešovice
a k Hořovicům [Hořovičkám u Jesenice] k nynější
Karlovarské erární silnici, nejen v stavitelském ale i v peněžním
ohledu se jeví co nejprospěšnější linie, jelikož by se jí docílilo mnohem
přímějšího, co do pozemních poměrů prospěšnějšího a o 1 ½ míle
kratšího spojení s průmyslným a na plodiny bohatým západem Čech, a pak
s hojně navštěvovanými lázněmi v Karlových Varech, Chebu a
Františkových Lázních, jakož i s hlavním městem Prahou. – Jelikož na
vyceněné výlohy 481 828 zl. 24 kr. stř. za opravení a znova vystavění
této silnice se až potud od panství, korporací a obcí, jichž se věc tato
přímo týče, dobrovolných příspěvků jen 127 422 zl. stř. sešlo, a tedy
ještě znamenitého rozdílu mezi vyceněnou a mezi již hotovou sumou stává: byly
komory vyzvány, aby průmyslníky západních Čech, jichž se záležitost tato
nejvíce týče, přiměly k přiměřeným dobrovolným příspěvkům, kterémuž
vyzvání komora v ten smysl vyhověla, že záležitost tuto vřele na srdce
vložila obchodní a živnostní komoře v Chebu, v jejíž obvodu se
nalézají zúčastnění průmyslníci západních Čech.“ Zůstalo však pouze u
návrhu, karlovarská zůstala okresní silnicí ještě půl století. Péče o starokarlovarskou silnici byla zajištěna stejně jako o
ostatní okresní silnice a v Hostivici, v Unhošti
a v Toskánce se na ní vybíralo okresní mýto.
Erární mýto se tehdy vybíralo v unhošťském okrese jen na erární plzeňské
silnici v Dušníkách (nyní část Rudné). Karlovarská silnice měla ve druhé
polovině 19. století i začátkem 20. století nejspíše mlatový povrch.
Karlovarská silnice v Nouzově od mostu
smíchovské trati k centru na pohlednici vydané v roce 1924. Tehdy
měla ještě mlatový povrch. Státní silnice Praha – Řevničov – Karlovy Vary Dláždění silnice za první republiky Velká rekonstrukce v letech 1967 až 1971 Oprava v roce 2009 a převod na silnici II. třídy
Někdy
před rokem 1914 se z okresní silnice z Bílé Hory přes Hostivici,
Jeneč, Pavlov, Toskánku, Velkou Dobrou, Doksy, Kamenné Žehrovice, Tuchlovice
a Nové Strašecí do Řevničova stala říšská (státní) silnice. Po první světové
válce se to hodilo, protože zámek v Lánech sloužil od roku 1921 jako
letní sídlo prezidenta Československé republiky Tomáše Garrigue Masaryka a po
této silnici k němu vedla hlavní příjezdová cesta od Prahy. V roce 1946 byl zaveden jednotný celostátní systém číslování
silnic v Československu, kdy bylo očíslováno 60 silnic I. třídy
v Čechách a na Moravě. Číslo 1 dostala silnice z Prahy přes Brno do
Bratislavy a další čísla připadla silnicím vedoucím z Prahy
v pořadí ve směru hodinových ručiček. Silnice z Prahy přes
Hostivici do Karlových Varů tak dostala číslo 6, které platí až do
současnosti. Karlovarská silnice se stala součástí evropské silniční sítě jako
silnice E48. Již od doby první republiky bylo zjevné, že vedení karlovarské
silnice přes centrum Hostivice nevyhovuje a silnici bude nutné přeložit do
jiné trasy. Hledání trasy a povýšení přeložky na rychlostní silnici, resp. na
nynější dálnici, je podrobněji popsáno v části věnované karlovarské
dálnici D6. Dláždění
silnice za první republiky Mlatový
povrch silnice nevyhovoval nové kategorizaci silnice, zvlášť když po ní
jezdil prezident republiky a jeho vládní i diplomatické návštěvy. V roce
1921 byl povrch silnice aspoň nově válcován. Hostivická obecní rada se na své schůzi 18. srpna 1923 usnesla
požádat silniční erár, aby vydláždil karlovarskou silnici přes obec, protože
jízdou autem trpí veškeré občanstvo bydlící kolem silnice, a to prachem nebo
blátem. Silnice přes Hostivici byla vydlážděna zřejmě nadvakrát.
Nasvědčují tomu rozdílně datované záznamy o dláždění a také dva různé druhy
použité dlažby. V letech 1924 až 1926 byl vydlážděn úsek od šroubárny Staněk a Ponec přes náměstí ke
kravínu, a to mohutnějšími kvádrovými kostkami kladenými v řadách.
Obecní rada se dokonce zabývala zprávami, že staviteli má zbýt nějaký
materiál, a organizovala. aby byl využit pro obecní potřeby. Druhá etapa dláždění proběhla zřejmě v letech 1931 až 1932
jako opatření ke snížení nezaměstnanosti, jak uvádí pamětní kniha obce Hostivice. Snímek dělníků podílejících se
na tomto dláždění je však dodatečně datován již do roku 1929. Vydlážděn byl
úsek od armaturky (bývalé šroubárny Staněk a Ponec) k Praze, a to
i mimo zastavěné území, za mostem smíchovské trati. V opačném směru
pokračovalo dláždění od kravína asi ke křižovatce s nynější Prostřední ulicí. Použita byla dlažba
z menších kostek kladených do oblouků. Stejný typ dlažby je jasně vidět
také na prvorepublikových fotopohlednicích ze sousední Jenče. Dlažbu karlovarské silnice obou provedení dobře zachycují snímky
prvomájových průvodů ze 40. až 60. let 20. století zveřejněné ve fotokronice. V Jenečku i kolem litovicko-jenečského hřbitova nebyla
silnice vydlážděna. Na dochovaných fotografiích vidíme, že vozovku
s mlatovým povrchem zakončovala u kraje řada kostek. Dlážděný povrch karlovarské silnice se zachoval beze změny přes
30 let, až v roce 1963 byla dlažba okolí Husova náměstí překryta asfaltovým
povrchem. Již v roce 1908 vzneslo hostivické obecní zastupitelstvo
požadavek na přestavbu mostu přes Jenečský potok. Na schůzi konané 24.
prosince 1908 (na Štědrý den!) dospělo k těmto závěrům: „Jednání
ohledně mostku u čísla 20 v Hostivici, usneslo se obecní zastupitelstvo
opětně žádati okresní zastupitelstvo v Unhošti o úpravu a rozšíření tohoto
mostku, an se již mnohokráte stalo, že při vyhýbání se vozy srazily a
poškodily. Poukazuje, že ve zdejší obci se mimo rozšíření silnice u dvora a
rygolu nic ještě neudělalo, kdežto v jiných obci nákladné úpravy a silnice
provádějí buď na útraty okresu, neb společně s obcemi.“ Dosavadní barokní most však byl zbořen až v roce 1928 a
nahrazen novostavbou. Při té příležitosti byly sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Františka z Assisi
přeneseny před vchod do kostela.
Parta dělníků pokládajících dlažbu na karlovarské
silnici ve 20. letech 20. století. Šipkou je označen Josef Čížek, jeho syn Václav Čížek později snímek datoval do roku
1929.
Dlážděná karlovarská silnice před mostem železniční
trati z Hostivice do Smíchova, tedy před vjezdem do Hostivice
s tabulí označující začátek obce na snímku z doby druhé světové
války.
Karlovarská silnice v Nouzově asi v roce
1960, krátce po úpravě chodníku provedené v roce 1959.
Dlážděná karlovarská silnice v centru
Hostivice ve 30. letech 20. století. Vlevo hostinec U Chmelového keře, vpravo dům
čp. 164, později dlouhou dobu lékárna.
Dlážděná karlovarská silnice v centru
Hostivice za druhé světové války. Vlevo bývalý hostinec U Českého lva, vpravo
špýchar čp. 14.
Skupina cyklistů stojí v roce 1944
v křižovatce karlovarské silnice (ulice Čsl. armády) a Lidické ulice.
Karlovarská silnice u litovicko-jenečského hřbitova v době
druhé světové války. Ukazatel do Dušník (nyní Rudné) byl dvojjazyčný. Část
Hostivice zvaná Nouzov byla stavěna až za první republiky. Při parcelaci se
dbalo na to, aby kolem karlovarské silnice zůstal dostatečně široký
nezastavěný pruh umožňující její případné rozšíření až na čtyři jízdní pruhy.
Zástavba tak byla v Nouzově odsazena nejen na jižní straně ulice Čsl. armády, kde se dnes mezi vozovkou
a chodníkem nachází široký pás zeleně, ale také na severní straně. Na této
straně bylo později, v roce 1968 umožněno odprodat majitelům
jednotlivých domů pruh mezi chodníkem a původními parcelami, proto jsou
všechny domy umístěny hluboko v nyní oplocených pozemcích. Pozemky
bývalého uličního prostoru jsou dosud evidovány v katastru nemovitostí
samostatně, takže původní šíře ulice je dobře zřejmá i ze současné
katastrální mapy. Podle úředního sčítání cestáři jezdilo po karlovarské silnici
v roce 1934 denně 800 až 900 motorových vozidel a v neděli
1 600 až 1 800 vozidel. Velká
rekonstrukce v letech 1967 až 1971 Stav
karlovarské silnice se postupně zhoršoval. Navíc v roce 1958 byla
silnice nějakou dobu na Paloukách nesjízdná a i dálková doprava musela být
vedena objížďkou přes Sobín a Zličín, protože kvůli zvýšeným průtokům se
zcela zaplnila vodou suchá retenční nádrž, z níž později vznikl rybník
Strnad, a silnici zatopila až do výše jednoho metru. To vyvolalo potřebu její
přeložky. Již v letech 1963 až 1964 byl zbořen most přes Jenečský
potok z roku 1928 (již od roku 1948 byla oprava plánována na rok 1952 a
od roku 1950 byl most podepřen dřevěnou konstrukcí) a nahrazen novým.
Generálním dodavatelem byly Silnice KNV Praha, n. p., závod Hloubětín. Práce
trvaly šest měsíců a po tuto dobu vedla objízdná trasa ve směru z Prahy
do Karlových Varů ulicemi Jiráskovou, Železničářů, K Nádraží, Palackého a Cihlářskou. V opačném směru byl pro
místní dopravu a autobusy ČSAD umožněn průjezd Pelzovou ulicí, ostatní doprava byla vedena
přes Sobín a Zličín na plzeňskou silnici a po ní do Prahy. Rekonstrukci karlovarské silnice na hostivickém území zahájil
národní podnik Inženýrsko-průmyslové stavby Praha v roce 1967. Práce
začaly v úseku z Prahy přes Palouky k mostu smíchovské trati,
tj. na kraj hostivické zástavby. Aby stavbu neztěžoval silniční provoz, byla
souběžně se silnicí jižně od ní nasypána od mostu smíchovské trati až do
Prahy provizorní objížďka. Na Husově náměstí
bylo postaveno staveništní zařízení s ubytovnou pro dělníky, tzv. barák
Tesko čp. 57. Ve stejném roce byl zbořen bývalý hostinec U Českého lva, aby bylo možné
narovnat nepříjemnou zatáčku. V následujícím roce byl dokončován úsek z Bílé Hory
k Paloukům, kde byla silnice přeložena z trasy nynější pražské
ulice Na Hůrce jižněji, za Litovický potok. Byla tak odstraněna nepříjemná
zatáčka, kde docházelo k dopravním nehodám. Po nové trase se jezdilo i
po výstavbě mimoúrovňové křižovatky na Pražském okruhu,
kdy byla silnice částečně přeložena a rozšířena na čtyři pruhy. Po
výstavbě dálnice D6 se z tohoto úseku stal
začátek dálnice a provoz z Bílé Hory do Hostivice byl vrácen do pražské
ulice Na Hůrce, tedy do polohy, kudy se jezdilo před rokem 1968. Ostatní
práce byly zastaveny, takže Inženýrsko-průmyslové stavby Praha souhlasily s předáním
baráku Tesko MNV Hostivice, které zde
umístilo zvláštní školu
a další kulturní zařízení. Napřímení silnice na Husově náměstí na místě zbořeného
bývalého hostince U Českého lva
bylo dokončeno až v roce 1971. Dokončení ostatních oprav a vyasfaltování
karlovarské silnice není v dostupných podkladech popsáno, snad
k němu došlo rovněž v roce 1971. Provizorní cesta podél karlovarské
silnice od smíchovské trati za Palouky je vidět ještě na leteckém snímku
z roku 1975, v roce 1983 již byla odstraněna. V městské
kronice za rok 1980 je zapsáno, že „21. dubna bylo započato s opravou
vozovky státní silnice v obci. Po čas opravy byl provoz řízen světelnými
signály.“
Provizorní objížďka karlovarské silnice
v únoru 1970. Opravovaná silnice vede vlevo podél sloupů, za zády fotografa
je násep smíchovské trati, vpravo mimo záběr probíhá stavba čistírny odpadních vod.
Provizorní objížďka karlovarské silnice mezi
smíchovskou tratí a Palouky v únoru 1970. Odstraněna byla až po roce
1975.
Zoufalý stav karlovarské silnice mezi Jiráskovou ulicí a Husovým náměstím v březnu 1970.
Napřímení karlovarské silnice na místě zbořeného hostince U Českého lva bylo dokončeno
v roce 1971. Světelné
semafory Oddalování
výstavby rychlostní silnice R6 a hustý provoz
komplikovaly běžný život v Hostivici a bylo velmi obtížné tuto silnici
vůbec přejít. Od roku 1992 proto bylo požadováno vybudování přechodů se
světelně řízeným provozem. Byly vybudovány a uvedeny do provozu v únoru
1995, a to u Husova náměstí u
vyústění silnice ze Sobína a u křižovatky s Cihlářskou ulicí. Přestože se semafory nacházely
u křižovatek, řídily provoz jen na hlavní silnici a na vedlejších silnicích
jen blikalo žluté světlo. Semafor na přechodu u Cihlářské ulice
byl přestavěn na světelně řízenou křižovatku v roce 2004 při výstavbě
nové prodejny Lidl, z křižovatky karlovarské silnice a silnice od Sobína
se stala světelně řízená křižovatka v roce 2006.
Světelně řízený přechod pro chodce na karlovarské
silnici (vpravo) 12. dubna 2005. Na výjezdu vedlejší silnice od Sobína jen
blikalo žluté světlo.
Světelně řízený přechod pro chodce na karlovarské
silnici u křižovatky s Cihlářskou ulicí 3. ledna 2002. Později
bylo blikající žluté světlo doplněno i k dalším přechodům, zejména
v Paloukách a u ulice 17. listopadu.
Příklad běžné dopravní situace z 29. června
2005. Oprava
v roce 2009 a převod na silnici II. třídy Po
zprovoznění rychlostní silnice R6 v úseku
z Prahy do Pavlova proběhla v říjnu 2009 celková oprava „staré“
karlovarské silnice. Byl vyfrézován starý povrch a položena nová vrstva
asfaltu. Šlo o nerozsáhlejší opravu v poslední době.
Obnova povrchu karlovarské silnice v Hostivici
v říjnu 2009. Silnice
I. třídy, v jejichž trase je vybudována dálnice, se považují za
doprovodné komunikace a bývají kategorizovány jako silnice II. třídy, tady
komunikace v majetku kraje. Také v případě silnice I/6 přes
Hostivici se předpokládá její převedení na silnici II/606 a předání do
majetku Středočeského kraje. K převodu je však nutné vypořádat nejen
vlastnictví komunikace, které není problematické, ale také všech pozemků pod
komunikací. Protože se před rokem 1989 neřešily důsledně vlastnické poměry
k pozemkům, bylo nutné po změně režimu rozlišit vlastnictví pozemků a na
nich umístěných staveb a narovnávání vztahů stále probíhá. V úseku
silnice I/6 mezi Prahou a Pavlovem se rovněž nacházely nevypořádané pozemky a
ještě na konci roku 2023 se nepodařilo všechny vyřešit. „Stará“ karlovarská
silnice tak zatím zůstává silnicí první třídy I/6.
Směrová tabule v Praze na Karlovarské ulici
před MÚK Řepy již v roce 2023 označovala starou karlovarskou silnici
číslem 606. Prameny a literatura SOA Praha, fond Krajský úřad Rakovník, karton 83, inv. č.
241 BOLINA, Pavel – KLIMEK, Tomáš – VÍLEK, Václav (2018): Staré
cesty v krajině středních Čech.
Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2831-0. FELÍŘ, František Vácslav (2011):
Letopis 1723–1756. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-0469-1. KRATOCHVÍL, Jiří (2012 – 2. vydání): Monografie
československých a českých známek a poštovní historie. Díl 20:
Historický vývoj názvů pošt a poštoven v českých zemích od 16.
století po současnost. Praha: POFIS. ISBN 80-86405-21-1. |
Úvod -> Technická
vybavenost -> Silnice a autobusy: Karlovarská silnice